Jak se vyvíjí a kam se posouvá malířské dílo umělce střední generace Romana Trabury, ukazuje další ze série výstav Galerie hlavního města Prahy, která přináší aktuální vhled do současné české malby.
Co je to Čína? Je to kroužek kouře, vlnící se nad šálkem čaje, šťastný drak na dně toho šálku, rozostřená krajina s horami, nějaký ten verš na vodě. Made in China je nápis na skryté cedulce z rubu teplákové bundy, bavlněných trenýrek, z laciného krajkového prádla, z křiklavě barevného ručníku, nápis vyražený na každé druhé podrážce, na zadku dlouhonohé blonďaté panenky, a také na rychlorozpustné polévce jumjumce s nudlemi v kostce. Vzorná pěšinka uprostřed hladkých černých vlasů, modrošedý stejnokroj i pestrá dračí výšivka, paradox náměstí Nebeského míru.
Made in China je autorský název právě probíhající výstavy Romana Trabury ve Staroměstské radnici. Na fotografii pro plakát malíř zaujal pozici sedícího myslitele. Zdánlivý klid a napětí se snoubí v tmavé postavě malíře podpírajícího si bradu, kterému proti jasu pronikajícímu oknem přes záclonu není příliš vidět do obličeje. Výhled oknem ven je zastřený prosvětlenou záclonou a naopak dobře čitelný je tmavý prostor uvnitř ateliéru, kde jsou jasně rozeznatelné parkety i vzorek koberce. Protiklady Jin a Jang. Ale... V podstatě vážnou scénu zlehčuje pozadí, které zde tvoří monochromní plátno plné neklidu, se dvěma brutálními, výhružnými a zároveň směšnými figurami. Formálně připomínají šachové krále s korunou, vzniklé jako osově symetrický otisk, hledící profilem zároveň vpravo i vlevo. Vzdálenější figura nad malířovou hlavou ukazuje trčícíma rukama vzhůru; její atributy lze vykládat snad jako dvě ukazovátka a svatozář. Ta bližší připomíná ostrým nosem zlého džina z perských pohádek. Svoji symetrii ruší revolverem v pravici.
Pro samé světlo zastřený výhled z okna ven jak do mlhavé krajiny čínského mistra, viděné clonou rýžového papíru, poskytuje pozorovateli prostor pro jeho vlastní putování bez jakýchkoli hranic. Ohraničený vnitřní prostor ateliéru je naopak tmavé, a přesto jasně popsané a vymezené místo. Poklidný a zároveň bizarní výjev, plný duality na mnoha úrovních, napovídá o územním celku Traburovy Číny.
Polarity a vyvažování
Polarita asociací na Čínu, vyřčené a zatajené, dualismus světla a tmy, dobra a zla. Dvě etáže výstavních prostor, první přízemní pro současného kritičtějšího ducha, vyhledávajícího aktuální anekdotu a ironii, s obrazy nesoucími názvy jako Výbuch hlavy, Vánoce – Stalingrad, Buňky Al-Kajdy, Kolize, Apofys míjející zeměkouli, a druhá po schodech vzhůru pro romantiky s mázdrou před očima, dovolující zajít do hloubek pohádek a mýtů již jen prostřednictvím názvů Schwarzwald, Tatarský nájezd, Fialový les nebo Lov v Zeleném moři.
Vyvažuje se mezi minulostí a budoucností. Konkrétní přítomnost na obrazech prvoplánově zachycena většinou není a odehrává se skrze toto vyvažování, kmitá jako jazýčky vah mezi miskami minulosti a budoucnosti. Minulost, zprostředkovaná vyprávěním nějaké události, zaměstnává naši mysl svým nedořečením, náznakem, hádankou, hříčkou a citelnou ironií, prostorem poskytnutým na obrazech ať již imaginárně nebo (doslova) pro slova k doplnění prázdné komiksové bubliny, obláčku u úst či nad hlavami pozorovaných postav, a konečně tu a tam pocitem, že tady si s námi někdo pohrává. Bylo – nebylo se tím však stává zároveň přítomností. Podobně je tomu s budoucností, pojednanou jako více či méně katastrofické sci-fi. Vyvažování je přítomné i na obrazech samých, třeba v momentu nepatrného posunu osové symetrie, která se týká někdy celé plochy, jindy pouze dílčích motivů. Vážnost se vyvažuje nevážností, tíha zlehčením, hrozivé vtipem, agrese ironií.
