Naše doba je dobou přechodu – přechodu od uznání vnitřní hodnoty člověka a jeho činů k důrazu na vnějšek, který otevírá prostor stylizaci, narcismu a nestálosti. Tak alespoň vidí své okolí autor, výrazně ovlivněný psychoanalýzou. Hrozí nám skutečně uniformita kombinovaná s povrchností, narcismus a nestálost? I na tuto otázku nabízí odpověď jeho „hraniční“ příspěvek.
Jsou ideologie a ideologie. Zvykli jsme si pojem ideologie chápat jako soubor idejí, který se nějaká extrémní či avantgardní skupina pokouší vštípit zbytku společnosti. Pokud se jí to podaří, takovou ideologii pak zbytek společnosti po čase setřese a nazývá soubor idejí, který se jí kdosi pokusil vnutit, právě ideologií, a to pochopitelně s posměšným a dehonestujícím nádechem. Pak jsou ale skutečné ideologie, ideové páteře naší kultury, a o nich většinou ani nevíme, neboť jsou zahaleny do pláště samozřejmosti. Takové ideologie jsou považovány mnohdy dokonce za samu přírodu či přirozenost. Nediskutuje se o nich, žijí se.
Bůh, Marx, Dietl a vnitřek
Irena Reifová napsala přednedávnem odbornou studii nazvanou Synové a dcery Jakuba skláře: dominantní a rezistentní významy televizní populární fikce ve druhé polovině 80. let. Myslím, že se jí v tomto textu podařilo od sebe oddělit dvě roviny ideologie, odlepit od sebe dva vlhkostí dějin slepené listy papíru – tím svrchním byla „avantgardní ideologie“, kterou do známého českého seriálu nasypala doba a její vládnoucí skupina. Pod tímto očekávatelným a v jistém smyslu bezmocným nánosem doby se však nacházela hlubší rovina, skutečná ideologie textu. Irena Reifová píše: „Centrální kategorií, která třídí postavy na kladné a záporné, není v seriálu blízkost či vzdálenost komunistické ideji, ale to, nakolik se postavy řídí svým dobrým nitrem a nakolik se zajímají jen o špatný vnějšek či povrch. Niterné a opravdové je vždy dobré; zájem o to, jak se kdo navenek jeví, vypadá, působí či ohromuje, je vždy špatný. Seriál Synové a dcery Jakuba skláře přináší jako centrální kategorii rozlišení mezi dvěma zdroji jednání: tím, co vychází z podstaty člověka samého, a tím, co vychází ze starosti o pouhý povrch. Seriál je tedy symptomem esencialistické mentality modernity.“
Ano, triumf podstaty nad povrchem je zajisté jednou z ústředních ideologií naší kultury po tisíce let. Do popředí ho vynesla zakladatelská slova Ježíšova v kázání na hoře: „Když dáváš almužnu, ať tvá levá ruka neví, co činí pravá. Dej almužnu skrytě, Otec pak tvůj, který vidí skryté, odplatí tobě zjevně... Kdyby ses modlil, vejdi do pokojíka svého a zavři dveře své. Otec, který je skrytý, odplatí tobě zjevně...“ Ač se to zdá paradoxní, neboť se zde hovoří o Bohu Otci, tato slova založila to, co Reifová popsala jako moderní esencialismus. Na tato slova byl naroubován také moderní individualismus: Boha Otce nahradil hodnotný vnitřek, plnost osobnosti. Víru v hodnotnou esenci jevů, která byla přesunuta z nebe dovnitř jevů samých, asi nejlépe ilustroval Karel Marx svou teorií o užitné a směnné hodnotě. Trh dává dílu nějakou konsensuální cenu, ale dílo má uvnitř svou vlastní, pravou hodnotu (u Marxe zvěcněnou práci).
Ta je vždy nutně vyšší než povrchní cena tržní smlouvy, a tak je pracovník de facto vždy okrádán, a to v hlubokém a přímo – nelze to nazvat jinak – metafyzickém smyslu.
