Kouzlo starých továren

Příběh první: Ringhofferka na Smíchově

Mystikou starých továren jsem byl fascinován už jako malý kluk, když jsem s partou prolézal ponurý a rozpadající se areál za dědovou kamenickou dílnou. Nefunkční rezavé stroje nás tehdy děsily i fascinovaly zároveň, pomalu a dávno již zbytečně se otáčející listy větráků tiše šelestily a ten svět vypadal naprosto neskutečně… Já se do něj vrátil po mnoha letech, když jsem byl před časem vyzván, abych provedl průzkum staré Ringhofferovy továrny na Smíchově. Začal jsem tam jezdit s fotografkou Ester Havlovou v době, kdy v několika halách ještě klempíři vyráběli střechy tramvají a stoleté mašiny předly svou věčnou píseň. Pak vše náhle utichlo, poslední dělníci se vytratili jako duchové a areál zmrtvěl. Chodili jsme v prázdných halách skoro po špičkách a připadali se téměř jako v nějakém chrámu.

Ringhofferka, nebo, chcete-li Tatrovka, byla stavebně zajímavá. Stály tu haly z druhé poloviny devatenáctého století, ale také pozdně empirový starý zámek, a stavby z první republiky vedle poměrně nových konstrukcí z vlnitého plechu. A o kus dál půvabný secesní pavilonek hraběnky Ringhofferové, před nímž kdysi rostly palmy a na rybníčku plavaly labutě, ovšem my tu viděli místo palem pokroucené akáty, místo jezírka louži olejnaté vody a labutě nahradily kotouče drátů a svazky kabelů. Ten pavilonek ale jako zázrakem přežil téměř nepoškozený, uvnitř bylo dosud dřevěné ostění a broušená zrcadla.

Výsledky průzkumu jsme pak prezentovali ve velkoformátové knize, kde byla i doporučení pro investora. Kromě zachování určitých objektů jsem doporučoval především ctít urbanismus a nechat tu volná prostranství. Ester Havlová zachytila řadu typických prvků, které tu měly alespoň symbolicky zůstat: starý komín, fragmenty dlažeb i s kolejemi, několik mohutných bucharů, které připomínaly obrovské sochy…

Výsledek byl pak zcela jiný – vznikla tu jedna obrovská budova nákupního centra, z hlavní tovární haly zbyl jen fragment, zámeček sice zůstal, ale odříznut na malém ostrůvku mezi komunikacemi. Komín byl odstřelen. Stroje někdo ukradl (jak to dokázal, když každý vážil desítky tun, mně dodnes není jasné – zloději jsou zřejmě schopni nadlidských výkonů), hraběnčin zámeček byl rovněž vybílen – zmizely secesní detaily včetně těch zrcadel. Myslím, že je to škoda!

Příběh druhý: Breitfeld-Daněk alias Dukla v Karlíně

Další továrna na mne čekala v Karlíně. Vlastně to bylo několik fabrik s bohatou historií, sahající až do první poloviny devatenáctého století. Nejdříve Breitfeldovy a Daňkovy továrny, později fúzující se závody Kolbenovými a Českomoravskou, a. s., do ČKD, v komunistické éře pak závod Dukla. Atmosféra ještě nepřehlednější než na Smíchově. Areály totiž neměly kam expandovat, a tak se neustále zahušťovaly. Výsledkem byl labyrint, v němž se skoro nebylo možné zorientovat. Téměř každá stavba byla několikrát přestavěna.

Přesto i tady jsme našli klenoty: barokní kapličku (pozůstatek zrušeného evangelického hřbitova), vmáčknutou mezi dvě haly, se stěnami provrtanými jak ementálský sýr, neboť jí procházelo potrubí… A také energocentrum a výtopnu, navržené na sklonku předminulého století neorenesancisty bratry Rixyovými. A starou sýpku při Šaldově ulici, kde se ještě před pár lety opravovaly pragovky vétřiesky, s nádhernou mohutnou dřevěnou konstrukcí a podivuhodnými kójemi pro úředníky na půdě. Tam ještě stály baterie starých psacích strojů, jako by odtud před chvílí odešli muži s klotovými rukávy, včetně jistého pana K.

Taky tu stál nejstarší klasicistní karlínský dům, a konečně zlatý hřeb – čtyřlodní hala s rozměry katedrály. Z novějších staveb je třeba zmínit konstruktivistickou budovu ředitelství, na jejíž střeše měly být sochy známého autora světelných plastik Zdeňka Pešánka. Opět jsme s Ester Havlovou připravili knihu s historií továrny a rozborem každé stavby, až po poslední dřevěnou boudu.

Po zkušenostech ze Smíchova jsem si nedělal moc iluzí, že moje doporučení budou vyslyšena, o to větší bylo mé překvapení, když investoři přistoupili k celému areálu s respektem. Cenné objekty adaptovali, a tak vzniklo Corso Karlín ze staré haly, do níž známý katalánský architekt Ricardo Bofill vložil novou high-tech konstrukci. Opravena byla energocentrála a dokonce i téměř zdevastovaná kotelna, citlivě adaptovaná jiným významným architektem, zachován byl dokonce vysoký tovární komín! Kaplička byla opravena včetně barokních fresek, čtyřlodní hala zatím zůstala tak, jak je. Konají se v ní výstavy (loni v létě bie­nále umění), koncerty Pražského jara i heavy metalu… V sýpce budou byty, na její adaptaci byl vypsán mezinárodní architektonický konkurs. Tedy téměř happy end, dalo by se říci. Ovšem, místo dělníků s bandaskami tu dnes proudí byznysmani a mladí kreativci a kreativkyně, ale tak to prostě chodí.

