Nezrale a až nechtěně komicky působí prvotina Alberta Camuse Šťastná smrt. Nedokončený a za autorova života nikdy nevydaný román je sestaven z obšírných, na hranici kýče balancujících (ale občas také velmi podařených) popisů emocí, atmosféry a především míst, kterými hlavní hrdina prochází. Ty společně s nevyváženě strukturovaným dějem a svéhlavě vystavěným obsazením postav ukazují autorovu myšlenkovou a formální nezkušenost.
Chudý, ale přitažlivý a atletický hlavní hrdina Mersault (přidáním jednoho písmene získáme jméno hrdiny Cizince) vnímá svět pomocí vůní, fyzickými vjemy – a také jako úkol, který lze při znalosti klíče přesně vyřešit. Zlomový okamžik Mersaultova života – vražda – je vystavěn jako polemika s Dostojevského Raskolnikovem. Camus svět záměrně zkratkovitě dělí na středomořskou sluncem zalitou idylu a středoevropskou hnilobu a rozklad.
Mersault žije v Alžíru v podivném panoptiku plném krásných žen a fyzicky nebo mentálně postižených mužů. Seznámí se s bohatým mrzákem (poločlověkem) Zagreem, který ho nepřímo vybídne k tomu, aby ho zavraždil a vzal si jeho peníze, protože jenom dokonalý (celý) člověk si dokáže užít života. V řecké mytologii byl Zagreus zaživa rozsápán Titány, aby se z jeho srdce mohl zrodit bůh Dionýsos. Novodobý Dionýsos – Mersault splní nevyřčené přání a s penězi opouští Alžír.
Přijíždí do prvorepublikové Prahy, jejíž klaustrofobicky úzké uličky a neustálý nasládlý zápach kyselých okurek v něm vyvolává potřebu zvracet a zhoršuje jeho horečku (první příznaky se objevily záhy po vraždě). Praha je pro Mersaulta natolik otřesným místem, že zapomíná na své sociální návyky (poprvé se učeše až ve Vídni) i na potřebu ženské společnosti (tu znovu nalezne také až ve Vídni). Pražský kolorit tvoří postavy ze sociálního dna – slepý harmonikář, tlustá prodavačka, pomatenec extaticky tančící nad zavražděným.
Mersault se vrací domů do Alžíru a žije v utopicky symbiotické komunitě se třemi krásnými dívkami v domě nazvaném Tváří k světu. Popisy jejich rozkošnického nicnedělání a rozverného rebelantství působí až nepatřičně. Mersault už pochopil, že jediným smyslem života je být šťastný, a poznává, že štěstí je svoboda. Přesto, anebo právě proto se žení, aby mohl lépe demonstrovat svou svobodu. Opouští všechny své ženy a pořídí si sídlo u moře poblíž vesnice, zde násobí své štěstí samotou, sebepozorováním, plaváním v moři a pozorováním koloběhu proměn přírody. Příležitostně ho navštěvují jeho přítelkyně i žena. Okolní mužský svět i zde zůstává vytrvale skloněn před jeho fyzickou a duševní dokonalostí. Mersault nakonec umírá na horečku, ale na rozdíl od slabého poločlověka Zagrea, kterému před smrtí tekly slzy, zůstává neochvějně šťastným také v okamžiku smrti.
Interpretovat Camusovu Štastnou smrt je svým způsobem zábavný úkol, do kterého se velmi chytře a v souvislostech v doslovu pustila Eva Beránková. Ta mimo jiné zmiňuje freudovský efekt kontrastu Camusovy představy ideálního života s jeho životní realitou. Vznik Šťastné smrti spadá do doby před druhou světovou válkou. Během ní se mění Camusův světonázor a vznikají jeho nejlepší romány. Paradox Mersaulta-šťastného vraha-nadčlověka a Meursaulta-vraha bez příčiny-existencialisty je odrazem změny nietzschovského postoje k světu absurdity Mýtu o Sisyfovi.
Nedokončená Šťastná smrt je přes své očividné nedostatky pozoruhodné dílo, které poskytuje klíč k autorově tvorbě, jeho obsesím, stereotypům a dispozicím. Oslava fyzické dokonalosti a naopak obhajoba zbytečnosti existence poločlověka je pak v tvorbě humanisty Camuse zajímavým rozměrem, svědčícím o tom, jak byla komplikovaná doba, v níž vznikal.
Autor studuje FF UK.
Albert Camus: Šťastná smrt.
Garamond, Praha 2006, 144 stran.