Cestacíl Bohdana Mikoláška

Mezi nesčetnými kulturními podněty, s kterými denně přicházíme do styku, zůstávají často kulturními publicisty nepovšimnuty události významné, často i zásadní. Nepřekvapí to u jednotlivé knihy – těch vychází tolik, že je stěží všechny zaznamená i ten, kdo s nimi pracuje. Že se však větší publicity nedostane mimořádné události v českém folku, který je svou srozumitelností pro posluchače daleko přístupnější – a tedy i populárnější – než poezie psaná, je zarážející.

Když v letech 1993 a 1997 vydal písničkář Bohdan Mikolášek (1948) – žijící od osmdesátých let ve Švýcarsku – svá CD ÚdolíUlice, byla to ojedinělá událost: málokterá česká folková deska byla po stránce hudební (skladatelsky, aranžérsky, množstvím užitých hudebních nástrojů) tak prokomponována a dotažena jako tato dvě alba. Ta přinesla Mikoláškovy písně ještě z doby před jeho odchodem do exilu – ostatně stejně jako i následující alba, která si vydal zatím jen jako „vypálená“ CD-R: Mávej (2000), Až se vrátím (2000), Úklid v suterénu (2000) a Písničky psané ve vlaku (2003). Ve Švýcarsku Mikolášek tato alba nahrál, ale nové písničky tam nepsal: věnoval se větším hudebním projektům (Žalm II, 1995; Die Nacht war Still, 1999). V červnu minulého roku představil v Praze svůj nový hudební projekt: komponovaný pořad Cestacíl s dvanácti novými písněmi. Ty jsou obsaženy i na jeho stejnojmenném CD-R.

Mikolášek vyšel jako syn českobratrského faraře z evangelického prostředí, jeho písně však byly vždy civilní – křesťanská tematika se v nich na rozdíl od písní Sváti Karáska, Karla Kryla, Petra Marii Lutky či Karla Vepřeka neobjevovala jako ústřední, spíše jen tu a tam probleskla jednotlivým motivem či ozvukem. Cestacíl přinesl v tomto směru zásadní změnu: jde o promyšleně komponovaný celek křesťanských písní – shodných s tématy ekumenického Setkání 2005, které se loni v červnu uskutečnilo v Praze. V žádném případě ovšem nejde o písně napsané jen u příležitosti tohoto setkání a pro něj. Cestacíl je výsledkem mnohaletého promýšlení daných biblických témat, života s nimi, ve svém výsledku pak jakousi Mikoláškovou myšlenkovou i hudební sumou, podstatným mezníkem na jeho životní cestě.

Motto Cestycíle zní: „Zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli.“ (Filipským 3, 13–14). A zapomínání je podstatným myšlenkovým bodem celého cyklu: úvodní píseň se jmenuje Zapomnění, ve variaci se objevuje znovu jako píseň jedenáctá. Hned v úvodu Mikolášek zpívá: „V dálce doznělo, dobilo/ co zbylo, nebylo a je a není“. Ukazuje se tu hned, že témata, kterými se Mikolášek zabývá, jsou jeho vnitřními tématy, nejde mu o plakátové zpracování biblických motivů, ale o jejich vnitřní rezonanci s přítomnou chvílí: „Čtyřicet let na rudém písku/ Po hrncích s masem lidu se stýská/ K čemu jsou pravdy a stanoviska/ a že se v dálce na časy blýská…“ (v písni O co tady běží, zpracovávající téma vyjití Izraele z egyptské pouště). Při premiéře Cestycíle v evangelickém kostele u sv. Martina ve zdi v Praze na Starém Městě 18. června i na následujících zářijových a říjnových koncertech v evangelických sborech v Nosislavi, Brně, Hustopečích, Plzni, Hradci Králové, Šumperku a Pardubicích. Mikolášek písně s kytarou, keyboardem či varhanami doplňoval recitací či projekcí textu Neklid: „Jít, jet, běžet, uhánět, pádit, pelášit, mizet, přicházet…“ a dále v desetinásobném rozsahu – text má sílu nejlepších konkrétistických básní z šedesátých let, svým rozsahem připomene litanické recitace Vojmíra Vokolka.

Témata ztraceného ráje, Sodomy a Gomory, cesty za poznáním a další poskytují Mikoláškovi nečekaně svobodný prostor k vlastnímu autorskému vkladu. Sám k tomu v úvodním „kázání“ říká: „To, co většinou v citátech chybí, je před tím a po tom – a tak jak často zní překvapivě jednoduchý návod k použití – chybí u slova cíl jedna maličkost – cíl, ale který – a kolik to všechno bude stát.“ Mikolášek ve svých textech – i těch starších – umí pracovat a často pracuje s obecninami, s abstrakty. To jej odlišuje od většiny českých písničkářů, zaměřených na zachycení každodenní všednodennosti, a podrhuje osobitost jeho textů. Zde snad nejpůsobivěji v textu Dobré a zlé: „Mít cíl, anebo tápat – jen kývat nebo chápat/ být k ruce nebo radit – mít rád, anebo zradit…“

Písničky psané ve vlaku ukázaly, že Mikolášek umí jednotlivé písně spojit ve větší komponovaný celek, v němž pracuje s návratnými melodickými i textovými motivy, s refrény, s myšlenkovými i hudebními variacemi. V případě Cestycíle došel ještě dál: vytvořil komponovaný pořad (a album) s platností, myšlenkovou hloubkou i působivostí nadčasovou. Pro českého posluchače i čtenáře je zatím bohužel obojí prakticky nedostupné, lze ho v tuto chvíli odkázat jen na autorovu internetovou adresu a věřit, že se v budoucnu Mikoláškovi podaří vydat standardní CD s kvalitním bookletem.

Autor je editor.