Světské ohlasy

Kouření

Tak vidím, že Jules Claretie vydal román pojmenovaný La Cigarette. Nebudu ho číst, jelikož předpokládám, že se jedná o názorný výčet všech škod a poruch, samozřejmě v příslušných mezích dobrého románu, které kouření v člověku vyvolává. Nepřečtu si ho, jelikož my kuřáci si sice všichni uvědomujeme, že nám kouření nedělá dobře, ale nemáme zapotřebí, aby nás o tom někdo neustále přesvědčoval, takže kouříme dál, protože… či spíše bez toho protože. Už samotný fakt, že trpíme zlozvykem, o němž víme, že odolal v mnoha krutých bitvách, může být pro méně inteligentního člověka dostatečným důvodem, aby na tuto svou slabost hleděl se značným zármutkem.

Claretie mne nemůže o škodlivosti kouření přesvědčit lépe než doktor Beard, proslulý odborník na všechny možné formy neurózy, který si v jedné své práci stroze a lakonicky všímá, že i nikotin sám o sobě dokáže přivodit jistý druh neurózy. Při četbě tohoto spisu jsem schválně zanechal cigaretu daleko od sebe, nicméně po krátké chvíli jsem ji vzal a nedopalkem zapálil další. Kdybych byl donucen přečíst si i Claretieho román, cítil bych se asi tak, jako by se musel cítit Coupeau, kdyby ho někdo přinutil prostudovat živý popis deliria tremens, z něhož je mu na umření.

Na zajímavé a užitečné protikuřácké konferenci doktora Lorenzuttiho jsem se ovšem cítil o něco lépe, ale jen proto, že se na konferencích nikdy nekouří. A jak jsem tak poslouchal, těšilo mě, že bych snad mohl mít z této přednášky nějaký užitek. Ale číst román bez kouření není možné a číst nějaký proti kouření, když člověk kouří, to vskutku není nic příjemného.

Je přirozené, že sami k sobě potřebujeme být mnohem shovívavější než k ostatním. A protože víme, že neustále, po celé hodiny a dny pácháme zločin proti vlastnímu zdraví a proti vlastnímu rozumu (již zmiňovaný Beard vyhrožuje kuřákům mozkovou neurózou), je zbytečné si činit výčitky a zruinovat si též pomalé a sladké trávení (jemně začouzené kouřem) nějakými samomluvami či dokonce dialogy mezi dvěma já, jejichž přítomnost předpokládají filosofové v morálním člověku. Když už kouříte, je výhodnější a prospěšnější kouřit s radostí, jelikož to působí menší zlo. A když se náhodou přihodí nějaká nepříjemnost, opětovně se vrátíme k radám doktora Bearda. Každopádně poté, co jsme si zakouřili s radostí, můžeme s čistým svědomím napsat káravý článek proti kouření, jelikož pochází z vážnosti,  která je v samotném aktu kouření bezpochyby přítomna.

Před časem přišlo nějakému vznešenému duchu na mysl vypátrat, jaký význam a vliv má kouření na francouzskou moderní literaturu, a nenapadlo ho nic lepšího než se tázat těch největších spisovatelů na přínos, který přisuzují kouření ve vývoji svého uměleckého myšlení. Z obdržených odpovědí se dozvěděl jen to, že francouzským literátům, kuřákům i nekuřákům, nechyběla duchaplnost, ale nic jiného.

Jenom jeden z nich, nekuřák, budil dojem, že si zaslouží být citován a diskutován: Émile Zola. Dejme tomu, pronesl neurčitě tento slavný romanopisec, že kouření podněcuje neurózu, na druhé straně však působí prospěšně na moderní literaturu a nám nezbývá než se z toho těšit. Já nekouřím jenom proto, že mi to bylo mým doktorem z důvodu možných srdečních problémů zakázáno.

Jsou tu ale rovněž tací, kteří aby vyvrátili tento názor, tvrdí, že způsobuje-li kouření neurózu, prostě a jednoduše nemůže mít dobrý vliv na literaturu, a prohlašují, že upřednostňují jasnou zdravou mysl, činnou a aktivní, schopnou pozorovat neduhy jiných, než mysl zamženou kouřem a zaměstnanou vlastními problémy.