Tato po dva tisíce let ústřední ideologie Západu o „plném vnitřku“ (dle Baudrillarda: „mravním zákonu v srdci objektů“), jež zápasí s „podlým povrchem“, byla zobrazena s Dietlovou genialitou i v Jakubu skláři, nicméně stalo se tak v době, kdy tato ideologie byla již prakticky svržena z trůnu. Za její definitivní pád jsou považována devadesátá léta 20. století, kdy se vydala na vítězné tažení „postmoderna“, jak se tomu někdy říká, tedy především víra, že svět je jen hrou povrchů. Jean Baudrillard to popsal jako vítězství znaku nad tím, co označuje. Ne náhodou byla devadesátá léta také érou šíření principu trhu do všech koutů planety a oblastí života, neboť trh je rozhodující metaforou pro označující, konsensuální, povrchové, směnné.
Patologičnost rodiny Simpsonových
V éře po smrti vnitřku stále žijeme. Avšak dosavadní výklad si doslova vynucuje vzkřiknout: A co člověk? Co lidská duše uprostřed toho karnevalu povrchu, zrcadel, image, outletu, outfitu, blyštění? Jaké zažívá ve změněných podmínkách konflikty? Změnilo se něco uvnitř člověka, když vnitřky všeho druhu tak devalvovaly? Zajisté. Psychologové svědčí, že se stále více setkávají ve svých ordinacích s typem poruchy, která se dříve evidentně v takové míře nevyskytovala. Někdy se jí říká „hraniční porucha“. A popis tohoto dramatu nás přivede na začátek. Převyprávění příběhu o vítězství povrchu na rovině psýché před nás položí naléhavou otázku: neexistuje přece jen nějaký plný vnitřek, jehož ztráta či nedosažení člověka mrzačí a činí z něj bytost nelidskou? Nejsme jako kultura přece jen na špatné cestě? Neměl pravdu přece jen Jakub sklář?
Vyvodit z popisu hraniční osobnosti naší doby a jejích zdánlivě nepatologických každodenních zmenšenin to, že všechny projevy éry postmoderní nezávažnosti – od Simpsonů přes styling našich teenagrerů až po neoliberalismus – jsou neurotické a patologické, samozřejmě nelze. Přesto – slyš, kdo máš uši k slyšení.
Byla to Helen Deutschová, kdo se proslavil svým rozvinutím Freudovy teorie narcismu, a to definováním takzvané jakoby osobnosti. Freud definoval narcistickou osobnost jako jedince, který si dokáže vytvářet vztahy jen k sobě samému. Vytváří-li si vztah k něčemu vnějšímu, pak jen do té míry, v jaké to vnější je schopen vnímat jako sám sebe. Některé narcistické matky například ukrutně milují své dítě, neboť pro ně zosobňuje jejich vlastní dětství a nevinnost. Jakmile se dětství a nevinnost z dítěte počnou vytrácet, narcistická matka to cítí jako zradu. Což se ale neprojeví nějakým „útokem na dítě“, narcista – jak řečeno – se k objektu vlastně vztahovat neumí. Svou emoci začne taková matka obracet proti sobě samé, k tomu původnímu, co dítě z ní samotné reprezentovalo. Narcistická matka se počne mstít tomuto zrazujícímu kusu uvnitř sebe, začne část sebe nenávidět. Tento sadistický masochismus se počne na rovině psýché vyjevovat jako zničující deprese. Freud narcisty dokonce odmítal i psychoanalyticky léčit, neboť nebyli schopni vytvořit si k analytikovi vztah, tedy to, co psychoanalýza nazývá „přenos“, a tím pádem nemohlo dojít k léčebnému efektu v klasickém freudovském slova smyslu. Hovoří-li se o narcismu jako znaku dnešní doby, míní se tím (krom banálních interpretací) především neschopnost navazovat vztahy s vnějškem a rostoucí depresivnost, čili válčení se sebou samotným. Deutschová však pojetí narcismu obohatila o rovinu, která nám pomůže narcistickou osobnost naší doby pochopit ještě více.
