Měkký život festivalového diváka

Tematické ohlédnutí za Febiofestem 2006

U festivalu, který během osmi dní nabídne na tři sta snímků, nelze přikročit k jeho zhodnocení jinak než z ryze osobních pozic. Autor následujícího článku se po úvodním individuálním výběru několika kvalitativně různých děl zabývá především kontextem pozoruhodného žánru japonských „růžových filmů“ a v sekci dokumentů rozevřeným fenoménem vizuální pornografie.

Nejen běžný divák, ale ani erudovaný kritik nemá v případě filmové přehlídky typu Febio­fest dostatek informací o kvalitách většiny u nás neznámých titulů (na zahraniční recenze a ocenění příliš spoléhat nelze), a tak často riskuje, že si vybere dílo, které se s jeho vkusem příliš nepotká. Mně se to přihodilo třeba v případě snímku Noční vyjížďka argen­tinského filmaře Edgarda Cozarinského (impresivně laděný trip z Buenos Aires roku 2004 ztrácí čím dál víc tempo) či na filmu Brazilce José Jaffilyho Ztraceni v temné noci, pojednávajícím o vztahu dvou brazilských emigrantů, kteří se v New Yorku marně snaží odrazit od společenského dna. Příliš divadelně pojaté psychologické drama z roku 2002 s nepravděpodobným (nicméně v zásadě konvenčním) pesimistickým vyústěním bez svébytného filosofického přesahu oživuje jen věrohodně expresivní herecký výkon Debory Fallabely v úloze dívky-narkomanky, která se živí jako homosexuální prostitut a přichází o schopnost kladného citového angažmá.

Necelé dvě hodiny dlouhé milostné psychologické hříčce s vražednickými motivy s titulem Družička, kterou předloni natočil klasik Claude Chabrol, by slušel spíše rozměr třicetiminutové televizní hry. Poslední – u francouzské kritiky i u diváků velmi úspěšný – film talentovaného Xaviera Beauvoise (nar. 1967) Mladý poručík, pokoušející se na relativně tuctovém případu rekonstruovat autentickou práci a osobní problémy osazenstva jedné pařížské policejní stanice, působí neheroicky civilním zobrazováním charakterů i prostředí sice sympaticky, avšak zajímavé téma rozkrývání určité nezralosti a nedostatečnosti v profesionálních i lidských reakcích jednotlivých protagonistů by si zasloužilo ještě daleko důkladnější scenáristickou práci. Výslednému snímku chybí svébytnější autorská výpověď a zůstává tak jen velmi poctivou a sugestivní (nikoli však zcela novátorskou – viz třeba Tavernierův film L 627!) studií z prostředí policejní komunity.

 

Japonská sezona necudnosti

V Japonsku přeceňované rodinné drama Krev a kosti (2004) vychází ze skutečného příběhu Korejce Šunpei Kima (v přesvědčivém podání Takešiho Kitana, jehož nový, s narativitou experimentující snímek Takeshis’ patřil k nejsvěžejším na celém festivalu), který v roce 1923 přijel do Ósaky a časem se stal despotickým „kmotrem“ korejské komunity. Svým epickým pojetím vychází tento snímek vstříc povrchnímu vkusu soudobého mainstreamového diváka. Jeho režisér Yoichi Sai (sám pocházející z druhé generace korejských imigrantů do Japonska) rezignuje na hlubší společensko-kritický i psychologický ponor do problémů, v nichž se protagonista a jeho rodina ocitají. Pár scén z filmu Krev a kosti je nicméně zajímavým dokladem přetrvávající cenzury ještě i v dnešní japonské kinematografii: při několika nevinných „nahých“ scénách (v nichž nedochází k sexuální interakci) jsou pohlavní orgány aktérů zamlžovány podobně tragikomickým způsobem, jako jsme to zvyklí vídat v nočních hodinách na TV Nova. Tento způsob cenzury „rozmlžováním“ detailních záběrů genitálií, ochlupení a explicitního sexuálního styku má ovšem v Japonsku svou tradici od roku 1964, kdy se tu začaly natáčet první „pink movies“ – růžové filmy, okamžitě představující komerčně výnosný průmysl a stávající se vlastně „měkkým“ předchůdcem pornoprůmyslu v USA a v dalších západních zemích.

S natáčením těchto snímků má bohaté zkušenosti také režisér a scenárista Rjúiči Hiroki (nar. 1954), který byl jedním z hostů letošního Febiofestu a mohli jsme tu od něho vidět čtyři snímky, včetně nejnovějšího, do Tokia situovaného díla Měkký život. Jeho nejslavnější „pinku“ film Vibrátor (2003) posbíral řadu cen. Jde o road movie s tématem psychosexuálního sbližování dvou dnešních mladých lidí při jízdě náklaďákem. Nejen v tomto snímku (zmiňme ještě tématem nevěry a literárního sadomasochismu sympaticky vylehčený opus Sezona necudnosti) se Hirokimu občas daří sugestivně zobrazit situace, v nichž se dnešní mladí lidé ocitají: touha po sexuálním i psychickém sbližování a zároveň úzkost z komunikace a uzavřenost. Lze se však obávat, že jakkoli umí Hiroki problematické situace občas šikovně zachytit, není již většinou schopen je osobitě a fundovaně analyzovat (jeho odpovědi divákům při tradičních besedách po filmu, k nimž v rámci Febiofestu dochází, byly podobně myšlenkově neinvenční jako některé jeho snímky).

