Můj známý si na stará kolena, jak už se to pánům kolem padesátky občas stává, pořídil dítě. Konkrétně dceru. Již tak od jednoho roku jejího života u ní vypozoroval zvláštní jev. Ať se dělo na obrazovce domácí televize cokoli, nevěnovala tomu dcerka zvláštní pozornost. Většinou si hrála a žila si ve svém dětském světě. Jen v jediné chvíli byla z tohoto světa vždy spolehlivě vytržena. To když se na obrazovce objevily reklamy. V tom momentě počínala fascinovaně zírat na míhající se obrázky, které si dokázaly bleskově získat její plné soustředění. Ledva reklamy skončily, ztratilo dítě o obrazovku zájem a začalo se opět věnovat svým věcem. Posléze se tento mechanismus ještě zdokonalil. Dcerka získala vlastní pokoj, kde jí rodiče vytvořili takové malé dětské království, ale ona vždy i zpoza zdi pokoje volání bubnů marketingových šamanů spolehlivě postřehla a přiběhla do obýváku, jakmile reklamní klipy začaly. Po jejich skončení zase odběhla.
Dobrý hollywoodský scénárista by z téhle historky vyčaroval slušný díl Akt X. Zřejmě by si nastudoval na internetu něco o podprahové reklamě, hypnóze a kdoví čem ještě a vystřihl nějaký pěkný „paranoid-popový“ kousek, z něhož by běhal mráz po zádech. Jenže děsivost tohoto světa je v tom, že ono tušené Tajemství kolem nás je mnohem méně vzrušující, než bychom si přáli. Média nezměnila povahu naší civilizace proto, že jacísi Páni světa vkládají na každé pětadvacáté políčko filmového pásu nápis „Bomby chrání naši svobodu“ nebo „Poslouchej!“. To by byl svět hrůzy, ale přitom jisté velikosti. Co však děsí, je malost a infantilní trapnost ukrytá v celém výše vyprávěném příběhu. V každém z nás je malé dítě, v každém z nás je ona přítelova dcerka a to, co si tato holčička v každém z nás vyměňuje s ďábelským okem obrazovky, nejsou tajné kódy, ale nejubožejší dětská slast. Nejsme manipulované loutky, nejsme otroci Velkého bratra. Jsme malí obchodníčci s dětinskou rozkoší. Směňujeme s Pány světa zrcátka za své duše, za svou dospělost. Za trochu toho návratu do bezčasí Pradítěte jim vracíme to, co nám vyplatili za naši práci, a ponecháváme jim vládu nad světem. Proč také ne. Co se světem bolesti a osamocení. Ať si ho nechají.
Nikoli revoluce, ale provalení podstaty
Masová média jsou zajisté nejpodivuhodnějším fenoménem moderní éry, bez něhož svět kolem nás nelze pochopit. Cítíme to stále více. Jakmile do naší kultury vstoupil tak radikálním způsobem obraz jako hlavní jednotka komunikace, prolomili jsme se na nový kvalitativní stupeň, který nelze srovnat s žádnou vývojovou fází kterékoliv kultury v minulosti. Realistický obraz je tajuplný fenomén, mnohé kultury dávnověku z něho měly přímo hrůzu, neboť v něm rozpoznaly dva spojené potenciály: magičnost a schopnost odcizení (duše). Naše civilizace, založená gnostickou sektou, však tuto sebeobranu před obrazem nikdy neměla. Trpí až komicky obrannými mechanismy vůči slovu či myšlence, ale z filmového plátna či fotografie nás hrůza nejímá (jako některé přírodní národy, které se s těmito démonickými silami našeho světa setkaly). Neptáme se většinou, kdo to k nám přichází z toho oživlého snu a proč vlastně. Když někdo pronáší veřejný projev, jsme ostražití a přeměřujeme každé slovo, zda náhodou nejde o kázání falešného proroka či rouhače, před obrazem se však v naší kultuře většina z nás mění v malou dcerku mého přítele, v lokače i těch nejnepatrnějších potěšení.
