Za chvíli si nikdo nebude pamatovat, že se na pražské divadelní mapě v půli roku 2006 udála další nepříliš čistá změna. Dvouletá éra režisérů Thomase Zielinského a Tomáše Svobody v divadle Rokoko upadne v tiché zapomnění a nový tým Ondřeje Zajíce jistě splní to, co od něj hlavní město Praha, zřizovatel Městských divadel pražských (do nichž kromě Rokoka patří ještě Divadlo ABC), očekává. I když v celé kauze se od počátku mlžilo, právě co se toho očekávání týče.
Tým Svoboda-Zielinski přišel do Rokoka v roce 2004 po řádném konkursu, na uvolněné místo po někdejším uměleckém šéfovi divadla Zdeňku Potužilovi (za jehož éry zde hojně režíroval Ondřej Zajíc) – ale ani tento konkurs se neobešel bez kuloárních i mediálních „pochybností“, jak je ostatně u nás dobrým zvykem u výběrových řízení na umělecké šéfy. Stejný humbuk provázel už v roce 2002 volbu uměleckého šéfa divadla Komedie, jež nám nabízí podivuhodnou analogii. Tehdy vyšel z klání vítězně Dušan Pařízek (spolu s Davidem Jařabem). Kohoutů na malém divadelním smetišti, kam se odpadky nedosypávají zas tak často, zvlášť ty státní ne, je několik, konkurs byl proto vícekrát a různými lidmi zpochybněn. Pařízek přesto do svého čtyřletého funkčního období v divadle, jež bylo právě vyjmuto z rodiny Městských divadel pražských a transformováno, nastoupil. Dostal grant a relativně volné ruce – a začal docela nezdařenou inscenací Brechtova Zadržitelného vzestupu Artura Uie. Přinejmenším první rok vypadala Komedie (plyšová sedadla, mramor ve foyeru) každý večer tristně: minimální návštěvnost, podivně „hledající“ projekty. Pokud si dobře vzpomínám, nejskeptičtější ze všeho byli kritici: objevnou inscenaci Kanibalů, která podle mého názoru znamenala ve směřování (a v náladě i atmosféře divadla) naprostý obrat, zaregistrovali až delší dobu po premiéře. Pařízkova houževnatost, schopnost trvat na progresivním dramaturgickém plánu a energie připravovat jednorázové projekty celý tým v divadle navzdory cynickým předpovědím udržely. Pražské komorní divadlo v Komedii zůstává dál, šéfovi bylo funkční období prodlouženo a divadlo se stalo výraznou pražskou dramaturgickou konstantou. Ten příběh zmiňuji proto, že v určitých rysech nápadně připomíná stav v Rokoku – respektive v Rokoku před posledním konkursem.
Příliš osvětlené změny
Všechny argumenty, které sneseme proti působení Svobody a Zielinského v tomto divadle, vzhledem k době, kterou nutně zabere budování nového souboru a repertoáru, neobstojí. „Postavit divadlo“ a naučit do něj chodit lidi trvá – pokud tvůrci o něco usilují – nejméně dva roky; příkladem není jen Komedie, ale také třeba Divadlo Na zábradlí po nástupu Petra Lébla. Nový tvůrčí tým navíc přišel do divadla, které veškerou svou historickou podstatou odporovalo jejich projektu: Rokoko bylo léta divadlo polobulvární, zaměřovalo se na většinového diváka, nabízelo spíš zábavu či přinejmenším tradičnější kusy v tradičnějším režijním pojetí. Pravidelní návštěvníci museli být prvními pokusy Zielinského a Svobody zděšeni – stejně jako byli znechuceni příznivci předchozího šéfa Komedie Michala Dočekala. Na Dočekalovy (a Nebeského) inscenace do Komedie tehdy chodili alespoň trochu poučenější diváci, nešlo tedy o tak výrazné vybočení;
směřování Rokoka se ale nyní vychýlilo přinejmenším o 180 stupňů. Proto zprvu nebylo pro koho hrát. Navíc se – netřeba si něco nalhávat – první inscenace skutečně nevydařily, Crimpova hra Face To the Wall vypadala spíš jako výsměch i těm nejotrlejším, kteří už nějaký ten experiment zažili. Posunutý začátek sezony z důvodu rekonstrukce, nevyrovnaná a na koleni spíchnutá dramaturgie, to všechno provázelo startovní hledání, na něž bylo v samém středu Prahy a v plyšových sedačkách měšťanského divadla příliš vidět. Možná už radnice další Komedii nechtěla, přestože by existence konkurenčních, relativně zajištěných divadel příbuzné dramaturgie prospěla všem, a divákům nejvíc.
Zase zklidníme, rozmnožíme
Hledání tváře Rokoka vyústilo ve vyhlášení podivného konkursu na ředitele Městských divadel pražských, jenž by, jak se původně uvádělo, měl dohlédnout na definitivní zánik instituce a rozdělit divadla rodiny MDP na dva samostatné subjekty (ABC a Rokoko). Do takového úkolu se skoro nikomu, až na notorické účastníky podobných podniků, nechtělo. Vítěz oblízl všech deset, protože dostal dvě pražské scény v lukrativní lokalitě. O co od začátku skrytě šlo, je patrné ze současného dramaturgického plánu, který Ondřej Zajíc spolu s druhým režisérem souboru Petrem Svojtkou nedávno zveřejnil: míní odsekat z Rokoka nepříjemné otázky – a nabídnout milé odpovědi. Svojtka, jenž přichází z postu uměleckého šéfa Středočeského divadla Kladno, už dokázal, že divadlo vést umí, zvýšil návštěvnost kladenské scény a vybudoval z ní standardní, fungující regionální podnik, což je samo o sobě záslužné. Václavák ale není Kladno a v Praze je potřeba úplně jiný typ divadla. To, co ve svém plánu nabízí tým Zajíc-Svojtka, totiž v identické (či velmi podobné) podobě najdeme v téže čtvrti hned několikrát (například soukromá divadla Kalich, Bez zábradlí, či nedaleké Divadlo na Vinohradech). Místo toho, abychom si platili divadlo sice problematické, ale aspoň hledající, budeme dotovat podnik, který chce stavět na hereckých hvězdách a osvědčeném repertoáru, takže – je mi líto – divadlo vlastně komerční.
Pochybnost, která se vznáší nad touto kauzou, je evidentní: jak je to vlastně u nás s dotováním kultury a kdo na něj má nárok? Alternativní divadelní postupy a experimentální činohra budou muset své finanční zdroje i nadále čerpat z grantů – žít a tvořit v náruči města s sebou nese značnou nejistotu. Nikdy totiž nevíte, za kterým rohem se vynoří schopný režisér, jenž bude umět zastupitelům nabídnout to, po čem nejvíce touží – skvělé divadlo pro masy.
Recenze některých inscenací divadla Rokoko viz s. 10.