Slezsko, Halič, Sudety... pomezí se často v průběhu 20. století stala mytickým prostorem střetů, vyhánění a ničení. Ale obrácený mýtus zemského ráje a Eldoráda mnohdy nadále trvá.
V pluralitních prostorech (z etnického, rasového, konfesního, lingvistického nebo kulturního hlediska) nalézajících se v hraničních oblastech existují v zásadě dvě možnosti, jak si klást otázku kolektivní identity: buď se hranice kolektivních identit utužují a plodí různé podoby krize – nejistotu, zablokovanost, izolaci, oddělení, rozpory, napětí, což může vyústit v násilné konfrontace, anebo, jak tomu bylo v případě provincie, jež nás zajímá, Banátu, se z těchto between-spaces (meziprostorů) stanou hybridní území s propustnými, porézními hranicemi, na nichž jsou identity vytvářeny a přetvářeny na základě postupného vyjednávání.
Banát, region o rozloze 28 526 km2, z nichž v současnosti asi 19 000 km2 tvoří součást rumunského území, 9200 km2 patří k bývalé Jugoslávii (Srbsku) a něco kolem 300 km2 k Maďarsku, byl 164 let pod tureckou nadvládou. Na počátku 18. století, v roce 1716, bylo město Temešvár (Timişoara) dobyto pod vedením prince Eugena Savojského rakouskou císařskou armádou. Od tohoto okamžiku, přesněji po míru sjednaném v Požarevci (Passarowitz) v roce 1718 se začínají psát nové dějiny Banátu. Provincii se dostává zvláštního statutu, neboť se stále nachází na pomezí, byť to pro tentokrát byla hranice Habsburské říše, stává se doménou Císařské koruny a Habsburského domu a zkušební laboratoří politiky účinné a racionální kolonizace i aplikace moderních technologií v městském a rurálním prostředí, postupně se proměňuje ve skutečnou „Zahradu Eden“, pojatou a uskutečňovanou v nejčistším duch
osvícenství, v úspěšnou mixturu politického pragmatismu, racionality, emancipace a modernismu. Region se šťastným údělem, mohli bychom říci, v němž jakékoliv příznaky potenciálních konfliktů na etnickém či náboženském základě jsou podle válečné vědy téměř nulové.
(...)
Jednou z nejvýraznějších forem, které udržují mýtus Banátu coby ráje různých etnik, je samozřejmě svátek, jenž předává zprávu o znovusjednocení a o míru v kulinárním kódu. Ve spíži (speiss, což je místo, které v Banátu stejně jako v celé střední Evropě slouží jako úložiště a zásobárna jídla) dlí bez jakýchkoli komplexů švábské wirschli (párky), maďarský veres (jelito, klobáska), srbský kiseli kupus (kysané zelí), rumunská telemea (slaný ovčí sýr) nebo bulharská zacusca (míchaný zeleninový salát).
Tyto malé ráje lidského soužití zaznamenává pět druhů textu, každý rozdílným způsobem: dějiny Banátu (napsali je němečtí, rumunští, maďarští nebo srbští autoři), texty spisovatelů z povolání, více nebo méně slavných, každopádně ve svém oboru uznávaných (deníky, paměti, korespondence, povídky, romány), texty amatérů, diletantů (zahrnující stejné literární druhy jako v případě spisovatelů profesionálů), texty získané z místního tisku (zprávy o událostech, malý oznamovatel a reklamy) a poslední kategorie, neuznávaná a podceňovaná, ale v každém případě spektakulární: dvoj- nebo trojjazyčné sešity s kuchyňskými recepty.
Značný počet spisovatelů, o nichž je řeč výše, zaznamenává příběhy z tohoto kulinářského ráje. Shromáždili jsme je a okomentovali s Cornelem Ugureanem v antologii Střední Evropa: paměť, ráj, apokalypsa1, v kapitolách věnovaných Ráji jako baroknímu univerzu a Mikroharmonii. Až poválečná moderna se pokusila zachránit a obnovit tento svět a „recyklovala“ v hravém, ironickém a parodickém rejstříku nejenom atmosféru dávných dob, ale také texty nespočetných amatérů – sešitky s recepty nebo malé oznamovatele. Postmoderní romány Danila Kiše, Herty Müllerové, Sorina Titela nebo Livia Ciocârlia to dokazují zcela výjimečným, úžasným způsobem.
Jako ukázku si můžeme ocitovat jednu ze stránek románu v Rumunsku velice známého spisovatele a profesora francouzské literatury Livia Ciocârlia:
„Jaká byla ona skvělá jídla mé maminky? Makové koláčky, koblihy, domino, alkazar, fazolové koláče, rohlíky z Paříže, opatské křupky, šlehané pusinky, plněné papriky, Marmorschnitte, rizoto se zeleninou, krájený koláč Marioara, Mignon punč, Malakoff-Torte, lístkové těsto se sýrem, rumunské kuličky, pirožky, Torontaler-Torte, Vargabelés, papriková podplamenice, semlbába, kuře v těstíčku, piškotový dort, šátečky Mimóza, skvělé šípkové tokajské víno, dort Milénium, kmínový rohlík, zimní salát, šlehačka à la Diplomat, duha, fleisch-pita, nadívaný řízek, šlehačka à la cocus (kokosový ořech), pečené zaječí maso, houby v bešamelové omáčce, plněná rajčata. Šodó v kávě, Rigo Jancsi, plněné vinné listy, anglický biscuit, ovocný koláč Nero, Dobos-Torte, volská oka, švestkový kompot, vanilkové rohlíčky, Rotschildův španělský chleba, nakládané okurky ve studené vodě (máčenky), karamelové řezy, Mikado Torte, slané tyčinky, dopisy lásky, červená karkulka, palačinka s jablky, chlebíčky se šunkou, orleánské čtverečky (nebo šátečky), melounová marmeláda, kořeněný chléb, Bubosch-Torte, ženský rozmar, rostbíf, zlaté kuličky, tomatová zavařenina, salát beöf (ruský salát), jablka v županu, biskupské chlebíčky, přešpurské kifli (chlebíčky), Ghizela-Torte, Habor Palacsinta, špenátový nákyp, pusinky s datlemi, koláč Rovnost, zavařenina ze zelených rajčat, spanische Wind, kakaový sütemény, ďáblovy bomby, poker, kremesch, malé anýzové koláčky.2
Autorka je vysokoškolská pedagožka.
Přeložil Josef Mlejnek.
1 Adriana Babeţiová, Cornel Ungureanu, Europa Centrală: memorie, paradis, apocalipsă, Iaşi, Polirom, 1998.
2 Livius Ciocârlie, Clopotul scufundat (La Cloche engloutie, Zahlcený zvon) Bucarest, Cartea Românească, 1988, s. 175–176.