Křesťanská civilizace má od svého počátku dvě tváře: jedna je vnější, prorocká, nazirejská a ta druhá esoterní, gnostická. Zatímco oficiálně křesťanství navázalo na hebrejskou abstrakci, pod povrchem tekla ve skutečnosti vždy mnohem dravější a mocnější ponorná řeka egyptsko-orientální. Gnostická, bytostně vizualistická melánž. To ona učinila z chrámů naší kultury modloslužebny a z oslav pouštního Neviditelného a Nevyslovitelného fetišistické orgie. (Pomiňme teď Feuerbachovu a Marxovu kritiku, která – v obou případech s kapkou antisemitismu – trvala na tom, že už jádrem mojžíšovského obrazoborectví byl jeho opak toužící pohltit všechny ostatní obrazy obrazem jediným pravým).
Sotva se ve vývoji naší kultury díky technologickému pokroku obraz utrhl ze řetězu, evropské náboženství ztratilo svůj smysl, zmizelo to, co bylo jeho pravou i když tajenou podstatou. A právě proto žijeme v tom světě, v jakém žijeme. Ve světě marketingových strategií, marketingové politiky, všudypřítomného billboardu, image, stylingu, imagologie. To, že vše snášíme celkem v pohodě, má prostou příčinu: obraznost neporazila v polovině minulého století prorockou abstrakci. Chrám slova se nezhroutil. Mocná podzemní obrazivá láva jen definitivně smetla mojžíšovské markýrování na povrchu. Evropa byla vždy více renesancí Egypta než dědicem sinajské smlouvy. Zlaté tele pod Sinají nebylo symbolem ničeho jiného než egyptské magické obrazivosti. Je komické, že Evropa to nikdy nepochopila. Přesněji: je to výmluvné.
Křivá zrcadla
Díky esoterní gnostické podstatě Západu jsme nechali Obraz a jeho Média rozvinout nevídaným způsobem. S lehkým srdcem jsme učinili z našeho světa sál plný křivých zrcadel, jak napsal Karel Kosík. Když jsem byl malý, zavedli mě moji příbuzní do jednoho takového bludiště křivých zrcadel, tuším že někde na pražském Petříně. Patřil jsem k hrstce dětí, které zde přepadala úzkost. Měl jsem pocit, že obraz v zrcadle má svou vlastní sílu a autonomii. Že mě může změnit. Tenkrát jsem se rozplakal, ale byl jsem jen zvláštní výjimkou. Všichni moji vrstevníci se v obludáriu z křivých zrcadel báječně bavili. Později jsem pochopitelně z té dětské teorie o autonomii zrcadlového obrazu vyrostl, ale také jsem pochopil, že naivita při hrátkách s obrazy všech kolem mne také není zcela dospělá. To mi ovšem došlo, až když ulice mého světa zaplavily billboardy, citylighty a další všemožné variace reklam. I ony jsou takovými pokřivenými zrcadly. Kdybych zůstal v zajetí dětské neurotické teorie s lehce schizoidní tendencí, věřil bych snad nadále, že mě tyto obrazy chtějí nějak změnit. Zmanipulovat, zhypnotizovat, znásilnit. Jenže to ony samozřejmě nedokáží. Dokáží jediné. Dokáží to, co každé zrcadlo: uhranout nás vizualitou jako takovou. Uvěznit nás v dětství předefinováním „já“ do obrazu, stylu, image. Ta křivá zrcadla, co se jich tak děsila má dětská duše, jsou mocná nikoli tím, že nás umí změnit, ale jen a pouze tím, že dokáží naší změně zabránit. Dokáží nás zapéct v dětství.