Cesta na severovýchod
Traburova ostražitá cesta nevede přímo na východ do Číny, ačkoliv z některých jeho průhledů skutečně prosvítá východní slunce, ale stáčí se také na sever. Jeho mořský triptych (Zelené, Rudé a Žluté moře) s opakujícím se snem v mlhavém oparu, plném mořských draků a podivuhodných ryb, ostrovů, lodí se zobany vikinských drakkarů a lukostřelci mířícími z přídě svůj šíp kamsi pod hladinu, připomíná obrazy litevského malíře M. K. Čiurlionise (1875–1911), jehož dílo je směsicí severské exprese, secesního symbolismu, abstrakce, přírodní mystiky a severských ság. Nemluvím tu o inspiraci. V této souvislosti Trabura uvádí romantika C. D. Friedricha, tenhle Litevec je mu úplně neznámý. Mám na mysli napojení na společné hluboké vody. Shodné či podobné motivy, jako jsou Traburovi dřívější hadi i hadovky, maloval litevský skorosamouk někdy před sto lety. Motivy lesa, hor, krajiny, opakování a vytrácení se do oparu mlh. Soutěsky, střelci… to vše připomíná také svět J. R. R. Tolkiena. Mlžná moře, mlžné přístavy signalizují zároveň ponor do nevědomí a jeho osobních a ještě spodnějších hlubin.
Kavky-li to letí, nebo Turci běží?
Malíř sám dává do spojitosti svůj Nájezd Tatarů s nájezdy Tolkienových skřetů. Roman Trabura je introvert a na plátnech toho o sobě prvoplánově mnoho nepoví. Nikde se neodkrývá s drásavou expresí. Masochismus surového vydání své intimity napospas mu není vlastní. Cudnost, zdrženlivost, odstup, a když, tak ironie. Zřetelná sebereflexe vlastní ostražitosti. Jeho osobní výpověď je skrytá ve vrstvách. Malířovy kořeny sahají na Moravu, které se dotkly nájezdy tatarských hord. V jedné moravské lidové se zpívá: Kavky-li to letí, nebo Turci běží? Kavky to neletí, ale Turci běží. Trabura opět vyvažuje: Tatarské hordy se ženou na zvířatech tu prasečích, tu již docela fantaskních profilů se zobany a ztrácejí se ve svém množství kdesi v dálce mongolských stepí, sahajících až pod modrý horizont hor se zasněženými vrcholy. Nad mraky, ze kterých traburovsky stéká barva, letí hejna černých ptáků. Nejsou-li to krkavci, pak to budou určitě kavky. Takže Turci i kavky. Zřetelná je tu náchylnost k baladě a větší důraz na obsah a slovo nežli na samotnou formu.
Historik umění Jan Kříž v recenzi k Traburově výstavě s názvem Naše služby zmírní vaši bolest (podle obrazu z roku 1996) nikoli hanlivě charakterizoval tehdejší malířovu tvorbu mimo jiné jako artficielní, intelektuálsky zvládnutý kýč, a zařadil ji tak do tábora hraného naivismu, kde odkazuje jmenovitě na Milana Kunce a Antonína Střížka. Uplynulo deset let. Ubylo artificielnosti, přibyla symetrie, intuice a ze jmen Čiurlionis. Nebo je to hra náhody a významuchtivého kunsthistorického oka, že právě mořský triptych ve žluté, červené a zelené má litevské národní barvy?
Autorka je historička umění.
Roman Trabura se narodil 21. 7. 1960 ve Vsetíně, vyrostl na Moravě, zkoušel Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, nedostal se, vyučil se, odjel do Prahy, bydlel na Žižkově, přitahoval ho underground, poslouchal Plastic People of The Universe, navštěvoval tehdejší bytové semináře, vážně se začal malířství věnovat od roku 1984, od původní abstrakce se dostal k figuře a realitě, když po převratu studoval na AVU (J. Načeradský, A. Veselý), stačil i zahraniční stipendia, absolvoval v roce 1997, má venkovní realizace v kašírované české pivní vesničce v japonské Kagoshimě, oltářní obraz v líbeznickém kostelíku, vystavuje samostatně i na společných přehlídkách u nás i v zahraničí, je zastoupen v soukromých sbírkách u nás i v zahraničí, bydlí s rodinou pod Brdy, stále má ateliér i na Žižkově, konzervativnost, která s jeho osobou bývá spojována v souvislosti s věrností klasickému závěsnému obrazu, chápe jako do jisté míry rebelský postoj vůči konceptuálním trendům v umění, v současné době je zastoupen také na právě probíhající výstavě věnované krajině v dílech současných malířů v Roudnici nad Labem, uprostřed žižkovského ateliéru má rozmalované další moře. Mohlo by být modré.
Roman Trabura: Made in China.
Kurátorka Olga Malá. Galerie hlavního města Prahy – Staroměstská radnice, 1. 3. – 28. 5. 2006.