Nejnovější hra britského dramatika Toma Stopparda Rock ’N’ Roll měla premiéru v polovině června v londýnském divadle Royal Court Theatre a zmínku o tom přinesla i česká média – hlavně proto, že se slavnostního večer zúčastnil také Václav Havel. České publikum bude hra zajímat i z jiného důvodu: odehrává se mimo jiné v Československu od konce šedesátých let do revoluce v roce 1989 a stěžejní roli v ní hraje hudba Plastic People of The Universe. Jak vypadá vaňkovská postava intelektuála v anglickém provedení, se dozví jenom skuteční nadšenci, kteří se promptně vydají do Londýna, ostatní si mohou počkat na českou inscenaci, která bude mít premiéru na začátku roku 2007 v Národním divadle v režii Ivana Rajmonta. Český překlad (Jitka Sloupová) už v pracovní verzi existuje a agentura Aura-Pont představila část na divadelním festivalu v Hradci Králové. Malou ukázku těžko soudit, ale Stopparda v ní poznat lze. Zatěžkaná intelektualizujícími dialogy, možná brilantní při čtení (viz mírně problematická Arkádie právě v Národním divadle, režie R. Lipus), v jevištním provedení (navíc s patinou „historické pravdy“) bude hra skutečně divácký oříšek. Z prvního ochutnání této lahůdky, jak akci prezentoval majitel českých práv k uvádění, se zdá, že by klidně mohlo jít o vcelku nezáživný kus pro úzký okruh pamětníků a zasvěcenců, kterým se konečně dostane pozornosti i v dramatu. Počkejme si však na úplný text. Kdy stejné období divadelně ztvární nějaký nelítostný dramatik od nás?
Marta Ljubková
Spojené státy jsou si vědomy své odpovědnosti světové supervelmoci. Alespoň to jejich představitelé tvrdí a dodávají, že se proto snaží zajistit globální pocit bezpečí, podporovat dobré vzatahy se svými spojenci a prosazovat rozvoj demokracie. Jen je té snaze někdy špatně rozumět. Nechápaví se diví, jak může k pocitu světové bezpečnosti přispět, že se ročně do protiraketového deštníku, který je dnes schopen chránit nanejvýš před pěti raketami, strká osm miliard dolarů. Nad tím ovšem mohou kroutit hlavou především Američané. Nás, kteří deštník neplatíme, zase udiví, proč by se s ním spojenci měli roztahovat u nás. Jak zajistí naše bezpečí, když nebude určen k ochraně této země? Posílíš spojence, posílíš bezpečnost, zní jednoduchá odpověď. Ti nechápavější se ale stejně budou ptát, zda může být spojencem někdo, kdo si nechá nosit deštníky od někoho, na koho může pršet. A začnou vzpomínat, jestli se svalovitý spojenec naposledy slušně zeptal, když se chtěl někde ve světě pohádat nebo poprat. Nebo přemýšlejí nad tím, zda přítele a spojence nepoznáte i podle toho, že vás pustí na návštěvu domů bez snímání otisků prstů, fotografování a víz. Jenže USA to myslí s demokracií určitě dobře. Když na konci června oznámí, že od září chtějí souhlas s vojenskou základnou, je to ve skutečnosti test. Chtějí politiky vyzkoušet, zda poslouchají vůli lidu, a lid zase z toho, jak pochopil, co znamená světová odpovědnost.
Filip Pospíšil
Už půl kilometru před Ben Gurionovým letištěm v Tel Avivu začíná první kontrola cestujících. Po sjezdu z dálnice se objeví známé budky s policisty, kteří zastavují každé projíždějící auto. Řidič šerůtu (oblíbené hromadné taxi na trase Jeruzalém-letiště) se snaží žertovat se členem ochranky, zatímco se ten noří do šera našeho malého vehiklu. „Vezu samé teroristy,“ směje se. „Dnes bych moc nevtipkoval,“ opáčí mladý muž a vážně pokračuje, „dnes je špatný den pro Izrael.“ Útok ozbrojené skupiny mužů z Gazy na izraelské vojenské stanoviště mimo palestinské území, při kterém dva vojáci zemřeli a třetí byl unesen, spolu s únosem osmnáctiletého osadníka z Itamaru, vyvolal v Izraeli šok. Po vítězství Hamasu v palestinských volbách letos na jaře nikdo nečekal, že další vzájemné „soužití“ bude lehké, ale výstavba obranné bariéry (mnohasetkilometrové zdi, která fakticky odděluje palestinská území od Izraele)
měla alespoň pro Izraelce zaručit jisté bezpečí. Teď ale do Gazy vjely tanky a armáda přerušila dodávky elektřiny a vody. Navíc Izraelci uskutečnili i delší dobu připravované zatčení ministrů palestinské vlády. Nejen při kontrolách na letišti se přestalo žertovat.
Martina Křížková
Co si o tom myslíte, Jorge? Jorie? A vy, Roberte? Tak vedli moderátoři debaty světových spisovatelů na PWF. Autoři neupouštěli vždy perly, přesto se snažili o otázkách přemýšlet a formulovali s úctou k publiku. Vzpomínala jsem na ně při čtvrteční veřejné diskusi bohemistů v Ústavu pro českou literaturu AV ČR v Praze. Tématem byla prozaická a básnická produkce loňského roku; hovořili čtyři odborníci na poezii, tři na prózu. Část básnická byla připravená a pro mě inspirativní; část prozaická mě vbíjela zoufalstvím do židle. Vidíš to taky tak, Vladimíre (Novotný)? Mě ta knížka dost nudila, Lubomíre (Machalo). A co na to Erik (Gilk)? Nic? Tak teda zas já, co bych tak řekl… Jsou-li spisovatelé neochotní se precizně vyjadřovat jinak než psaním, budiž. Ale vědce v narychlo natažených a už použitých nedbalkách jsme si nezasloužili. Tolik myšlenkové domáckosti snad není potřeba. Třeba lze pozvednout úroveň vstupným.
Co myslíte, Honzo?
Libuše Bělunková