Evropa se snaží dostihnout náskok USA a Ruska v oblasti vývoje a výroby zbraní. Zda v tom skutečně pomůže nová Evropská obranná agentura, je sporné.
Během osvobozování Kuvajtu v roce 1991 a později znovu během náletů na Jugoslávii v roce 1999 docházelo ke srovnávání parametrů americké a evropské letecké výzbroje. Při té příležitosti bylo konstatováno rostoucí zaostávání Evropy za USA v této oblasti zbrojní technologie. Vzhledem k tomu, že se někdejší Západoevropská unie (ZEU) již v roce 1992 prohlásila za „evropský pilíř NATO“, vyvolala klesající interoperabilita s americkými systémy určité obavy. V evropských debatách následujících po kosovské intervenci se tedy objevil argument, který lze stručně shrnout následovně: Evropa má údajně výzkumný a průmyslový potenciál srovnatelný s USA, ale fragmentace výzkumných a vývojových kapacit a trhů jí dosud brání dosahovat na poli zbrojní technologie srovnatelných výsledků.
Uvedený argument stál v roce 2004 v pozadí vzniku Evropské obranné agentury (European Defence Agency, EDA). Cílem této instituce je údajně identifikace společných potřeb a propagace mezinárodní spolupráce v rámci EU, posílení evropského zbrojního průmyslu a údajně též lepší využití peněz evropských daňových poplatníků. Institucionalizace uvedených cílů zašla tak daleko, že tři zástupci zbrojního průmyslu spolupracovali na návrhu Evropské ústavní smlouvy a EDA byla v jejím textu výslovně zmíněna jako důležitý nástroj zahraniční a bezpečnostní politiky EU.
Podle Nicka Witneyho, výkonného ředitele EDA, jde agentuře o „zlepšení obranných schopností Evropy... lépe definované budoucí požadavky... restrukturalizaci průmyslu a vývoj k poptávce kontinentálního rozsahu“. Přeloženo do normálního jazyka, EDA vlastně hodlá homogenizovat trh, zjednodušit fúze zbrojních firem a zajistit zbrojařům na úrovni EU finanční podporu. V danou chvíli plánuje EDA čtyři vývojové projekty: bezpilotní letoun, obrněný transportér, bojový vrtulník a cvičný proudový letoun. V každé z těchto kategorií je ovšem již evropský trh značně nasycen existujícícmi modely – i poměrně malá Česká republika má zastoupení v kategoriích cvičný a bezpilotní letoun – a těžko si představit, jakým mechanismem chce EDA zajistit odbyt pro své budoucí produkty.
Existuje samozřejmě řada dobrých důvodů pro sjednocení evropského zbrojního trhu. Teoreticky k nim patří úspory z rozsahu, zjednodušené zásobování náhradními díly – a v neposlední řadě jednodušší prosazování společných zájmů zbrojařů. Tento krásný obraz má nicméně i svá ale, o nichž se doposud vůbec nediskutuje.
Varováním mohou být například osudy sovětské tankové školy, opírající se o zajištěnou poptávku kontinentálního rozsahu. Tato škola ještě v šedesátých letech přišla s revolučními změnami v konstrukci obrněných bojových vozidel, ale v důsledku ztráty kontaktu s konkurenčními přístupy se na počátku osmdesátých let dostala do situace takřka beznadějného zaostávání za západními typy. Trvalo pak dalších dvacet let, než byli konstruktéři schopni dohnat západní náskok v úrovni pancéřové ochrany, pohyblivosti a systémech řízení palby. Výhody z rozsahu se tehdy snadno změnily ve stejně velké nevýhody, protože důsledky chybných rozhodnutí v případě unifikace výzbroje jsou mnohem než v situaci, kdy vedle sebe existuje celá řada různých modelů téže kategorie techniky.
Pokud má snaha EDA odstranit fragmentaci evropského trhu se zbraněmi za cíl jakési „dostižení a předstižení“ USA, je třeba si rovněž povšimnout odvrácených stránek fungování amerického vojenskoprůmyslového komplexu. Podle aktuálních názorů expertů organizace Center for Defense Information, vesměs bývalých vojáků či dlouholetých zaměstnanců Department of Defence, se akviziční úředníci Pentagonu automaticky soustřeďují na superdrahé nákupy nejmodernějších zbraňových systémů bez ohledu na jejich využitelnost a skutečné potřeby vojáků.
Přínos nových technologií se natolik přeceňuje, že nezbývají prostředky na jiné, „obyčejnější“ výdaje. V Iráku například již třetím rokem trvají problémy s balistickými vestami. Dosud se nepodařilo uspokojivě vyřešit ani zodolnění běžných nákladních vozidel a džípů Humvee. Za této situace Pentagon nakupuje letouny F-22 pro vybojování nadvlády ve vzduchu, každý za 355 milionů dolarů. Během vývojových prací se cena stroje proti předpokladům zdvojnásobila a věhlasní experti dnes s poukazy na vlastnosti F-22 zpochybňují užitečnost nákupu.