Jakoby osobnost
Existuje obecný vzorec, jímž lidská psýché zpracovává konflikty při svém vývoji – je jím identifikace, která vrcholí internalizací, zvnitřněním. Freud ji popsal zejména ve vztahu k otci v oidipovské fázi vývoje. Ale Deutschová věří, že i původní mateřské drama (i vůči matce má dítě prudké nenávistné výpady) je třeba vyřešit identifikací a následnou internalizací mateřského principu do psýché. Tato původní zvnitřněná matka položí základní kámen tomu, co se někdy nazývá identita, a na něm jedinec později vystaví řádnou stavbu internalizací principu otcovského.
Někdy se však ona původní identifikace nezdaří. A takový jedinec pak navždy staví svou stavbu identity na pohyblivém písku. Vyznačuje se nekonečnou sérií identifikací s všemožnými ideály i různorodými postavami, které však nemohou nikdy nadlouho zaplašit pocit nedosažitelnosti sebe samého. Psychoanalytik Donald Winnicott někdy v téhle souvislosti hovořil o „falešném já“. Lidé s falešným self se nazývají také „hraniční pacienti“, protože na jedné straně nesou znaky až psychotické (nemožnost vymezit hranice mezi vnějškem a vnitřkem), na druhé straně však jejich oidipovský vývoj nemusel (či snad ani nemohl) být konfliktní, a tedy nepůsobí dokonce ani neuroticky. Janet Sayersová ve své knize Matky psychoanalýzy (Mothering Psychoanalysis) píše: „Zastánci ortodoxní psychiatrie rozdělovali psychické poruchy dospělých na neurózy a psychotické šílenství. Deutschová však popsala případy lidí, kteří nespadali ani do jedné z těchto kategorií. Tito lidé se zdáli být docela normální, až na to, že jejich emoce a morálka byly jen povrchní a formální.“
Deutschová tyto pacienty nazvala „jakoby osobnosti“, jednalo se přitom o lidi, co předstírají, že mají nějaké „já“. Neboli nějaký „plný vnitřek“ čili „dobré nitro“, jak napsala Irena Reifová. Tito lidé si kdysi osvojili psychický mechanismus identifikace, ale byla to jen finta: zatímco pro lidi s pozdějším „plným vnitřkem“ byla identikace jen předstupněm ke konečné internalizaci určitého principu (matky, otce), hraniční osobnosti si osvojily identifikační mechanismus ve skutečnosti jako obranu před tím, že by k internalizaci ambivalentního vnějšku muselo dojít. Pocit vnitřní prázdnoty na jedné straně a touha tuto prázdnotu opravdu prázdnou uchovat na straně druhé je pak vede k identifikačním manévrům.
Doba pohyblivých písků a nápodoby
„Jakoby osobnost“ je tak shodou okolností ideálem dnešní doby. Tito lidé se každou chvíli nadchnou pro něco jiného a pro někoho jiného. Velmi často mění místo svého pobytu, neboť i pojem „domov“ je pro ně prázdným (tak jako „já“) a oni svým ahasverstvím jen obnažují tuto prázdnotu na dalších a dalších místech. Během jednoho rozhovoru se z nich stávají nadšenci do makrobiotiky, vyznavači Krišny, freudiáni, speleologové, upíři, ale nic z toho dlouho nevydrží, neboť na pohyblivém písku nelze ve skutečnosti postavit žádnou stavbu. Střídají partnery, neboť po čase zjistí, že „chybí napětí, chybí chemie, něco se ztratilo, už nepřeskakuje jiskra, náš vztah se vyprázdnil“ a kdoví, co ještě. Velmi často obměňují svůj šatník, střídají styly, barvu vlasů, mění dokonce i své chování, jazyk a mentalitu podle toho, který vzor či styl právě přijali.
