Proč nechtějí diskutovat o holocaustu? Právě tento argument často zaznívá ze strany popíračů holocaustu, podle nichž prý „holocaustová lobby“ usiluje o zákaz a umlčení jahéhokoli dialogu. To považují za důkaz, že se genocida Židů za druhé světové války ve skutečnosti nikdy nekonala a že tvrzení o její existenci není podloženo argumenty a prameny. Vždyť proč by se jinak zastánci historické existence holocaustu bránili diskusi?
Jistá část veřejnosti zřejmě považuje tento argument za přesvědčivý. Redakce internetových stránek www.holocaust.cz si například před časem udělala průzkum mezi svými čtenáři. I když jeho výsledky jistě nejsou reprezentativní, ukazují, že nemalá část čtenářů sice s popírači nesouhlasí, ale na druhé straně se domnívá, že by se s nimi mělo o jejich názorech diskutovat. Takto postavená otázka ale zakrývá základní problém: o čem a jak chtějí popírači vlastně diskutovat?
Ve skutečnosti diskuse provázejí reflexi holocaustu již od úplného počátku. Ještě během věznění v ghettech a koncentračních táborech se řada vězňů snažila události, jichž byli obětí, interpretovat, a to často velmi rozdílným způsobem: pro sionisty bylo pronásledování důkazem nutnosti vybudovat samostatný židovský stát, pro komunisty naopak potvrzením o správnosti komunistické cesty, která – jak se mylně domnívali – měla vést k vybudování lepší společnosti bez rasových předsudků. Pro české nacionalisty byla nacistická krutost údajně charakteristickým znakem německého nacionalismu a německého národa. Každý z vězňů Terezína či jiných koncentračních táborů a ghett se snažil najít vysvětlení pro události, které se zdály být nepochopitelné a nebyly reakcí na jejich skutečný život a činy.
Od skončení druhé světové války si očití svědkové, historici, sociologové či psychologové kladou otázku, jak vysvětlit genocidu evropských Židů, Romů a dalších pronásledovaných skupin. Shromažďují dokumenty o jejích fázích, aspektech a o koncentračních a vyhlazovacích táborech a diskutují o příčinách „konečného řešení židovské otázky“. Přeživší i historici vedou například spory o „židovské rady“ – zdánlivě samosprávná vedení v židovských ghettech: byli jejich představitelé kolaboranty, kteří posílali své spoluvězně na smrt, nebo lidmi, kteří se snažili je uchránit nejhoršího a obětovali se pro ostatní? V historiografii o holocaustu hrál významnou roli spor mezi takzvanými intencionalisty, kteří se domnívají, že fyzické vyhlazení Židů bylo od počátku nacisty plánováno, a funkcionalisty, kteří sledují proměny protižidovské politiky nacistů a odvozují je od konkrétních podmínek a okolností té které fáze nacistického režimu a druhé světové války. Ani jedna strana tohoto sporu však nikdy nezpochybňovala, že k nacistické genocidě došlo.
V mnoha případech historici zabývající se holocaustem na základě pramenů či hodnověrných výpovědí (nebo nejlépe jejich kombinace) pozměnili některé části svých popisů dějinných událostí. Státní muzeum v Osvětimi například na základě historického výzkumu snížilo odhad obětí osvětimského komplexu koncentračních táborů z původních 4 na zhruba 1,1 až 1,5 milionu. Dlouhou dobu se také například tvrdilo, že transport pod značkou AAh, který odjel z Prahy 10. června 1942, byl jako pomsta za atentát na Reinharda Heydricha nacisty poslán místo do terezínského ghetta na Lublinsko. Ve skutečnosti, jak se ukázalo, neměl cíl tohoto transportu s atentátem na zastupujícího říšského protektora nic do činění. Nikdo z historiků však nikdy nezpochybňoval existenci plynových komor v Osvětimi nebo to, že se transport AAh konal a že naprostá většina deportovaných byla zavražděna: z celého transportu tisíce mužů, žen a dětí jsou známi pouze dva přeživší.
Ona tolik žádaná diskuse o holocaustu tedy ve skutečnosti existuje. Je založena na osobním svědectví, na archivních dokumentech a fyzických dokladech na místě ghett a koncentračních táborů. Takovou diskusi si však popírači holocaustu nepředstavují: předpokladem diskuse podle nich je vyloučení těch nejpovolanějších – pamětníků a očitých svědků – a selektivní přístup k pramenům. Jediná diskuse, která by je zajímala, by totiž musela dokazovat jimi už od začátku prosazovanou tezi, že holocaust je historický podvod. Jejich argumenty, byť často zdánlivě racionální, jsou založeny na iracionální představě světového židovského spiknutí, jehož součástí mají být pamětníci a které prý produkuje falešné dokumenty.
Argumenty popíračů o potřebě diskuse o historických událostech jsou pouze zneužitím principů demokratické společnosti, založené na svobodné výměně názorů, v níž lze obtížně odmítnout diskutovat o jakémkoli tématu. Opravdu je však možné o všem a vždy diskutovat? Jak bychom například reagovali, kdyby podobná skupina popíračů přišla s absurdním argumentem, že vyhlazení Lidic a Ležáků, které patří k nehrůznějším událostem českých dějin druhé světové války, se nikdy nekonalo? Diskutovali bychom?
Pro popírače holocaustu je snaha o diskusi pouze záminkou, jak legitimizovat jejich názory na společnost. Osvětimská lež je pouze prostředkem k prosazení širších společenských cílů, které jsou v konfliktu s principy demokratické společnosti, založené na lidských právech. Místo s popírači holocaustu je proto spíše třeba diskutovat o popírání holocaustu, o tom, jaké hodnoty jeho zastánci prosazují. Taková diskuse pak již není diskusí o dějinných událostech, ale o současnosti a o tom, na jakých hodnotách má být založena společnost, v níž chceme žít.
Autor je historik, pracuje v Institutu Terezínské iniciativy.