Politici, jako představitelé výkonné a ústavodárné moci, hledají většinu, média potřebují pozornost. Tato vzájemná hra, v níž obě strany mají přidělené jiné role, vytváří potřebné napětí, které dodává společnosti dynamiku. Úroveň hry a témata, o která v ní jde, jsou mírou demokracie. Opakuji: chceme-li hovořit o vztahu moci a médií, hovoříme vždy o kvalitě demokracie. Stav mentálního jádra médií je vždy nejpřesnější výpovědí o stavu demokracie.
Získat většinu předpokládá znalost umění vítězné rétoriky. A stejně je nemožné zvítězit bez schopnosti komunikovat s médii. Tam, kde se dovednost komunikace nahrazuje útoky, zastrašováním a nátlaky, nejde o demokracii. Úspěšná komunikace s médii předpokládá jejich velmi dobrou znalost a každá znalost zase způsobuje ovlivnění. Politiku či přesněji politický provoz (a jeho obsah) dnes do značné míry ovlivňují zákony mediálního provozu, bez jejichž znalosti nelze být úspěšným politikem. Proto se politik rychle a často dostává do role kouzelnického učně, který je v zajetí moci ducha, kterého sám vyvolal, tvrdí němečtí politici. Dochází k míchání diskurzu, tedy dohadování se sebeprezentací. Následkem je splývání společenských rolí: dřív měl politik blíž k intelektuálům, dnes k bavičům – intelektuál je z veřejného diskurzu vyřazen.
Transfér emocí
Tak by šla shrnout diskuse, která právě na toto téma probíhá již léta ve významných německých médiích. Debata se často odvolává na historii. Kořeny rétoriky je možné hledat jedině tam, kde byla dána možnost řečníkům svobodně hovořit a oponentům svobodně argumenty předřečníka vyvracet. Nejdříve se toto umění vyvíjelo v Řecku; později až v anglosaském světě už v médiích (v 18. století proto zaznamenal v Anglii velký rozvoj esej) a je základem moderní demokracie. Rétorika je umění, které je přímo svázáno s politicko-společenským uspořádáním a potřebuje zcela svobodný veřejný prostor. U nás se ten prostor pro většinu otevřel poprvé před šestnácti lety, tomuto umění se teprve učíme.
Řeč politiků se v civilizaci, ke které jsme se po skoro padesátileté pauze připojili, stala součástí veřejného diskurzu a musí být určena občanům, jichž se totiž vždy důsledky konečných rozhodnutí přímo dotýkají. A to je moment, v němž hrají důležitou roli média: určují co a jak bude z řeči těch, kteří mají moc, „komunikováno“.
Ministr a předseda frakce CDU/CSU v německém parlamentu Wolfgang Schäuble v diskusi o moci a médiích upozornil na fundamentální význam rétoriky a médií pro demokracii a z toho vyplývající bezprostřední úkol pro nejrůznější instituce, které by se měly soustředit na pěstování vysoké kultury jak médií, tak rétoriky.
Předpokladem pro stav, po kterém se tu volá, je veřejná poptávka ze strany moci, médií i občanů. Jen ta může vyvolat změnu ve veřejném prostoru, která způsobí, že se bude hovořit skutečně o důležitých problémech, navíc věcně, tj. přesným jazykem a každé pojmenování je doloženo řádnými argumenty. Tomuto stavu ale neodpovídá současná estetika většiny médií, která je bohužel založena spíše na transféru emocí než informací, i úroveň politické kultury. Lze to doložit na banálním příkladu: v demokracii musí všichni přistoupit na jedno ze základních pravidel, které zní: politické strany a občané musí být připraveni a ochotni akceptovat i taková rozhodnutí, pro která nehlasovali, i ta, která jdou proti jejich osobním či stranickým zájmům, pokud je odhlasovala většina. To je pravidlo, které v naší mladé demokracii ještě nezdomácnělo, což mimo jiné slouží k vyvolávání zbytečných vášní. Závažná témata se naší zemi zcela vyhýbají: příliš s nimi nepracují ani média. Ta se naopak na šíření vášní přiživují.
Absence velkých témat
Kvůli nízké politické kultuře a kultuře médií, které jsou nastavené tak, aby přitáhly co nejvíc voličů a konzumentů z nejnižších sociálních vrstev, jsme němými svědky zvláštního efektu: Od doby našeho přijetí do Evropské unie se zdá, že se mentálně od staré Evropy spíš vzdalujeme než přibližujeme. Obhajoba starých a neudržitelných modelů sociálního státu ze strany ČSSD i útoky čestného předsedy ODS a prezidenta na sjednocující se Evropu prozrazují strach části naší politické elity z Evropy a neochotu přijmout do slovníku i jen pojmy, pomocí kterých lze novou situaci přesněji popsat. Důsledky takového chování exaktně měří různé projekty, z nichž třeba vyplývá, že v České republice je v porovnání s ostatními zeměmi stále těžší podnikat. Je to dáno i tím, že jsme si do našeho veřejného prostoru nepustili velká témata, o kterých se diskutuje nejen na univerzitách, ale i v seriózních médiích po celé Evropě či v celé naší civilizaci. Absence témat je symptom našeho uzavření, neochoty otevřít se i svobodnému podnikání. Je to symptom selhání moci i médií.