Jan Keller kdysi prohlásil, že dnešní konzumeristická kultura se liší od všech minulých tím, že se snaží ze svých jedinců vyrábět děti. Všechny předchozí známé kultury vyvíjely veškeré úsilí, aby své příslušníky zasvětily, vytrhly z dětství. Naše civilizace upíná veškeré úsilí k tomu, aby nám naopak dospět zabránila, tvrdí Keller. Kapitalistický ideál se uskutečňuje vlastně již v hračkářství, již tam lze vidět ideální občany s očima zářícíma touhou po produktech, jejichž smysl pro přežití lze těžko doložit. Každá další odchylka od tohoto stavu pětiletého extatického konzumenta je v zásadě problematická a marketing vynakládá miliardy na to, aby v nás toto dychtící a vzrušené dítě znovu a znovu probouzel. To je zásadní prohlédnutí, které je potřeba stále opakovat. Ale je docela dobře možné, že nejde o zcela přesný výklad. Neboť potřeba infantilní nirvány je v každé společnosti zřejmě stejná. Západ se pouze zřekl jistých podob dítěte (řekněme: vzlykajících Igorů Chaunů při extázi kolektivní mše). Toto vyprázdněné místo pak bylo nutno rychle zaplnit, neboť hrozila těžká frustrace (asi není náhoda, že se Evropa nadšeně a se svítícíma očima vrhla do hrůzy první světové války právě v době úpadku náboženství, vzmachu radikální racionality a černobílých novin bez obrázků; neboť, jak víme – když se dítě nudí, většinou začne někoho týrat). Na prázdný trůn Boha-Dítěte, Ježíška, tak nastoupila božsky infantilní Média.
Bůh Vláknina
Byla to psychoanalýza, která pojmenovala média jako „Druhého boha“. To lze vnímat primitivním způsobem: média jsou v tomto pohledu jakýmsi „druhým rodičem“, zásobárnou sociálních vzorců. Ale ta myšlenka je hlubší. Bůh je pro psychoanalýzu nejen otcem, ale především vlákninou.
Jacques Lacan, inspirován Freudovou teorií vývoje libida, definoval základní subjektivitu člověka jako hladovou prázdnotu. Rodíme se dychtící být něčím zaplněni, nevyhnutelnou úzkost ze studeného světa a vnitřního prázdna řešíme na počátku zoufalým sáním mateřského mléka. Jídlo je vůbec nejzáhadnějším fenoménem lidských dějin, jemuž neprávem filozofie nevěnovala tisíce let pozornost. Právě až psychoanalýza obrátila k této „prahmotě“ svůj zrak. Z nakladání s potravou se rodí lidská duše, ačkoli to všechny metafyziky světa děsí a nikdy se nesmíří s tím, že jejich krystalicky čistý a vznešený dušezpyt by se rodil z trávení, tračníkové agrese, rozvírání svěrače a proudění výkalu.
Jenže je to ještě horší. Nejen psýché se rodí v trávicím ústrojí, ale i svět idejí počíná v tomto počátku všech počátků. Ideje, myšlenky, názory, obrazy, zážitky, vzpomínky – to vše je jen sublimací prapůvodní potravy, mateřského mléka. Člověk je potřebuje nikoli proto, že bez nich není člověkem – to vědí dobře buddhisté – ale protože potřebuje být zaplněn, potřebuje se něčím nacpat, aby se smířil se svou prázdnou subjektivitou a se světem.
Být zaplněn je první lidské řešení lidské situace. Tuto prapůvodní infantilní reakci my, znormalizovaní „dospělí“ Evropané, neustále opakujeme na rovině idejí a memů. Má to však háček. Dětská touha je neukojitelná. Dětský hlad je vlčí hlad. Je to hlad bulimický. Bulimička (resp. popírající anorektička) je z hlediska psychoanalýzy patologickým reprezentantem orální infantilní touhy zaplnit „já“ hmotou – není divu, že si ji civilizace sběračů informací, neboli sublimovaných bulimistů, zvolila v podobě mýtu modelky za svou rozhodující ikonu. Právě bulimička však dobře ví, že žaludek a střeva nejde nikdy dostatečně nacpat, aby úzkost byla zahnána, vytlačena ven hmotou. Platí to i na znakové rovině. Jedním z řešení je „vláknina“. Transcendentální diskurz. Vláknina se ve střevech spojí s tekutinami, nabobtná a střeva roztáhne, takže vytvoří pocit maximálního zaplnění i při požití relativně malého množství potravy. To umí na rovině idejí Bůh, Absolutno.
