Severní ledová

Vzdálení a bližní

Miluju tvou hranatou tvář

Ostrou bradu

Šikmé oči

Popelavou pleť ženský nad třicet

Vlasy černé jako stav duše

Všechno se kýve a motá  

jako když strávíš noc ve městě

Otáčím se za každým, kdo šilhá, kdo kulhá

a vlasy, jak si je po ránu spěšně stáhla do drdolu

Nikdy mě neomrzí koukat na ospalé oči

v autobuse, na ruce zaťaté v koženém poutku

V noci má ruce přivázané jiným poutem ke zlatým sloupkům pelesti

jak tlučou a tlučou o podlahu

když si ji cizí chlap znovu a znovu bere

Autobus staví na každé zastávce

Každého nahradíš

pro každého se místo najde

Miluju tuhle denní dobu, miluju své bližní i vzdálené

Miluju tenhle autobus i to, kam míří.

Přeložila Jana Holá.

Kārlis Vērdiņs

Jako obraz

Vyzvedni mě z plochy, z velkého obrazu v těžkém

          zlatém rámu. Vidíš – stojím po kolena

          v hromadě kompostu. Druhý zleva,

          v obleku, květiny v ruce. Sevřené rty, po

          bradě mi stéká úsměv. Potají

          se dívám – šel jsi k někomu jinému

          a později zůstaneš na večírek.

Těší mě, já jsem dýně. Jenže tvoje ruce mě dnes

          v noci promění v kočár. Odveze tě na širé,

          blátivé pole, otevře dvířka a bude se dívat,

          jak se ti déšť drobnými

          tahy snaží přičrtat obličej.

Přání

...a abys měl ještě větší teplotu, abys věčně ležel

          v naší staré posteli bezmocný a podobný

          slepému štěněti. Strč si

          do pusy teploměr a lež.

Bez zlých a proradných přátel, cizích, divných

          rodičů, důležitých prací – budu ti matkou

          a otcem, bratrem, ženou a mužem.

          Při planých neštovicích a zápalu plic,

          psychóze, neuróze, příušnicích, spalničkách.

Mluv se mnou. Lechtej mě. Povídej mi, co si myslíš.

Znamení

Jakmile se ti něco nelíbí, okamžitě

          to dávej najevo – signalizuj to

          skloněným čelem a přivřenýma očima,

          nenech mě napospas

          pochybám a domněnkám.

Ať se prudší pohyb hlavy nebo sotva

          znatelné chvění rtů stane

          jednoznačným znamením, že planeta

          dvojího osamění je v ohrožení, že

          Malý princ marně hledá její kruhový

          obzor, aby se zachytil, přidržel, aby

          nedopadl daleko na černé oběžné dráhy.

Ať hovoří sevřené pěsti a deka přehozená

          přes hlavu – můj hlukem

          tlumený adresáte, moje učebnice sémiotiky,

          otevři oči aspoň na chvíli,

          alespoň vyplázni jazyk.

Liāna Langová

Kusy rukopisu

—

Pojď, zimo života! V rohu parapetu sýkorka klove špek,

bělejší nežli městský sníh. Dudy citronově žlutých paprsků,

uvízlých ve větvích stromů, hrají smuteční marše. Rozběhlá oblaka

se lepí na nebe jak drobky sušenek na ústa nemocného. Křupavý hmyz

popela lásky leze po dopise, který možná sepsal

Bůh. Přes stránku formátu A4 kluše ideální písmo, řetězy

slov bez paměti. Pomalu se zahřívají teplem těla zajatce

čtoucího dopis. Spoutaný slabikuje a nerozumí ani slovu,

jen naslouchá, naslouchá nezvučnému řinčení okovů.

Pojď, zimo života! Až sýkorka ulétne z domova pohledu

a chlad bude takový, že slova zmrznou v rampouchy a budou větší

než slovo máma v sladkých, žádostivých ústech, až se dopis schová

v nekonečných závějích a budeme ležet vybuchlí a nazí uprostřed této krajiny

jako část rukopisu, jako písmena, z nichž se splétají nové dny a noci

a špek pro sýkorku, tehdy zima přijde zajatce spasit a ještě jednou

za nepatřičného křupání sestaví jídlo, kouř z komína krematoria,

potlesk, motory, dehet, něžnost, líh, špinavé ulice, štěněcí

dech, barvy vánočních poštovních známek, první ledový povlak na letošním sněhu.

—

Královna zahrádky usedá do vlaku Aizkraukle – Riga.

Na nohách gumáky, šedý knírek nad svraštělými rty.

V igelitce veze okurky, královna zahrádky je unavená.

Ale v igelitce má vlastní rukou vypěstované okurky, znamenitou odrůdu.

Jestlipak jsem nenechala hrábě mezi záhony, přemýšlí.

Oči jí klesají ještě hlouběji do důlků, když přemýšlí.

Sousedův pes často přichází na její zahrádku, aby si ulevil,

a pošlapává astry, někdy i sazenice jahod.

