Dějiny s otevřeným koncem

Nakladatelství Lidové noviny ve své ediční řadě Dějiny států spoléhá poměrně často na domácí autory. S Janem Markem v případě Afghánistánu určitě nesáhlo vedle. Erudovaný indolog a íránista, pro něhož je Afghánistán dlouhodobým tématem, se pokusil rozmotat propletenec státních, národních a územních dějin.

Na teritoriu dnešního multietnického Afghánistánu se vystřídala řada říší, ale také menších státních útvarů. Kromě toho posledního státu však žádný z nich nebyl územně omezen pouze na dnešní Afghánistán. Kniha tedy nemohla být pojata jako dějiny státu, národa ani území. Autor se proto nedržel striktně vymezeného chápání tématu „dějin Afghánistánu“, spíše se látce pružně přizpůsoboval, než aby ji násilně tvaroval do předem stanovené formy. Aby výklad udržel ve srozumitelných mezích, soustřeďoval se jednou na vazbu k území, jindy na typickou etnickou skupinu nebo na státnost. Občas je však trochu nedůsledný. Násilně například v tomto kontextu působí, když v polovině knihy náhle hovoří o tom, že dlouhodobé rozdělení afghánského území mezi tři různé státní celky způsobilo zemi „obrovské škody“. Tak je tomu však možná jen z dnešního pohledu. Autor sám přitom dobře ví, že stačilo docela málo, a dnešní stát Afghánistán mohl mít jiné hranice. Taková poznámka pak zcela ztrácí smysl. Jinak se však vcelku autorovi podařilo udržet od počátku až do konce jasnou nit a dějinný vývoj charakterizuje z hlediska příslušné doby. Aby navíc čtenáře co nejlépe seznámil s celou problematikou, předeslal v úvodu zeměpisný a etnický přehled, a na konci knihy zase sociologický průřez afghánskou společností.

Vlastní knihu můžeme pracovně rozdělit do tří hlavních částí. První oddíl, v rozsahu asi sto dvaceti stran, se týká dějin území dnešního Afghánistánu, od pravěku zhruba do konce středověku. Hlavní pozornost je tu věnována především dynastiím, které území Afghánistánu ovládaly, případně zde přímo sídlily. Pravidelně se tu však objevují také kapitoly věnované kulturnímu vývoji, respektive umění, především díky tomu, že panovníci bývali zároveň mecenáši. Dalších asi padesát stran je spojeno s šířením vlivu paštunských pasteveckých kmenů, tedy podle autora Afghánců v užším smyslu, do nížin a do afghánského vnitrozemí. S Paštuny je spojeno vytváření státní entity nazývané Afghánistán (autor jim jako jediným z obyvatel Afghánistánu přiznává označení „státotvorná národnost“). Bohužel, od této chvíle začíná autor nakládat s pojmem „afghánský“ poměrně volně. Z kontextu je občas vidět, že má velmi často na mysli právě Paštuny, není tomu tak ale vždy a čtenáře to asi bude zbytečně mást.

Asi sto stran je pak věnováno období od konce 19. století až do roku 2005, tedy od počátku snah o centralizaci a posílení ústřední moci až k vyhlídkám do budoucnosti. Dočteme se zde o průběžném budování afghánského státu, které dodnes neskončilo. Na zbývajících zhruba padesáti stranách textu autor přibližuje dnešní afghánskou společnost, a jak je v této edici tradicí, také vztahy s českým prostředím.

To, kvůli čemu je Afghánistán jak u nás, tak ve světě smutně proslulý, tedy vleklou občanskou válku, probírá autor s citem, soustřeďuje se na nejpodstatnější fakta a nesnaží se udělat z ní klíčovou část celé knihy. K této problematice ostatně vyšla v češtině v uplynulých letech řada knih různého zaměření. Koho zajímá toto období více, nejlépe asi udělá, sáhne-li po Afghánském konfliktu od Slavomíra Horáka z roku 2005. Místy až úzkostlivá politická korektnost, s níž Jan Marek přistupuje k poslednímu čtvrtstoletí dějin Afghánistánu, jako by mu místy až bránila vyslovit naplno vlastní názor. Nechce ze sebe dělat soudce, naopak, vědom si toho, že toto těžké období ještě nepominulo a že vlastně píše knihu s otevřeným koncem, snaží se zřetelně o zachování odstupu. Nejde však u něj o „objektivizující“ alibismus, ale o skutečný nadhled. Emotivním vyjádřením se pochopitelně přesto občas nevyhnul. A čtenář nad nimi může poněkud zavrtět hlavou. Třeba když Marek označuje zničení prastarých Buddhových soch v Bámjánu za nejbarbarštější čin hnutí Tálibán. Jak právě k tomuto hodnocení došel, můžeme se ptát, víme-li, že například po dobytí Herátu chodili členové Tálibánu od domu k domu, hledali ukryté šíity a veřejně je věšeli?

Hluboká láska ke kultuře ve všech jejích formách, která se v tomto hodnocení projevila, je ostatně patrná na mnoha místech celé knihy. Hospodářské dějiny jsou naproti tomu většinou jen letmo naznačené, autor se určitě poctivě snažil, aby je nevynechal, avšak je znát, že nejsou jeho vlastním polem. Pomineme-li několik málo pochybných nebo zmatených údajů, například zmínku o tom, že modro­ocí obyvatelé Núristánu jsou možná potomky vojáků Alexandra Velikého (ti se však usazovali ve městech a navíc nebývali modroocí), nebo směšování rasových a jazykových kategorií pod společnou hlavičku „etnický“, drží čtenář v rukou dílo, které mu zcela určitě dobře poslouží. Autor nepřichází s žádným objevným výkladem afghánských dějin, zato dal dohromady skutečně kvalitní příruční dějiny. K tomu má také dotyčná edice sloužit. Jan Marek přidal i něco navíc: vyčerpávající přehled české a slovenské literatury vázáné k Afghánistánu. Ten kromě původních prací v češtině zahrnuje i české a slovenské překlady afghánské literatury, studie a odborné články českých autorů v jiných jazycích i soupis novinových a časopiseckých článků v češtině od roku 1924.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.