Tento argument se ale jeví jako příliš zjednodušující, jelikož by bylo trochu nespravedlivé opomenout všechnu sílu, kterou mozku poskytne zkušenost s nemocí či jiným abnormálním stavem, který postihne vlastní organismus. A navíc je všeobecně známo, že s jemností nervového systému se nesetkáváme u osob zcela zdravých a silných, a tak se dnes úsloví „Ve zdravém těle zdravý duch“, které přinášelo našim otcům tolik potřebný pocit důvěry a klidu, jeví jako poněkud zastaralé.

Kde se tedy v člověku bere potřeba si neurózu uměle vytvářet? Nestačí, že je lidský mozek a celé tělo namáháno každodenním tvrdým bojem o holý život, nedostatkem svalového zatížení, když se mysl věnuje studiu, či zamořeným ovzduším našich velkých měst?

A je to právě neuróza, která tak snadno krátí čas smysluplně prožívaného života, vědy a umění. Zmíním pouze dvě slavné osobnosti, které zemřely kvůli kouření, ale co se týče umění, myslím, že to stačí. Vtipný a duchaplný autor Eustache Martina skonal zahuben nikotinem a Mazzini, jak nedávno napsal jeho blízký přítel, anglický doktor, zemřel na dyspepsii (trávicí obtíže) způsobenou kouřením.

Jistě je značně matoucí i ten názor, že kouření ulehčuje práci. Naopak. Jednoduše ji ruší. Usnadňuje ji tomu, kdo není skutečným kuřákem, ale opravdový kuřák, když kouří, nedělá nic jiného. Jeden francouzský novinář se mylně domníval, že kdyby kuřák zabednil okna, zbavil by se tohoto zlozvyku. Mýlí se rovněž Mantegazza, když prohlašuje, že kuřákovi lze od jeho neřesti pomoci lékařským předpisem. Problém kouření je tak složitý, že sami lékaři nevědí, jak ho účinně řešit. Skutečný kuřák totiž kouří očima, žaludkem, plícemi a mozkem; každý jednotlivý orgán jeho neřestného těla je rovněž neřestný.

Takovému člověku nezbývá mnoho času, aby se věnoval dalším činnostem. A pokud je vykonává, tak bez energie a s přestávkami. Pozitivní vliv kouření na práci je potom zřetelný jen u toho, kdo kouří, aby něco držel v ruce, aby mohl dělat více mechanických pohybů nebo jen proto, aby mohl vypouštět do vzduchu hustý dým a kochat se pohledem na něj jak pomalu stoupá a jak se pozvolna rozpadá jako nějaká oživlá bytost, která beze spěchu uniká před objetím někoho jiného.

Také toto podobenství se vztahuje ke kuřákům, jelikož ten, kdo není skutečným kuřákem kouře, nic nepochopí. Kuřák amatér nedohlédne za dým, který stoupá. Vyprostí se z něj, zapomene na něj, a i kdyby neměl co dělat, vrátí se ke své práci.

Je tedy pochopitelné, že Émile Zola není kuřák: hodně pracuje a je příliš důsledný sám k sobě. Kuřák je v prvé řadě snílkem, je tím nejbezprostřednějším příznakem svého zlozvyku, který ho takovým činí; neukojeným snílkem, který během deseti snů vyplýtvá celou svou inteligenci, aby se potom znovu vrátil k sobě samému a zjistil, že si nepamatuje ani slovo.

Sny jsou určitě inspirativní a příjemné, ale ve srovnání se svým množstvím za sebou zanechají jen nepatrnou stopu; snílek sní o velkém světě, vznáší se k oblakům, rozepisuje verše a prožívá činy hrdinské i tragické. Nikdy není důsledný k sobě samému, jelikož se nechá snem unést do širých dálek, a nikdy nekráčí přímou cestou, zatímco člověk důsledný k sobě samému se pohybuje v uzavřenějším a přehlednějším prostoru.

Snílek, tak jak ho popisuje Bulwer, se po zdlouhavém úsilí o spánek snaží pokračovat ve snu, který se mu zdál předchozí noci. Skutečný snílek však takový není, jelikož stále vede a naplno prožívá dvojí život: snění a realitu. Jeho inspirace pochází ze dvou pramenů: z prostého pozorování a ze snu, ze snu rozháraného znavenými nervy.

