Výstavní prostor Galerie v Lidicích svedl pod jednu střechu dva české fotografy-krajináře – Jana Rabu a Bohumíra Prokůpka. Dva zralé tvůrce rozdílného temperamentu, pro které je klíčová práce v krajině a tradiční rukodělnost (používají staré deskové fotoaparáty). Raba i Prokůpek jsou takříkajíc bytostnými venkovany, neboť si v sobě nesou od dětství elementární zkušenost s hlínou a mrakem. „Kdo se jednou zakousl do země,“ říká francouzský básník Paul Claudel, „tomu zůstane navždy její chuť mezi zuby!“
Jan Raba, ročník 1943, se narodil v Týništi nad Orlicí, dětství strávil v Meziměstí na úpatí sudetských Javořích hor a dnes žije v Náchodě. Bohumír Prokůpek, ročník 1954, se narodil a vyrůstal v Humpolci na Českomoravské vrchovině a tomuto území zůstal s různými moravsko-pražskými „výhonky“ (dnes mj. pedagog na pražské FAMU) věrný dodnes. Strohé životopisné údaje jsou výmluvné – naznačují spojitost s konkrétními místy a obzory. S místy, na která se fotografové vracejí, jsou jimi osudově přitahováni, možno říci i vábeni. Ten podivuhodný moment uhranutí určitými místy zakusil a v jednom dopise popsal básník Bohuslav Reynek: „Píší k básním místa, protože některé verše jsou tolik sepjaty s určitými předměty, stromy atd., že se mi zdá, jako kdyby byly od věčnosti v jejich atmosféře, v jejich blízkosti.“
„Tkvění“ Jana Raby
Jan Raba je jemný lyrický melancholik netěkavého, soustředivého pohledu. Ve svém uměleckém rodokmenu nezapře holandské mistry 17. století, Josefa Sudka, Jana Svobodu či Giorgia Morandiho. Rabu zajímá křehkost a nevtíravost vegetace a existence věcí – jejich obrys, tvar, plnost, objem, podstata, paměť i osud. Sám jeden svůj cyklus příznačně nazval Pocta klidným věcem. Chce postihnout to, co pro sebe označil slovem „tkvění“. Mohli bychom dodat: tkvění v proudu času. Každá existence je napadána smrtelností a francouzské označení pro zátiší – nature morte – výstižně přibližuje Rabovo vnitřní nastavení: je pozorný ke všemu chřadnoucímu, hnijícímu, sesychajícímu, svraskajícímu, k opouštění, k uvadání, opadání, pukání a shýbání... Tím nemyslím nějakou estetickou fascinaci stárnutím věcí, zmarem či zánikem. Je to jakési chápání herakleitovského plynutí času, proměňování a zrání, onoho máchovského: „Miluji květinu, protože zvadne.“ Například Rabova fotografie kvetoucí třešně (z cyklu Obraz místa) sehnuté nad vodní hladinu: průkmit dočasnosti a hlubiny, záchvěv prudkého vyšlehnutí a rozvážné pomalosti. Tušíme, že chuchvalce květů brzy opadají do vody, která je nenávratně pohltí. Jako bychom se ocitli ve světě korejského zenového básníka, který říká: „Vítr svál květy pozdního jara na řekách a jezerech,/ den se chýlí ke konci, modrým nebem pluje svobodný mrak./ Hledím na něj: lidský život je jen prchavý přelud, praví.“
Tulák Prokůpek
Bohumír Prokůpek v Lidicích vedle svých nejranějších snímků z humpoleckého domova a dědovy vilémovské zahrady či výňatků z cyklů trav, kmenů, křovin, kůr a pralesních končin představuje sérii barevných magických průhledů a dotyků, ve kterých vypráví o intenzivním soubytí se světem lesním a hůrkovým. Prokůpek jako bludný tulák rád vchází i zachází do polesí. Vstupuje do lesa a nechává se lesem vodit. A jestliže Jana Rabu pěšiny často vedou na místa prosvětlení, do sálů – tj. na mýtiny, palouky, k potůčkům a říčkám, tedy k průduchům vydechnutí, Bohumír Prokůpek nechává své nohy a mysl zacházet do hlubin lesů, nejlépe do míst odlehlých a bezlidských, kde úplňková noc (svatojánská, filipojakubská, čarodějná) zahladí množství roztodivných tvarů a zjeví podstatné, prapůvodní. Třeba snímek Lesa: v černé ploše pouze několik bělostných črt, kdy úplňkové světlo olízlo bukové kmeny – jak rozházené kosti, jak mamutí kly, jak prvotní částice rozprsklé při velkém třesku. Prokůpkova krajina je krajina-divous, krajina-fantom, kde stále ještě dýchají houby, skřípá les, v podzemí sílí minerály a zjevuje se nezjevné: Co nám chce sdělit nažloutlý lupen – křídlo neznámé bytosti? V jakých sférách tone roztoužené nitro vlčího máku? Nepřipomíná světelná tkanice – chvějivý let svatojánské mušky – bujné chapadlo neviditelných běsů? A co ta zvětralá namodralá tvář v rohu snímku? Je to výseč nebe, nebo ksicht nějakého paňára, který se dožaduje naší přízně? A co teprve sugestivní barevné obrazce a pigmenty křídel můry a obrysy zvířat – nepřenášejí nás k zastřeným románským freskám nebo do nitra jeskyně v Altamiře? V Prokůpkově tvorbě současně pulsuje kořen temné krve, baudelairovské Květy zla, vášnivá zaujatost i mystická horečnatost – dotýkat se přímo, sesouvat se k původnímu, pravěkému. Ale také se tam mísí vidiny Jaroslava Panušky, Karla Jaromíra Erbena, Aléna Diviše a Josefa Váchala. Jak dobře v souvislosti s Prokůpkovými vhledy a zjevy rozumíme třeba Erbenovu slovu: „Teď vůkol duchové/ hop, tančí kolem skočnou“ nebo „Oj divná divná svatojánská noc,/ kdež kapradí svou rozvinuje moc“.
Jan Raba a Bohumír Prokůpek nás svou prací vybízejí k pozornému výšlapu do krajiny, k procházce do volného světa, který může být – jak poznal i americký spisovatel Henry David Thoreau – cestou k sobě samému. Kdy ale vyrazit? Thoreau jasně radí: „Jsi-li připraven opustit otce i matku, bratra i sestru, ženu, dítě a přátele a nikdy je už nevidět, zaplatil-li jsi svoje dluhy, napsal svou závěť a vyřídil všechny svoje věci a jsi-li úplně volný, pak jsi připraven k procházce.“
Autor je redaktor Českého rozhlasu.
Jan Raba: Klidné věci. Fotografie z let 1998–2005.
Bohumír Prokůpek: Fotografie a poznámky z let 1963–2005.
Lidická galerie, Lidice, 17. 2. – 14. 5. 2006.