Příběh třetí: Od Rokytky ke Gagarinovi ve Vysočanech

Třetí výprava po pražských továrních areá­lech mne přivedla do Vysočan. Ester Havlovou vystřídal s fotoaparátem Karel Cudlín. A svět to byl zase jiný: tentokrát spousta místa, tovární areály mnohem mladší a modernější, většinou z první republiky. Ale opět poklady: podmanivá přírodní scenerie kolem říčky Rokytky, pozůstatky nikdy nedokončené bytové výstavby z éry secese při Českomoravské ulici, krásná funkcionalistická fabrika i s vilou majitele u tajuplné uličky U Černé strouhy, opuštěné nádraží i postupně rozebíraná spalovna, kde jsem kdysi jako student pracoval na stavební brigádě, z níž mám hodně drsné vzpomínky… A taky nefalšovaná raketa Vostok jako připomínka na návštěvu Jurije Gagarina.

Tady samozřejmě dojde k velkým stavebním zásahům, místa je tu dost. Doufejme, že všechny cennější haly a další objekty, které jsem doporučil zachovat, zůstanou na místě a bude pro ně nalezeno adekvátní využití.

Příběh čtvrtý: Holešovická elektrárna

Další práce mne čekala v Holešovicích – opět původně průmyslovém předměstí pražské metropole. Šlo o areál bývalé elektrárny – později teplárny – kterou založily pražské Elektrické podniky na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Území tentokrát nevelké, navazující na výstaviště v sousední Bubenči. Vedou sem koleje z bubenského nádraží a kousek odtud teče Vltava – ideální místo pro fabriku.

Dnešní stav opět kormutlivý. Z původního areálu zbylo jen pár menších staveb a hlavní dominanta – secesní hala, kterou zřejmě navrhl Jan Kříženecký, architekt a známý průkopník kinematografie. V hale byly během průzkumu ještě funkční stroje. A taky už nepoužívaný starý velín na litinové lávce s mosaznými budíky, připevněnými k desce z carrarského mramoru.

Na historických fotografiích z Národního technického muzea je zachycena také krásná brána, zbouraná zcela zbytečně před pár lety. Vedle staré strojovny se tyčí nevzhledná moderní budova administrativy, k uzoufání ošklivá. První republika se k areálu chovala o poznání citlivěji – funkcionalistické objekty bývalé puncovny i trafostanice od mladého Gočárova žáka Josefa Mlíky jsou velmi elegantní.

Během mých průzkumů začalo pršet. Pršelo a pršelo pak asi čtrnáct dní, přišly povodně a areál byl z velké části zatopen. Investor o něj ztratil zájem. Škoda, mohlo by tu vzniknout kulturní nebo komerční centrum, stará hala je klenotem secesní architektury. Co bude s areálem dál, netuším.

Příběh pátý: Znovu na Smíchově – tentokrát Křižík

Má poslední zkušenost s továrním areálem v Praze se týká bloku domů na Smíchově při Plzeňské ulici. Stávaly tu původně činžáky z konce devatenáctého století, k nim byly pak přistavěny menší tovární objekty, které získal známý vynálezce a podnikatel František Křižík. Nejcennější je nárožní dům, jehož projektantem byl pražský židovský architekt Max Spielmann, známý autor Petschkových vil v Bubenči i paláce v ulici Politických vězňů, kde pak za války byla známá věznice gestapa. V továrně jsou krásné betonové hřibové stropy. Nyní se adaptuje pro francouzského investora. Budou tu kanceláře a obchody, uvnitř živé atrium. A snad i z muzea zapůjčené exponáty známého vynálezce, neboť areál ponese výjimečně české jméno: Palác Křižík.

To bylo pět příběhů starých pražských továren, které již neslouží původnímu účelu. Je dobře, že se pro ně hledá nové využití. Někde se to daří lépe, někde hůře. Není to snadné, protože změna funkce se nemusí vždy podařit. Investice jsou často značné, mnohdy je třeba začít skrývkou kontaminované zeminy. Je také třeba najít fundované investory, architekty, stavební firmy a samozřejmě nejdřív provést kvalifikovaný stavebně-historický průzkum, z něhož vyplynou doporučení pro investora. Pokud se věc podaří, je to ale nádhera. Zůstane alespoň z části zachován genius loci, mnohdy vynikne krása architektury, která měla utilitární poslání, ale přesto jí nechybí noblesa a zajímavý detail. Je dobré – navzdory všem rizikům – se vydat touto cestou! Znám investory domácí i zahraniční, kteří kouzlu starých továren doslova propadli. Jen doufám, že jich bude víc, protože čas běží a stav některých objektů je povážlivý…

Autor je architekt a historik architektury.

Podrobnější materiály z pražských periferií od autora tohoto článku a s fotografiemi Ester Havlové a Karla Cudlína najdete v „továrních“ číslech Revolver Revue (č. 35 – Smíchov, č. 41 – Karlín, č. 49 – Vysočany).