Jedna pacientka se Deutschové například svěřila, že nedokáže prožívat smutek, když něco či někoho ztratí. Musela v takovém případě vyhledat nějaké lidi, kteří ten smutek prožívali, a teprve identifikací s nimi dokázala „být smutná“, neboli vytlačit slzy ze svých slzních kanálků. „Jakoby osobnosti“ jsou tak lidé „nákazy“. Vrcholnou ilustraci této pseudoidentity poskytla Deutschové dvaadvacetiletá dívka, která procházela bouřemi identifikací rozličného druhu, přehlašovala se z jednoho univerzitního oboru na druhý, cestovala po celém světě (pocházela z velmi bohaté rodiny), nadšeně se identifikovala s různými proudy a skupinami, mimo jiné i se skupinou komunistických revolucionářů. Stejně tak se samozřejmě při analýze identifikovala s Deutschovou. Když však byla léčba náhle (na příkaz jejích rodičů) ukončena, propadla se ve svém „jakoby zoufalství“ na dno – koupila si psa a prohlásila: „Budu toho psa napodobovat, a tak konečně budu vědět, co mám dělat.“
Bůh dnešních dětí
Všimněme si jedné věci: charakteristiky „jakoby osobnosti“ se báječně hodí pro kšeft. Nikomu neprodáte víc letenek, oblečení, kosmetických přípravků, knih o tom, „jak šťastně žít“, a vůbec čehokoli než právě jim. Nikdo není tak ovlivnitelný obrazem, logem, sloganem, reklamou, kampaní jako právě narcistické osobnosti, osobnosti „bez vnitřku“. Nestojí tak naše doba právě o ně? Nesnaží se je tak trochu vyrábět? To by bylo asi odvážné a nedokazatelné tvrzení. Zjevné však je, že „jakoby osobnosti“ dnes nenaplnily jen ordinace psychoterapeutů. Když se dobře rozhlédnete kolem sebe, uvidíte, jak se princip „jakoby“ šíří jako klíčový psychický znak naší všednosti, především mezi mladou generací.
Pro mne osobně je například dosti obtížné sledovat déle než deset vteřin dnešní skupinky školáků a středoškoláků. Neboť mně, který vyrostl v éře Jakubů sklářů, tedy ještě v časech esencialistického ideálu, byť korodujícího, připomínají přízraky. Všichni vypadají úplně stejně, všichni se snaží být „osobití“ tím, že zvolili nějaký styl nabídnutý mark etingem (byť třeba „guerillovým“). Buď jsou hip hop, punk, sk8 nebo gothic, případně emo, což jsou pro ně zřejmě jakási zásadní vymezení, ale pro mne je to všechno jeden veliký bůh jménem Styling, projev „jakoby neurózy“, která v malých dávkách napadla všechny děti doby. Když jsem byl já malým chlapcem, měli jsme všichni stejné tričko z Prioru, a přesto tvrdím, že jsme nebyli všichni tak stejní, jako jsou děti dnes. Byli jsme uniformním vnějškem nuceni budovat osobitý vnitřek. Dnes vnějšek zvítězil a na trhu je k dostání pestrá paleta vnějšků určených k „jakoby zvnitřnení“. Jen tento „jakoby vnitřek“ se osobnosti naší doby nejeví příliš nebezpečný a zatěžující.
Jistě je nebezpečné použít bezmyšlenkovitě na tuto skutečnost plamenomet kritiky, neboť bychom mohli snadno zjistit, že z něho šlehají jen jiskry nostalgie. Možná se před našima očima prostě vynořuje nová kultura, o níž si těžko můžeme troufnout tvrdit, že je horší – je jen zkrátka jiná. Na druhé straně: opravdu se můžeme smířit s kulturou, v níž nám nakonec nezbude než si vypůjčit identitu od svého psa?
Autor je absolvent mediálních studií. V loňském roce vydal knihu Média, psychoanalýza a jiné perverze, letos vyšel další soubor jeho esejů pod názvem Totem, incest a odkouzlení buržoazie.