Nejsem si jist, ale předpokládám, že Gustave Flaubert kouřil s vášní. Našel jsem hodně důvodů, abych tomu uvěřil. Ty jeho přetěžké kuřácké boje za psacím stolem popisované Maximem Du Campem, to zhnusení ze psaní, které mu zabralo několik hodin a nikam nevedlo. Flaubert je také navýsost hrdý na postavu kuřáka opia, kterou vykreslil na stránkách románu Salambo poté, co Paní Bovaryová, tedy dílo, jehož vliv pociťujeme ještě dnes, otřásla literárním světem. Není těžké si povšimnout rozdílu mezi těmito dvěma romány, rovněž je snadné určit odlišné prameny, kterými se inspirují.

Jeden Flaubertův životopisec si s hořkostí stěžuje, že si velká část publika více cení Paní Bovaryové než Salamba! Ach! Jak se cítím? Jako hrubec, ale s jakou rozkoší!

Doufám, že čtenáři z předešlých úvah pochopili, že opravdu nejsem schopen dojít k žádnému smysluplnému závěru.

Radit, aby se skoncovalo s kouřením, by bylo bláhové.

Kdo pozná jediný den kuřáka, jenž se rozhodl přestat kouřit, na takové rady nedá. Takový kuřák ráno vstane s pevným odhodláním, začne se kousat do rtů a nakonec si až do osudné chvíle opakuje ušlechtilou zásadu hygieny Carla Dossiho „Hlídej se“. Poté, co ji znovu zopakuje, rozžíná ten den první zápalku. Je těžké si představit příjemnější úkon. Takový kuřák zná z vlastní zkušenosti celou fyziologii zlozvyku, a právě proto si jednou za čas pokouší vzít k srdci ta vážně míněná předsevzetí už konečně přestat, která jsou však nakonec stejně zapomenuta a narušena neustálým nutkáním, které je vydatně přiživováno vlivem povzneseného lidumilného rčení „Jakou hodnotu má život?“. „Žádnou.“ Nebo že by se přeci jen zdraví a inteligence rodily ze života? Kuřme v klidu dál.

Jistěže existují metody, které by tento zlozvyk zmírnily a pomohly zamezit jeho přílišnému rozšíření. Naše ženy nám zakazují kouřit ve své přítomnosti. Ostatně ani Casanova ze Seingaltu, člověk ne zrovna z nejcitlivějších, netoleroval, aby se kouřilo v jeho přítomnosti, jelikož mu kouř, který vdechoval, příliš jasně připomínal, že do jeho plic vnikají výpary z plic jiných lidí.

Poněkud nesměle si potom dovoluji doporučit zákonodárcům, aby vytvořili zvláštní zákon, který by dával všem dospělým svaté právo nařezat všem nezletilým přichyceným při kouření; budiž ale v zákoně zdůrazněno, že dospělý, jenž se propůjčí k tomuto humánnímu činu, není povinen při jeho provádění odložit cigaretu.

Nečekejte žádné závěry, jen odměnu těm čtenářům, kteří mne měli trpělivost sledovat až do teď: nevydanou veršovanou pohádku Riccarda Pitteriho.

Těsně před uveřejněním svých Pohádek mně Pitteri přečetl jednu, která potom nebyla publikována. Snad se dopouštím jisté indiskrétnosti tvrzením, že je spravedlivé oloupit o dobrou věc toho, kdo neví, jak s ní naložit.

Domnívám se, že pohádka byla vyjmuta z krásného sborníku proto, že se básníkovi ve své zřetelné a klidné věcnosti jevila jako příliš osobní, takže se rozhodl, že ji nezveřejní. Jiný důvod, kromě toho, že už samotné rozhodnutí o nezveřejnění něčeho je osobní do té míry, že ne všichni jsou schopni pochopit jeho smysl, nemohu nalézt. Tak. A já si nyní odplivnu, ale jako prorok! A na zem potřísněnou jedem zmije! Pohádka popisuje kuřákovu zkušenost nabytou během jednoho dne.

Tady je:

Opuštěný Arab Mohamed

Před samotou a starostmi dnem prchá;

Z rozpáleného písku hlava vzpřímená vzepne se ihned,

Do nohy ho zmije kousá.

Jaký lehkomyslný útok. A nikdo nablízku.

Had ze zlosti vražednými krůpějemi potřísnil zem.

To zhnusilo se proroku a do písku,

Ještě zvlhlého od jedu, plivnul se zájmem.

Z potřísněného prachu se však něco vine,

Jaký to div, z tabáku roste překrásný květ:

Mírně jedovatý, člověk tak alespoň v klidu zhyne,

Božský výtažek, co utěší srdce i svět.

