Literatura pro děti a mládež pamatuje ve své historii řadu sporů: např. spor o to, zda ji vůbec můžeme vydělovat z proudu obecné literatury, respektive zda má dostatečně svébytné znaky, které ji vymezují a charakterizují. Od příběhů s ryze didaktickými či poučnými rysy se začala proměňovat v estetické texty, které při zachování jisté výchovné funkce měly dítě nejen zušlechťovat, ale i bavit. Vedle folklórních říkanek vznikají básničky hravého nebo lyrického charakteru určené dětem (zmiňme v této souvislosti alespoň Learovy limericky či Sládkovy Zvony a zvonky).
Prozaické žánry jsou úzce závislé na postavení dítěte ve společnosti a na pohledu dospělých na jeho svět a na ně samotné i na tom, jak naopak vnímá dítě svět a sebe sama v něm (a zpětně na dospělé reflexi dětského pohledu). Autoři pro děti a mládež zahrnují ve svém přístupu všechny tyto aspekty, ale promítají do jednotlivých děl i vlastní vzpomínky na dětství a svou představu o daném typu literatury.
Svár o škvár
Hovoříme-li o literatuře vhodné pro děti, nabízí se další literární svár – totiž svár o škvár. Nemám v tomto okamžiku na mysli tzv. dívčí románky meziválečného období určené náctiletým dívkám, jež nejčastěji omílaly situaci chytré a mírně přidrzlé gymnazistky, proměněné posléze v půvabnou ženušku profesora, kterého se jí po několika nepříliš nápaditých peripetiích podařilo uhnat. Ostatně tento typ čtiva kvete v pozměněné podobě dodnes a v zásadě nestojí za větší zmínku.
Lidé mého pokročilého věku si však bezpochyby vzpomenou na tajně čtené mayovky, které pro nás v padesátých letech představovaly romantiku amerického Západu, romantiku ušlechtilých bělochů i indiánů na straně jedné a zločinných padouchů na straně druhé. Obrovským dobrodružstvím spojeným s Vinnetouem bylo již získání či zapůjčení jeho příběhů, odsuzovaných a vymítaných z knihoven jako prototyp buržoazního umění. Karel May byl zkrátka vykázán na smetiště dějin a my jeho knihy – jež mimochodem opravdu nemají příliš vysokou literární hodnotu – četli o to nadšeněji, neboť ovoce zakazované je již od rajských dob ovocem nejlákavějším.
Hodnota versus kýč je samozřejmě tématem, s nímž se vyrovnávají všechny druhy umění, ovšem zejména u literatury určené mládeži je často provázeno výstražně zvednutým ukazováčkem, varujícím před zhoubným vlivem kýče na dětskou duši, jíž zabrání proniknout do hlubin skutečného estetického prožitku a vytvoří nevhodný vzor na celý život. Ale kdeže. Dítě čte a vnímá úplně jinak – vůbec si nevšimne mírně předsudečného Mayova přístupu k indiánům i bílým Američanům a opájí se ušlechtilostí rudých i bílých gentlemanů, jimž se chce alespoň v dětství podobat. Má-li tedy literatura pro děti a mládež plnit jeden ze svých základních úkolů, totiž úkol formativní prostřednictvím vhodných vzorů, těžko bychom hledali vhodnější modelovou osobu nežli komplementární dvojici Vinnetoua a Old Shatterhanda (byť některá jednoduchá řešení ručnicí či pěstí zas až tak následováníhodná nejsou).
Hádky o pohádky
Začátkem 20. století v Čechách vypukl další spor, tentokrát o pohádku, tedy o to, zda má v moderní společnosti své místo. A právě tento konflikt paradoxně přispěl k prudkému rozvoji tohoto žánru. Karel Čapek totiž vyzval své současníky, aby přispěli do antologie zcela nových pohádek pro děti. Výsledkem byla v roce 1918 veleúspěšná Nůše pohádek, která se dočkala ještě dalších dvou dílů v roce 1919 a 1920 a v níž své texty uveřejnili prozaici a básníci různých generací, např. Dyk, Deml, Benešová a mnoho dalších. A nejen to, v Nůši pohádek se objevily motivy, které se vracely a rozvíjely v celém meziválečném období. Čapka samotného téma zaujalo do té míry, že se mu věnoval esejisticky v knize Marsyas i ve vlastních pohádkových textech, v nichž vrací kouzelníky, magii, zkrátka „nadskutečno“ do našeho reálného světa. I tak nudná instituce jako např. pošta se mění v rejdiště trpaslíků (s mírně byrokratickými rysy), kteří napravují lidské omyly a ve volných chvílích hrají s dopisy mariáš.