Přehnaný důraz na technologickou revoluci má kromě zanedbávání výdajů na ostatní položky a často problematický praktický přínos ještě jednu chybu. Supermoderní zbrojařské technologie totiž v oblasti nákladů sledují neudržitelnou trajektorii, kterou můžeme charakterizovat jako „sebeuzbrojení“. Lze to doložit cenovými rozdíly mezi jednotlivými generacemi výzbroje. Generace letecké výzbroje se vymění zhruba jednou za dvacet let. Cena techniky se za tu dobu zhruba zdesetinásobí. Za velmi optimistického předpokladu, že americká ekonomika poroste příštích dvacet let vytrvale o pět procent, se HDP a tím snad i státní rozpočet zhruba zdvojnásobí. Jestliže si tedy USA z dnešního rozpočtu mohou dovolit nakoupit celkem 183 letounů F-22, pak si tedy v příští generaci za stejný podíl rozpočtu pořídí obdobných letounů celkem 37. Budou to nepochybně za ty peníze skvělé stroje, ale o jejich schopnosti zasáhnout (v počtu srovnatelném již s dnešním počtem českých gripenů) na všech místech, kde by jich bylo třeba, lze poněkud pochybovat. Je tedy otázka, zda se má Evropská unie také vydat zmíněnou slepou ulicí, nebo spíše uvažovat o alternativách.
Smíšené reakce
Náměstek ministra obrany pro obrannou politiku Martin Bělčík roli EDA v podstatě oceňuje: „V rámci EU má být v oblasti obranných technologií zavedeno tržní prostředí od 1. 7. 2006. To by mělo generovat větší tlak na zbrojní firmy z hlediska kvality, cen a efektivity. Doposud byla většina zbrojních firem v EU podporována národními zakázkami. To by se mělo změnit. Proto vidím působení EDA v této oblasti spíše pozitivně.“
Výkonný ředitel Asociace obranného průmyslu Vratislav Vajnar se ovšem k užitečnosti vzniku Evropské obranné agentury staví poněkud rezervovaněji. „Úsilí EDA o defragmentaci evropského trhu by mělo smysl, jen kdyby vedlo k odbourání existujícího protekcionismu na národní úrovni,“ domnívá se Vajnar. Přitom mu však protekcionismus v České republice nevadí. Problémem podle něj je, že velké evropské země se silným zbrojním průmyslem – Británie, Francie, Německo, Itálie – své firmy stále podporují, a tato praxe se prý nejspíš ani v budoucnu příliš nezmění.
Vajnar také vyjádřil jisté pochybnosti nad snahou EDA de facto centrálně plánovat vývoj vojenské techniky s výhledem na třicet let dopředu. Upozorňuje na osud již dokončeného mezinárodního projektu Eurofighter Typhoon – bojového letounu, jehož odbyt se navzdory předem nasmlouvaným objednávkám příliš nedaří.
Obchodní ředitel firmy ERA Pardubice Milan Bernard coby reprezentant výrobce pasivních sledovacích systémů Věra-E zase ve své práci na činnost EDA dosud nenarazil. Je to překvapující, protože EDA deklaruje snahu posilovat kapacitu evropského obranného průmyslu a ERA Pardubice vyvíjí a vyrábí produkty na špičkové světové úrovni především pro zákazníky ze zemí EU a NATO. Bernard se dnes domnívá, že působení EDA menší firmy spíše poškodí, protože poskytne základnu pro účinnější lobbing dominantních evropských zbrojních gigantů.
V tomto ohledu se Bernardův názor možná poněkud překvapivě shoduje i se stanoviskem občanského sdružení Nesehnutí, které již řadu let vyzývá k větší kontrole mezinárodního obchodu se zbraněmi. „Zřízení EDA je jedním z největších úspěchů lobby velkých zbrojařských firem,“ říká aktivistka Nesehnutí Katarína Potfajová.
Stále vpřed
„Všichni souhlasí s tím, že Evropa musí zvýšit své úsilí v oblasti bezpečnosti jako celku a v získávání nových technologií, které nám poskytnou potenciál, jejž budeme potřebovat k posílení našich průmyslových a výzkumných institucí. Dnešní diskuse pomohly ustavit rámec pro určení nejdůležitějších cílů a správných finančních mechanismů, které zajistí, že v této klíčové oblasti utratíme více, utratíme více společně a utratíme efektivněji,“ řekl šéf EDA Javier Solana po zasedání řídícího výboru agentury 7. března 2006 v Innsbrucku. Setkání připravovalo podklady pro květnové jednání EDA, které se bude zabývat financováním společného unijního programu výzkumu a vývoje obranných technologií. Ministři obrany EU si ze tří nabízených možností vybrali zřízení zvláštního programu EDA pro společné investice členských zemí do obranného výzkumu. V rámci Evropského programu bezpečnostního výzkumu (European Security Research Programme, ESRP) s ročním rozpočtem ve výši jedné miliardy eur, který bude spuštěn napřesrok, má být uvedených cílů dosaženo mimo jiné i zapojením civilních výzkumných kapacit. Zdůrazňovaným přínosem programu má pak být též údajný nárůst konkurenceschopnosti evropské ekonomiky.
Při pohledu přes Atlantik se však nezdá tak docela jisté, že zvyšování obranných výdajů ekonomice skutečně prospívá. Není dokonce ani automaticky jasné, že přispěje k větší bezpečnosti.
Je-li v evropské bezpečnostní strategii úkol bezpečnostních složek definován jako kombinace ochrany občanů doma plus schopnost vyslat expediční síly do mírových či humanitárních operací, jsou tím víceméně jasně dány i prostředky. Je třeba zajistit přepravní a zásobovací kapacity, odolná obrněná vozidla, leteckou podporu včetně dopravních i bitevních vrtulníků atp. a skloubit vše do fungujícího systému. Ale především je třeba zaručit transparentnost a kvalifikovanost politického rozhodování o jakýchkoliv zbrojních zakázkách i expedičních operacích. To je daleko důležitějším, ale také nesnadněji dosažitelným cílem než vynalézání slibovaných technologických zázraků na poli zbraňové technologie.
Autor je publicista a expert v oblasti kontroly obchodu se zbraněmi.