Zhruba v polovině osmdesátých let mne v Paříži navštívil jakýsi známý známého z Československa. Domníval jsem se, že bude chtít, abych mu předvedl velkoměsto, že bude chodit po muzeích a památkách. Místo toho prohlásil: „To mě nezajímá. Já chci vidět předměstí.“ Ukázal jsem mu na plánu, kde najde nejzajímavější kousky. Skutečně po celý týden každé ráno mizel s fotobrašnou přes rameno, vracel se až večer a nadšeně líčil své zážitky. Jeho jméno jsem dávno zapomněl, výsledky jeho snažení nikdy neviděl, ale vím, že měl pravdu. Kdyby dnes opět do Paříže přijel, může donekonečna bloumat turistickými čtvrtěmi, ale periferii s jejími továrnami a dílnami by už neuviděl.
Když jsem na konci roku 1979 konečně dorazil do Paříže, přišel jsem už pozdě. Mnoho věcí, které mne tehdy zajímaly, už v té době nenávratně zmizelo. Nicméně zůstávaly alespoň stopy, z nichž se dalo uhodnout, jak město rostlo a vyvíjelo se. Ještě jsem zahlédl
poslední kvelby s palivy všeho druhu, kde se prodávalo uhlí, dříví a víno. Rychle jsem si oblíbil potulky po periferii, kde ještě továrničky a dílny sousedily s obytnými domy, v nichž byly ukoptěné kavárny. Zde jsem u skleničky levného vína naslouchal různým přízvukům, učil se argotu, bavil se příběhy i hádkami štamgastů. Tak jako v jiných městech evropského typu, i zde periferie tvořila prstenec, který se od centra města zřetelně odlišoval a zároveň k němu organicky patřil.
Kouzlo fabriky
Práce ve vysočanské Kolbence nepatří k nejzávratnějším obdobím mého života. Vstávání v pět hodin, píchačky, páchnoucí šatny, šlichta v kantýně, otupující nesmyslná práce, kravál soustruhů a fréz, stupidita kádrováků nejsou právě věci, na něž bych něžně vzpomínal a litoval starých dobrých časů ztraceného mládí. Ale i přes tehdejší odpor a hnus jsem nedokázal nevidět zvláštní krásu, kterou toto prostředí nesporně mělo. Zajímaly mne nejen stopy minulých životů, jež bylo možné nalézat na opotřebovaném nářadí nebo ochozených schodech, ale i jistá velkorysost, s níž byly haly zbudovány a která prosvítala i pod tunami špíny a prachu.
Obzvlášť jsem si oblíbil cihlové utilitární budovy, které lze nalézt třeba v hanzovních městech a městech severní Evropy, ale třeba i v Bordeaux. Doky, sklady, fabriky postavené z červených nenahozených cihel pro mne mají obzvláštní kouzlo. A vždy mne udivovalo, proč při stavbě těchto budov, jejichž posláním je přirozeně pouze zisk, někomu stálo za to navrhnout a postavit z týchž cihel i různé zbytečné ozdoby a ornamenty, které nepochybně stavbu prodražovaly. Jak asi musel vypadat svět, v němž odporní vykořisťovatelé a továrníci cítili potřebu vyzdobit továrnu?
Měl jsem to štěstí, že jsem zahlédl ještě i londýnské doky, a nesmírně mě okouzlily. Mýtus Londýna, Východoindické a Západoindické společnosti, mýtus dálek a kdovíčeho všeho dalšího. Courání uličkami mi umožňovalo průnik do časů před mým narozením a posilovalo představivost.
Při zastávce na Azorských ostrovech na počátku osmdesátých let jsem měl příležitost pozorovat poslední velrybáře, kteří vyráželi na vratkých lodích s harpunou na lov a kytovce pak zbavovali tuku nástroji jak vystřiženými z Kentových ilustrací Melvillovy Bílé velryby. Tento tuk rozkrájený na kostky pak nakládali na vozíky podobné uhelným a škvařili ho v temném baráku s nápisem Armacoes Balleeiras Reunidas.
Tyto a mnohé další zážitky představují mé bohatství a dělají ze mne veterána, na což jsem hrdý.
Podobné prostory prakticky nikdo nehájí, a proto rychle mizejí. Teprve dodatečně se ukazuje, jaká je to ztráta. Imaginace funguje mnohem spolehlivěji, když může vycházet z konkrétního zážitku. Když zmizí objekt, zmizí i dojmy, asociace, souvislosti, které by mohl vzbuzovat, ale i otázky, které jeho prostá přítomnost vyvolává. Nelituji úbytku dřiny, protože sám vím, co obnáší, ani si nelibuji v estétském ozvláštňování práce, kterou nemusím sám dělat. Jde mi o něco zcela jiného.
Industrializaci totiž představuje období, jímž se naše civilizace odlišuje od všech ostatních, a veškerá současnost z ní vychází a je prorostlá jejími následky. Masový turismus, masová výroba, masmédia jsou jen několik nejnápadnějších jejích projevů, které musíme snášet, ať už nám vyhovují nebo ne. Většina věcí, které nás ohrožují, má své kořeny právě v tomto období. Nevědět, z čeho přítomnost vyrůstá, znamená připravovat se i o možnost se proti ní účinně bránit.
Bezradnost pokroku
Kdyby zůstala alespoň možnost udělat si obraz o tom, za co jsme svým předkům vděčni, mnohé by bylo jasnější. Skutečná, neturistická cesta je totiž z velké části i cestou v čase. Jistě je užitečné navštívit historické památky a monumenty, ale to k pochopení světa nestačí. Mnohem víc se člověk dozví, když si dá práci a projde si periferii. Svědectví pamětníků i zažloutlé fotografie jsou jistě nezbytné, ale dotyk nahradit nemohou. Návštěva Indie kromě jiného umožní si uvědomit, jak vypadala Evropa na počátku dvacátého století. Takový zážitek pak umožní pochopit procesy, které následovaly, a být shovívavější k jejím protagonistům. Pobyt v Maghrebu zase člověku poskytne možnost udělat si představu o životě ve středověkém městě. Zážitek života bez kanalizace nebo elektřiny ho často vyléčí z iluzí o vznešeném spirituálním životě ve středověku. I tato dimenze jistě v tehdejší době existovala, je však otázka, jak by se současník vyrovnal s tehdy běžným „komfortem“.
Při pohledu na industriální architekturu mne přepadá podivná lítost nad zmařenými životy, úzkost z marnosti a bezvýchodnosti, bezradnost z roztočených kol pokroku. Kupodivu je tento odpor promíšen i s určitým obdivem a úctou. Kdybych měl nalézt symbol vyjadřující prolínání krásy a ošklivosti, přitažlivosti a odpudivosti, zklamané naděje a očistné deziluze, určitě bych za něj zvolil starou, nepoužívanou, sešlou továrnu. Není třeba, aby tovární haly dál chrlily výrobky, úplně stačí, když se promění v něco jiného. Třeba v ateliéry, galerie, dílny, místa setkávání. Protože tyto opovrhované, prakticky nechráněné, dnes již neužitečné budovy umožňují sledovat, jakým způsobem byly povahy utvářeny, jakým tlakům vystaveny, odkud pocházejí dnes už bezděčné reakce.
Nenamlouvám si, že je možné zastavit onen buldozer, který dělá místo výnosnějším projektům. Možná jim jde ale o to připravit člověka o věci, z nichž je možné čerpat hrdost a sílu, a učinit jej tak ovladatelnějším.
Autor je prozaik, jeho posledním publikovaným románem je Dlouhá partie biliáru (2004).