Vagon není plný. Jeho opotřebovanost se tak nějak hodí

k jejím gumákům, ke zpoceným prstům uvnitř.

Královna zahrádky náhle ví, že vagon a gumáky

jsou jedno a totéž. Prsty u nohou jsou pasažéři.

Hlavní je, že ve vagonu je všechno velice čisté.

Nikdy nechápala, co znamená slovo nervy a pedikýra.

Štíhlé břízy se míhají za okny vagonu.

Královna zahrádky pozoruje studenta, co sedí opodál.

Na klíně knihu. Ten mladík je dobře oblečený, podřimuje.

Stanice Světlá s hromadami uhlí mizí v nedohlednu.

Oči královny zahrádky lezou z důlků jako malá veverčata.

Zvířátka oslepuje příliš prudké světlo.

A přece stařenka dál pozoruje studenta,

připomíná jí Štěpána, s nímž se jednou potkala.

Štěpán, mladý voják, ji v lese po večírku

naučil tři tisíce nebo ještě víc variací polibku.

Pamatuje si nekonečno Štěpánových polibků.

Nekonečno chutnalo po krému na boty a kasárenském komisárku.

Bylo léto, den podobný dnešnímu: zelený voňavý odvar všude kolem,

a noci průhledné jak černé silonky.

Rty královny zahrádky se pohnuly.

Křeče v prstech u nohou povstaly proti příznivému osudu.

Amanda Aizpurieteová

Slibuji racka

—

Fotografii jsem spálila.

Bolelo to, jako bych si pálila prsty

anebo dům, v němž pro ni nebylo místo.

Očima plnýma popela

už nevidím svět, jaký je.

Děti se koulují. Zdá se mi, že je léto.

Musíme koupit stromek. Není snad léto?

Věšíme ozdoby, na špičku

napíchnu slunce,

odcházím ze spáleného života

do fotografie, kde v cizím městě

začíná léto, otvírám dveře

do cizí vášně, přitéká do mě

naráz jiná krev, světlo

v mých očích – lesk vášně.

Chci se vrátit do útulného soumraku,

chci pokračovat v tamtom životě – ale

cožpak se schovám v popeli? Snažila jsem se přece,

spálila jsem tu fotografii.

—

Racek se přerodí v dívku.

Uhodni její jméno.

Předpověz její bouři.

Očekávej ji jak sváteční den.

Nikdy nebude stará.

Zjeví se na okamžik –

po vlnách bude skákat,

od rána do rána sršet.

Bude mít zelené oči

a na sobě bílé šaty,

možná ti poví, že na tvém břehu

je život přespříliš chladný.

To já ti slibuji racka,

který se promění v dívku,

poletí tam, kam jsem odešla –

tvůj život pak bude tak krátký.

Přeložili Pavel Štoll a Petr Borkovec.

Vigdís Grímsdóttir

Milencovy boky

Loučím se s dětmi

v noci

rukama jim hladím

tváře

životem jim hladím

těla

loučím se s dětmi

v noci

bílá obloha

holá země

—

Vracím se

za svítání

rukama jim tisknu

líce

životem jim tisknu

těla

vracím se

za svítání

bílá obloha

holá země

—

Zapálím bílé svíce

ve zlatých svícnech

rozestavím je kolem

milencovy postele

prsty pročísnu

plameny

láskou zahalím

jeho vlasy

jeho čelo

jeho ústa

jeho hruď

jeho úd

láskou zahalím

jeho život

zahalím ho

svým pozdravem

svým životem

—

Vydávám se na cestu

Vše je pod starým měsícem

pod nohama mi nezáří kosti

v téhle zemi nesvítí

bílá obloha

holá země

noc za mnou

noc přede mnou

den za mnou

den přede mnou

—

Vyběhnu do tmy

do světla

pryč od domu s modrou omítkou

bílé okenní rámy

se smějí do noci

do dne

tulipány

podél chodníku

sklánějí květy

mé děti spí

v odestlaných postýlkách

můj milenec

zabalený do plamenů svíček

na mě čeká

na mě čeká

čeká

—

Běžím pryč

Mé bosé nohy tančí

ve větru

Tady jsme bydleli

Tady bydlíme

Vyběhnu do tmy dne

jasu noci

oslepená semínky vzduchu

—

Mám radost

vyběhnu na

žluté neoseté pole

kolem bílých lilií

kolem věže lesklé jako zrcadlo

kolem

a kolem

a kolem

—

dál

a dál

a dál

skrz

svištění větru

oblačný závoj vzduchu

lomoz ticha

slova

ozvěnu

sny

odraz všeho

a čas

čas

a čas

a čas

Přeložila Marta Bartošková.

Stránka byla připravena ve spolupráci s organizací Literatura bez hranic.

Básně K. Vērdiņše, L. Langové a A. Aizpurieteové vyjdou v antologii současné lotyšské poezie (Fra).

Na veletrhu Svět knihy vystoupí Marcus Birro, Liāna Langová, Kārlis Vērdiņš a Vigdís Grímsdóttir.

Magdaléna Jetelová: Projekt Atlantic Wall, 1994–95