Mnohými literárními kritiky jsou pokládáni za „vězně“ paměti, neboli té vlastnosti lidské duše, která nás odevzdává tíživé a nostalgické vzpomínce. Nosí prý v sobě nevyhnutelnou ztrátu něčeho původního, prvotního, jakéhosi silného jádra přítomného v každém z nás, tak důležitého a nenahraditelného. Pro další to jsou „zajatci“ naděje, která se rodí z čiré beznaděje a zoufalství, jinými slovy, z vytrvalé potřeby univerzálnosti, kterou se morálně inspirují se zvláštní jedinečností své původní semitské identity. A je to právě téma paměti jako vězení duše, někdy vlídné, mírné, jindy divoké a kruté, co činí četbu těchto autorů, především pro nežidovské čtenáře, tak zajímavou, vyzývavou a lákavou. Řeč je o italských spisovatelích židovského původu.
Italsky psanou židovskou literaturu vymezuje několik historických momentů či období. V prvé řadě je to uskutečnění a naplnění emancipačních stanov, které umožnily italským Židům opustit ghetta, dále pak integrace do života mladého nestálého italského národa, později státu s výsadním postavením katolicismu; následuje svízelné překonání holocaustu, komplikované a nesnadné poválečné uspořádání, a konečně vztah k Izraeli, národnímu státu ideově navrhnutému a vystavěnému samotnými Židy.
Po téměř dvě století, od roku 1848, kdy byla uvedena v platnost tzv. Albertinská ústava, díky níž byli „poddaní“ izraelité osvobozeni od nucených nařízení a zákazů, se židovská identita v Itálii upevňovala a přirozeně vyvíjela hlavně díky literatuře. Bylo by asi lepší hovořit o identitě v množném čísle, neboť tradičnímu náboženskému a liturgickému pojetí židovství neodpovídá na úrovni světské literatury žádná konkrétní jednota. Obraz italské židovské literatury vytváří na jedné straně vazba na místní zvyky a kulturu, a na straně druhé vědomí vlastního původu a tradice. A tak není náhodné, že italští autoři židovského původu jsou v Itálii představováni nejprve jako spisovatelé ryze italští, a teprve posléze jako představitelé židovské kulturní a náboženské tradice. Integrace se sice stala důležitým cílem italských Židů, ale probíhala velmi ztěžka a komplikovaně, a to především v období fašistické diktatury, kdy se začaly uplatňovat rasové zákony a kdy se zdálo, že je osud židovského národa zpečetěn. Pokud bychom chtěli jmenovat osobnost, která stála na počátku italské židovské literatury, zřejmě by to byl Marco Momigliano, autor Autobiografie italského rabína (Autobiografia di un rabbino italiano, 1897), jehož paměti, které sahají od doby emancipace až do konce devatenáctého století, se staly významnou inspirací pro budoucí generace italských židovských autorů.
Jak již bylo řečeno, tvorbu jednotlivých židovských spisovatelů ovlivňuje rozhodujícím způsobem atmosféra jednotlivých regionů a měst, kde žijí a tvoří. Výsadním postavením se pyšní Terst, jedno z center střední Evropy, kde sepsal Italo Svevo Vědomí a svědomí Zena Cosiniho (La coscienza di Zeno, 1923) – román prodchnutým židovstvím, který nicméně promlouvá ke všem Italům. Totéž se dá říci o tvorbě Alberta Pincherleho, známějšího pod jménem Alberto Moravia, jehož tvorba je zřetelně ovlivněna „nesmrtelným“ Římem. Ten si přisvojil příjmení babičky z otcovy strany údajně proto, aby prosadil své právo na odlišnost uvnitř společenství „odlišných“.
Po holocaustu a po všech hrůzách války se hlavními centry židovské kultury v Itálii stávají Turín a Ferrara. Pozvolnému a nesmírně bolestivému účtování s vlastní minulostí se věnují mnozí autoři. Osvětim, děsivou smrtící trhlinu v prostoru a čase, která se jednou provždy rozevřela nad lidskými dějinami, dokázal málokdo popsat tak sugestivně jako Primo Levi a Giorgio Bassani. Z dalších autorů této generace můžeme uvést Carla Leviho (Kristus se zastavil v Eboli – Cristo si è fermato ad Eboli, 1945) nebo Natalii Ginzburgovou (Rodinná kronika – Lessico famigliare, 1963). Od sedmdesátých let si nové generace židovských autorů dávají za cíl popisovat to, co se událo a děje nejen v nich, ale i v Italech samotných. V druhé polovině osmdesátých a začátkem let devadesátých zaujímá důležitou pozici Clara Sereniová (Domácí zvyk – Casalinghitudine, 1987; Královská hra – Il gioco dei regni, 1993).
Nejvýraznějším autorem posledních let je bezesporu Alessandro Piperno, jehož debut S nejhoršími úmysly (Con le peggiori intenzioni, 2005) popisuje rozmařilý život tří generací rodiny bohatých římských Židů, jejich vzestupy a pády, dobrodružství a skandály. Pod tím vším však může vnímavý čtenář nalézt všechna dramata století: války, terorismus, hrozivá svědectví paměti, bezcitnost a netečnost dějin.