Nic proti přehlídce čtyř Hirokiho snímků, byly pořád lepší nežli některé z posledních opusů festivalového hosta Clauda Lelouche (které ve Francii u kritiky i u diváků právem propadly) nebo poslední, otřesně patetické a tvůrčí senilitou prodchnuté dílko slavného Íránce Mohsena Makhmalbáfa Sex a Filozofie. Průměrných filmařů naturelu Rjúičiho Hirokiho budou však v Japonsku nepochybně desítky. Nestálo by za úvahu uspořádat na některém z příštích Febiofestů raději reprezentativní přehlídku tvorby jedinečných rebelů japonského filmu, z nichž mnozí se stali klasiky, u nás jsou však dodnes až na výjimky neznámí? Mimo jiné jde hlavně o Jošišige Jošidu, Masahira Šinodu, Nagisu Ošimu, Šúdži Terajamu nebo Kodži Wakamacua.

Kromě retrospektivy snímků Andyho Warhola a jeho Factory (respektive Paula Morrisseyho, jenž byl režisérem většiny Warholových filmů), která proběhla v pražském Ponrepu, lze letošní Febiofest pochválit především za velice rozsáhlou a cennou přehlídku filmů Michelangela Antonioniho (nar. 1912). Zamyšlení se nad její skladbou a následnou mediální reflexí je nicméně námětem na samostatný článek.

 

Uvnitř a vně hlubokého hrdla

Dokumentární snímek Fentona Baileyho a Ran­dyho Barbata Uvnitř Hlubokého hrdla, pojednávající o významu proslulého amerického pornofilmu Deep Throat (1972), mě mohl překvapit jen stěží: mám ještě v živé paměti před třemi lety nakladatelstvím BB art vydanou knihu Pornografie. Tajné dějiny civilizace, k níž napsal Fenton Bailey předmluvu. V ní krom jiného se sobě vlastním infantilním ignorantstvím napadá básníka, spisovatele a esejistu D. H. Lawrence (jehož vynikající esej Pornografie a obscenita mimochodem vyšel po­prvé česky v roce 1969 v revui Sešity, a právě reprint Sešitů připravuje Jaroslav Kořán letos k vydání ve svém nakladatelství Gallery). Dále pak Bailey ve své předmluvě brojí za naprostou svobodu pornografie, která podle něho nemůže nikoho „narušit“.

V tomto duchu vyznívá též notně dryáčnicky pojatý dokument Uvnitř Hlubokého hrd­la – v rychlých prostřizích je divák znovu a znovu atakován záběry z původního filmu, povětšinou stereotypně uřvanou hudbou a kratičkými rozhovory s mnoha pamětníky společenského skandálu kolem tohoto snímku. V oněch rozhovorech – stejně jako v komentáři k filmu – jsou problémy s Deep Throat a s pornofilmy v USA toliko povrchně naznačovány a v mnoha směrech paušálně zjednodušovány.

Příznačné například je, že tu nesmějí zaznít relevantní a seriózní argumenty proti pornografii. Nelze zřejmě očekávat od liberálně jednostranného (i vizuálně monotónně jednostrunného) Fentona Baileyho, aby natočil třeba s takovým Normanem Mailerem či Erikou Jongovou, kteří v inkriminovaném dokumentu také pronesou pár vět, delší analytické interview na dané téma. Rovněž díky snímku Deep Throat (ovšem zdaleka nejen díky jemu, viz sanfranciské experimenty s tímto žánrem) to v letech 1972–73 po velice krátkou dobu vypadalo, že se pornofilmy stanou běžnou součástí americké mainstreamové kultury a započne se tak nová „hollywoodská pornoéra“ – avšak tuto situa­ci není Baileyho a Barbatův dokument s to již hlouběji reflektovat.

Šéf Letní filmové školy Jiří Králík uvažuje o distribuci snímku Deep Throat v rámci Projektu 100 již asi pět let, zatím to ale nevypadá, že by se odvážil přikročit k činu. Což je škoda, neboť během veřejné diskuse o něm bychom se mohli dobrat mnohem smysluplnějších a konkrétnějších poznatků, než jaké nám zprostředkovávají Bailey a Barbato, kteří si konjunkturálně vybrali jeden z kasovních pornotrháků. Nezbývá než nadále trpně přihlížet „erotickému“ vymývání mozků na většině našich televizních programů. A Bailey s Barbatem – kteří mají, navzdory veškeré své ultraliberální nedospělosti, v řadě konkrétních věcí pravdu – budou na naše pokrytectví reagovat přesně tak stupidně jednostranně, jak je patrné z jejich dokumentu. Patří nám to.

Autor je pracovník NFA a externí redaktor ČRo 3 – Vltava.