Připomeňme si jen pár témat, na které upozornil v poslední době historik Paul Nolte v knize Riskantní moderna. Po privatizaci náboženství (či sekularizaci společnosti) došlo k privatizaci národnosti (stala se soukromým problémem každého občana) a dnes se děje privatizace politiky. I ta se v Evropě stává soukromou věcí občana, o politice se ve společnosti už moc nemluví či rozhodně mnohem méně než v minulém století. Homo politicus se koncem minulého století postupně proměnil v občana-konzumenta (citizen consumer) a mediálního občana (netizen), a proto je mnohem méně občansky organizován. Důsledek: strany a odbory ztrácejí na svém původním významu a stojí před novou výzvou. Řešení, o němž by panovala převažující shoda, neexistuje.
Proměna politické krajiny
Snad si můžeme dovolit říci, že mezi politiky na levici i na pravici, jak to dokazuje dnes právě Německo, ale i mezi analytiky v prestižních médiích převládá názor: zpátky k silně organizovanému státu, který ovládal Evropu ve 20. století, se za žádnou cenu vrátit nelze. Rozhodně se změní i role odborů. Zatímco dříve se lidé sdružovali podle profesí (podle toho, co produkovali), v blízké budoucnosti se budou sdružovat asi více podle toho, co konzumují, jaké služby vyžadují. A protože státy, včetně našeho, budou muset čím dál tím víc přiznávat, že nejsou jen státy Čechů, Moravanů a Slezanů, ale i Slováků, Romů, Vietnamců, Ukrajinců, Němců, Američanů atd., budou se i tyto skupiny samy organizovat, stejně jako se budou organizovat penzisté, mladí a bezdětní, rodiny s dětmi – a budou vytvářet různá občanská sdružení, která se budou snažit prosazovat své zájmy. Tyto skutečnosti úplně promění linie možných konfliktů ve společnosti a vztahy mezi představiteli moci a médii. Zatímco dřívější společnost 20. století lidi dávala dohromady do velkých celků, dnes a zítra je bude (třeba i díky digitalizaci televize) rozdělovat do menších uskupení, která budou mnohem dál od státu, než jsou strany či odbory, ale budou mnohem flexibilnější. Politická krajina se díky tomu úplně promění.
Pro 21. století bude zřejmě typické politické jeviště s velkým počtem různých malých organizací. Komunikaci mezi nimi a redukovaným státem budou s největší pravděpodobností zprostředkovávat veřejnoprávní a prestižní média. Výsledky voleb v USA, Německu a nejnověji v Itálii to zřetelně předvádějí. I většinový volební systém za stávajícího politického provozu, v němž hrají větší roli reklamní agentury než programy politických stran, už řeší novou situaci jen zdánlivě, neboť nedokáže plně reflektovat nové změny. Proto se zabydlil v sociologii termín postdemokracie.
Vykročení z konzumní společnosti je možné hledat v takzvané investiční společnosti. Občané se budou muset naučit mnohem víc sami investovat do vlastního života i do života svého, byť asi velmi malého, společenství, a to nejen výkon a peníze, ale i čas.
Do diskuse s názvem Moc a média se zapojili v posledních letech v Německu i prezidenti. Roman Herzog varoval před pokračující trivializací médií a Johannes Rau soustavně upozorňoval na to, že politika je čím dál tím víc věcí inscenací, které vylučují diskusi o vážných tématech a snižují transparentnost rozhodovacích procesů. Hlavní novinové stránky jsou celé dny plné druhořadých a třetiřadých témat. Politika se stává součástí veřejné zábavy, která vyžaduje častou změnu a překvapení. Tyto skutečnosti podle Raua berou lidem schopnost koncentrace i možnost něco podstatného prosadit. Prestižní média podle Jürgena Habermase musejí umět přijít na stopu důležitým tématům, nastolit plodné teze a rozšířit nabídku průrazných argumentů, čímž zvyšují niveau veřejných sporů. U nás – bohužel – představitelé moci odpovědnost za úroveň médií zatím necítí, což se samozřejmě může velice brzy obrátit proti nim samým, protože z veřejného prostoru zmizí jako nejvíc ceněná hodnota osobní přesvědčení, za které člověk ručí svým životem.
Tam, kde moc (politici) a média na tato témata neupozorňují, demokracie ještě nefunguje. Média nevyužívají své symbolické moci a politici nemusejí reagovat na nové výzvy. Nejsou vykonavateli moci, pouze jejími údržbáři. Média zase nejsou připravena na novou roli hlavního mediátora atomizované společnosti. Za této situace se můžeme mnohem snáze než jiní stát obětí jakýchkoliv snadných, a tudíž nebezpečných řešení. Česká republika pak bude jen objektem, a ne subjektem dějin.
Autor je novinář a spisovatel.
Předneseno 16. 5. 2006 na diskusním fóru Centra pro sociální a ekonomické strategie a Centra pro mediální studia FSV UK, redakčně upraveno.