L’ Indipendente, Terst, 17. listopadu 1890

Vánoční sny

Jeden z mých německých předků mi kapičkou své krve předal zvláštní zvyk: pravidelně snít vlastní vánoční sen. Zatím se mi jich zdálo čtyřicet osm, a to již brzy oslavím šedesátiny. Každý rok posílám poděkování duchu tohoto mého předka, jelikož to po pravdě řečeno byl on, kdo se těmito sny přičinil o nejradostnější události mého života. Tyto sny však nebyly uměle vyvolány vánočními svátky a neskládaly se jen ze stromečku, hraček a sladkostí; naopak, představovaly jakousi podstatu všeho, po čem jsem celý rok toužil. Jen zřídka je během roku něco dokázalo zastínit, jelikož skutečně významných událostí, ke kterým bych měl hlubší osobní vztah, bylo během všech těch let poskrovnu. Narodil jsem se, vyrostl, zestárl, ale nic dalšího jsem neudělal, ani se mi nic dalšího nepřihodilo. Do toho samozřejmě nepočítám všechny těžkosti a nepatrné radosti.

Ale ty touhy a sny! Celý můj život jimi byl prodchnut, celou moji existenci dokázaly zkrášlit, a když se tak podívám zpátky, vidím krásnou cestu, jíž jsem prošel, plnou nesnází bez nebezpečí a sladkých dobrodružství bez následků. Nebyl jsem zas tak lhostejný k realitě, abych nedoufal, že se jednoho dne tyto sny nějakým způsobem zhmotní a stanou se skutečnými událostmi a opravdovými lidmi z masa a kostí. Ale když jsem pochopil, že přelud zůstává přeludem (a ze svého úhlu pohledu se nemýlil), utvrdil jsem se v myšlence, že je možné tyto sny přepracovat v souladu s mou neustále se měnící povahou, proměnit je, aby byly nové a odlišné. Tak zatímco jiní se zvědavostí sledovali běh událostí a měli v hlavě Bismarckovy proslovy a cesty císaře Viléma, mne nejvíce vzrušovalo pomyšlení na to, kam až se mi v mých snech podaří dojít. A zahrnul jsem do nich téměř celé lidské vědění! Ve dvanácti letech jsem byl generálem a přikázal, aby měl na Vánoce každý voják, který zůstane sám, svůj vánoční stromeček a další dary. Celé lesy se mi tak podařilo zničit.

Ve třinácti jsem byl vikářem z Wakefieldu a na Vánoce kázal ve věznicích; nedlouho poté jsem se ocitl v kůži Werthera a spáchal sebevraždu. Ve čtrnácti jsem během štědrovečerní noci vedl rozpravu s Dantem, jenž mi poradil, jak vytvořit nové Peklo (Očistec a Ráj se mi nelíbily a rovněž jsem shledal, že se o nich v běžném životě mluví až příliš často). A v patnácti se, jaký to div, již jednalo o jednu blondýnku… alespoň myslím. Ach ta láska! Po mnoho dalších let byly nejen Vánoce, ale prakticky celý rok naplněny přeludy, vidinami žen a to do té doby, než se jeden z nich stal bohužel skutečností. Má drahá ženuška byla ještě neklidnější a upovídanější než všechna má zjevení a přízraky dohromady. A jelikož měla reálné tělo, potřebovala peníze. Chtěla se totiž hezky oblékat, aby se mohla předvádět ve společnosti. A tak mne obtěžovala neustálým pobízením k práci. Nejhorší na tom však bylo, že se velmi brzy začala zhmotňovat mnohá další skutečná tělíčka s pusinkami a bříšky.

Tato stvoření mi sice ve snění nebránila, ale narušovala ho. Zdály se mi sny o penězích, papírových bankovkách, zlatě, cenných papírech a lotynce s hlavní výhrou. Nakonec jsem se samozřejmě bez toho všeho obešel, ale pociťoval jsem určitou bolest; snění je totiž vždy bolestivé.

Nyní jsou již z dětí dospělí a také sní, o čem chtějí.

Prostě jsem jen dostal chuť vyprávět o mém životě ve snech, jelikož se mi dnes v noci zdál další krásný sen. Nepodělím se s vámi o něj, jelikož bych se nad ním ještě nedokázal pousmát, ale příští Vánoce, až přijde nějaký jiný, zcela nový a úplně odlišný, neopomenu vám ho popsat.

L’Indipendente, Terst, 25. prosince 1889

Přeložil Ivo Krobot.