Jerrimu Nowikovskému jako dlouholetému ná-jemci Sv. Michaela v Praze se stát prostřednictvím Národní knihovny (NK) rozhodl loni v létě kostel prodat. Zda podnikatel slíbil, že v něm obnoví příšernou show na téma českých dějin, či chce pokračovat v produkci technoparty a pronajímání objektu pro firemní večírky, se neví. Možná kostel jen chtěl a stát mu ho přiklepl. Protože tentýž stát mu už před několika lety odsouhlasil, že podnikatel do (pochybné) rekonstrukce vložil téměř půl miliardy korun a ještě utratil za pronájem, tudíž za kostel nyní není možné žádat víc než podměrečných 46 milionů. Novikowski není začátečník. Jeho firma počátkem 90. let koupila zámky v Buštěhradě a v Tmani. Chátraly přes 15 let: byly zastaveny u bank proti úvěrům, Buštěhradským se až v roce 2004 podařilo koupit v dražbě zámek zpět. Ve stejném „balíčku“ se zámky prý tehdy J. N. dostal nabídku na koupi kostela v Praze. Proti přímému prodeji se zvedl odpor, podnikatel to zkusil ve veřejné dražbě a poté stál o pronájem. Ten získal a se státem uzavřel smlouvu na 30 let. Málem byla prodloužena na šedesát.
Nedávno se Nowikovski poprvé ukázal českým novinářům. Pokud máte zájem, aby se o předmětu tiskové konference v médiích nic neobjevilo, není lepší termín než 4. 7. – před svátky. V ten den Nowikovski sdělil, že v bývalém kostele vznikne Křišťálový svět. Muzeum českého skla, samozřejmě multimediální; do budovy je třeba vložit ještě několik skleněných schodišť a rekonstrukce si vyžádá další investice. Peníze ještě nejsou, muzeum tedy bude nejdřív za rok, za dva. Podle zatím víc než pozitivního přístupu státu k podnikateli to ale snad nebude problém. NK sama popírá jakékoli vazby na Nowikovského. Na tiskovce jako jeho tlumočnice vystupovala galeristka Monika Burian. Ač se prý s majitelem kostela příliš nezná, už počátkem roku jednala jeho jménem na MK ČR a s ředitelem Národního muzea o případné spolupráci na muzeu skla. Burian také před rokem na jaře spolupracovala s NK při koupi fragmentu Dalimilovy kroniky na dražbě v Paříži – její ruka se zvedla, když licitátor uvedl poslední sumu... Křišťálově čistý je svět lidí, co se vůbec neznají, ale svorně pracují pro dobro české kultury.
Terezie Sladká
Zrovna když se v Putinově rodném Petrohradu mají sejít nejvyšší představitelé průmyslově nejvyspělejších zemí, objevila se zpráva o zabití „čečenského bin Ládina“, válečníka Šamila Basajeva. Místo nepříjemných diskusí o tom, jak v Rusku mizí demokracie a svoboda slova, si teď světoví státníci raději poslechnou historku lovu teroristů. Voloďa bude za pašáka a Georgeovi zůstane pověst truhlíka, který honí vítr po poušti. Basajev řešil otázku, zda bojovat proti zlu zlem, radikálně: na obranu proti státnímu ruskému teroru postavil teror vlastní. Ten mu nejprve vynesl pověst hrdiny, který zastavil první čečenskou válku, ale během druhé ho uvrhl do propasti, kdy se od něj odvrátili mnozí z bývalých stoupenců. Smrtící výbuch v ingušské obci Ekaževo nezlikvidoval pouze nejhledanějšího muže v Rusku a člověka nejvíce diskreditujícího čečenský národ, ale současně i svědka, jenž mohl vrhnout světlo na velké zločiny čečenského konfliktu. Trest v podobě výbuchu je nejmilosrdnější, kterého se Basajev mohl dočkat. Opět unikl spravedlnosti – a s ním i ti, kteří by v případném soudním procesu museli své činy vysvětlovat, od bývalého ruského ministra obrany Gračova po prezidenta Putina. Soudně vyřčená pravda o čečenských zločinech by pro jejich pachatele byla mnohem nebezpečnější než Šamilův nový útok.
Tomáš Vršovský
Radní z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání se minulý týden vrátili z poznávací cesty po Číně. Za akcí opět stála Eva Kantůrková, která se nedávno zúčastnila podobné cesty, na níž zastupovala české spisovatele. Tentokrát ji doprovodili Petr Pospíchal, Irena Ondrová, Daniel Novák a předseda Rady Václav Žák. Orgán, který reguluje česká média, se chtěl zřejmě poučit, jak je regulovat ještě důsledněji. Pospíchala například překvapilo rozšíření kabelové televize: „…věc velmi pozoruhodná a inspirativní, ale nemůžu říct, že by bylo možné to tady zavést“. Rozšíření kabelové televize v totalitní zemi má logické příčiny: program lze kontrolovat lépe než u vysílání satelitního a nehrozí tu ani narušení pirátským pozemním vysíláním. Když se radní optali na masakr na náměstí Tchien-an-men a jakýsi čínský funkcionář jim na to odpověděl, „že oni všichni prožili Tchien-an-men, je to pro ně velice bolestivá záležitost a musí se s ní zacházet velice šetrně“ a že „se mají věci řešit do budoucna a tyto bolavé otázky nechat malinko stranou, aby nepřekážely řešení velkých věcí, které Čína prožívá“, připadalo Kantůrkové, že „to ten člověk myslí naprosto poctivě a že ta odpověď je upřímná“. A jindy si všimla: „Například to, co se stalo se zprávou pana Kubiceho, by se v Číně stát nemohlo, že by to televize odvysílala a ovlivnila takovým způsobem volby.“ Radní opět odvedli velký kus práce, a možná se díky nim dostane na čínský trh i česká hudební a filmová produkce, která je, podle Václava Žáka, „mezi vzdělanějšími Číňany oblíbená“.
Jiří G. Růžička