Jenže ve chvíli historického pádu a rozkladu tohoto v jedincích bobtnajícího diskurzu bylo třeba zajistit nekonečný tok obrazů, příběhů, vizualizovaných emocí, aby se prazákladní tračníková agrese, slast z drcení hmoty do blátivé všezahrnující kaše, neobrátila do světa. Ten hlad moderního davu, který v potu tváře nejprve sytila mašinérie Hollywoodu a hearstovského bulváru, ukojila až televize. Přísun obrazů se stal konečně permanentním a člověk může do sebe něco hodit kdykoli se řvoucí vnitřní propast ozve a vyžádá si cosi ke strávení.
Odvaha a askeze
Tato obecná „teorie vlákniny“ je jakýmsi gruntem, na němž je postaven celý psychoanalytický chrám ve vztahu k médiím. V jeho vyšších patrech existuje mnoho bohatě zdobených sálů a apartmánů. Za každým jednotlivým mediálním textem lze hledat jistou skrytou slast (autora i příjemce) či univerzální nevědomou strukturu. Ale jen koncept Druhého boha nám umožňuje vypořádat se s masivním tokem mediálních obrazů jako celkem.
Ne že by neexistovala vůči vítěznému tažení Médií rezistence už dříve. Církve a jejich vlivové agentury dodnes na média žárlí, neboť jim vytunelovala jejich nepřiznanou spektáklovou agendu. Halí pak svou žárlivost do různých moralistických blábolů. Ale existuje zásadnější kritika. Roztroušena v čase, žije mezi námi jistá esejská enkláva. Jsou to nositelé prapůvodní mojžíšovské obrazoborecké tradice. Většinou se už dávno zřekli nábožného kultu, neboť esejští dobře vědí, že jádro prorocké tradice je de facto protináboženské. Sem patří lidé jako Adorno, Benjamin, Marcuse, MacDonald, Postman. Jejich kritika se obecně vyznačuje tím, že všudypřítomný mediální sunar spojuje s Mocí. V psychoanalytickém smyslu se v jejich představě z bezčasí dítěte a jeho přisátí k Prsu – Médiu noří Rodič. Ten, který zná a řídí. Ten, který má zvláštní a děsuplný důvod, proč vlastně kojí, krmí, křičí, žvatlá, bije. Tvoří se Moc. Ideologie. Spiknutí. Ideologie se svými falickými obušky a puškami byla mocí otcovskou, proti ní se bouřili malí Oidipové všech barev (aby se s ní nakonec většinou identifikovali a vysloužili si, jak to tak bývá, také své obušky). Existuje mnoho různých pokusů imagologii, Moc médií, ztotožnit s tímto tradičním otcovským nepřítelem, kapitalistou, bolševickým propagandistou, nadnárodním monopolistou... Jenže taková kritika pomíjí to podstatné: mediální moc, vláda obrazů, tento velký kojící prs, je mocí mateřskou. S matkou se ale zápasí zcela jinak než s otcem.
Souboj s matkou je samozřejmě vždy soubojem se závislostí na ní. Matka si umí připoutat svého Narcise. Bez prohlédnutí prapůvodního hladu po obrazu a ideji, bez prohlédnutí intelektuální touhy po kupení znaků, jež je jen sublimací dětské touhy zpracovat hmotu v tavící peci trávicího ústrojí a vytlačit ji ven v podobě hovna, této nejpůvodnější univerzálie, bez prohlédnutí záludnosti mateřské moci, která obchoduje s emocí a vládne submisivitou, přizpůsobením se dítěti, nikoli hrozbou kastrace, bez toho všeho nelze s dnešní médiokracií zúčtovat. V tomto smyslu se přikláním k Romanu Guardinimu, který věřil, že lidská naděje po smrti boha se vtěluje do dvou programů: odvahy a askeze. Odvahy pojmenovat a schopnosti odtrhnout se od prsu.
Vydat se na cestu do sychravého světa s nezhojitelnou jizvou touhy, která se může každou chvíli zanítit, je bolestivé a nebezpečné.
Dobrým vykročením je zasvěcené vegetariánství. Symbol poukazující k vědomí, že již nehltám matčino tělo.
Autor je doktorand na FSV UK.