Mýtus ano, ale jak?
Dalším sporným momentem, který nejen přetrvává dodnes, ale je dokonce stále významnější, je adaptace mýtů nebo složitých literárních děl. V jedné dřívější studii jsem o adaptaci konstatovala, že „zachová zejména kostru příběhu, ztratí však tělo sdělení“. Dnes k tomu dodávám, že pak z mýtu či z rozsáhlého románu upraveného pro děti nakonec mnohdy zbudou jen ohlodané kosti nejen bez těla, ale i bez duše. Vytrácí se totiž porozumění složité konstrukci sdělení, která byla mladším členům společnosti předávána nikoli intencionálně, v podobě upravené pro jejich jednodušší životní zkušenost, ale naopak v plné komplexnosti a strukturovanosti, již se naučili vnímat opakovaným sdílením a účastí na předávání a upevňování základních příběhů. Vytrácí se i logičnost původních folklorních pohádek, které nikdy nešly „proti zdravému rozumu“. Pokud ve folklórní pohádce plní hrdina obtížný, ba přímo nadlidský úkol, později se ukáže jeho smysluplnost,
není to úkol zbytečný, neřkuli nesmyslný (přeměna skály v zahradu, nalezení šňůry perel, získání živé a mrtvé vody). Se ztrátou porozumění pro mýtus i pro život v kulturní krajině se v iluzorním folklóru autorských pohádek tato dlouho ctěná zásada rovněž vytratila.
Dětinskost jako model světa
A tady někde bude pes zakopán. Svět je čím dál tím komplikovanější a literatura určená mládeži se ho snaží předávat v jednodušším provedení, neboť i pro nás se stává čím dál tím méně dešifrovatelný a ve své struktuře nesrozumitelný. Razíme proto teorii o mnoha pravdách závislých na úhlu pohledu, a zaměňujeme to, co je pravdivé, za to přijatelné či vysvětlitelné. Za skutečný obraz světa, tak jak jej zobrazoval například příběh o Oidipovi nebo Cervantesův Don Quijote, vydáváme obraz světa, jehož význam se neustále proměňuje, a je proto neuchopitelný. Neuchopitelnost se obtížně zobrazuje – literatura tedy nechává otevřený konec, aby si recipient „vybral“ podle své pravdy, nebo se uchyluje do světů fantasy, které – ač obývány draky, mágy či třeba kočkodlaky – jsou ve své podstatě mnohem jednodušší a přehlednější. To má ovšem paradoxní důsledky: literaturu pro mládež začínají vytvářet sami teenageři a jejich dílo se dokonce stává slavné dříve, než je dokončeno, než si můžeme učinit úsudek, jak autor dokázal zvládnout jednotlivé motivy a propojit je do vyššího celku. Prototypem takového díla je román či spíše seriál osmnáctiletého Christophera Paoliniho Eragon, který jen umně kombinuje prvky, jež se již mnohokrát v literatuře, zejména fantasy, objevily. Obratnější čtrnáctiletá Flavia Bujor sice rovněž zvolila metodu seriálu, ale přinesla aspoň několik originálních nápadů a podařilo se jí zvládnout tři roviny příběhu a sepnout je v logickém závěru.
Oba texty mají tedy něco společného: svět viděný jako televizní seriál. Jako samostatné příběhy spojené hlavními postavami, které mají nějaký více či méně definovaný cíl. Propojenost života, jeho komplexnost, logičnost a kauzalita mizí.
A to je zatím poslední otázka literatury pro děti a mládež – kdo a jakým způsobem bude nadále zobrazovat svět a předávat ho nejmladším generacím. A hlavně: Jaký svět?
Autorka je literární historička.