Mladá fronta informovala minulou sobotu o tom, že Česko je cyklistický ráj. Kromě toho, že přibývá cyklistických stezek i lidí, kteří skupují elastické obleky, vyplývá toto přesvědčení redaktora deníku hlavně z toho, že „jen v málokteré zemi je tak snadné prchnout z velkých měst do hlubokých lesů a řítit se opuštěnou přírodou“. Cyklorájem jsme tedy zřejmě proto, že se tu snadno prchá. Mnozí by ale s názorem, že kolo patří především do hvozdů, nesouhlasili. Zřejmě jich ale podle velkého deníku není zatím dost. Někteří se v polovině minulého týdne objevili v parku na Letné. Šestice cyklistů zde odstrojila kola, obrátila je na řídítka a začala je přemalovávat pomocí růžových sprejů. Po pražských ulicích tak od středy sviští dalších šest Růžových kol. „Růžové kolo“ je podle jeho vlastníků letní hit. Jízda na takto vybarveném bicyklu hned udělá cestu do práce veselejší. Nejdůležitější ale je, že udělat z obyčejného kola Růžové kolo znamená naučit ho mluvit novým jazykem. Sériové výrobky v nudné metalíze obvykle neřeknou víc, než která firma je vyrobila. Občas také dají matnou představu o výplatní pásce svých majitelů. Růžové kolo ale mluví jinak. „Město nepatří jen autům, ale i cyklistům“, „Chci jezdit po městě a cítit se bezpečně“, „Jezdit na kole je normální“, projevuje netušené řečové schopnosti. Růžová barva je prostě politická a dává jasný signál: jsem tady, jedu na kole a chci prostor, ve kterém můžu dobře jezdit. Podstatné je, že růžový jazyk může své kolo naučit úplně každý. Trvá to jen chvíli, moc to nestojí a navíc je to zábava. Stačí sledovat internetové stránky nazvané ruzovekolo.cz, a až přijde ten správný den, vyrazit na Letnou a přidat se k růžovému pelotonu.
Tomáš Havlín
Snaží se televize Nova zlikvidovat novou digitální konkurenci, když požaduje, aby Česká republika vypnula poslední velký analogový televizní vysílač až koncem roku 2011? Asociace digitálních televizí, která sdružuje provozovatele šesti připravovaných digitálních televizních programů, tvrdí, že se Nova snaží zachovat situaci, kdy naprostá většina zisků z prodeje reklamních časů putuje právě na její konto. Digitální stanice prosazují, aby se poslední velký analogový vysílač v Česku vypnul již koncem roku 2008 a aby tři největší města – Praha, Brno a Ostrava – přišly o analogové vysílání už příští rok v září. Oproti tomu Nova chce hlavní aglomerace odpojovat až o dva roky později. Pro nové digitální televize jsou Praha, Brno a Ostrava naprosto klíčové. Digitálně se ve všech třech městech vysílá už teď a nic nebrání tomu, aby v nich na jaře příštího roku vysílala i šestice nových digitálních programů. Těm jde ale hlavně o to, kdy se zde vypne analogové vysílání. Obava digitálních stanic je logická: diváci jsou navyklí na dva programy České televize, Novu a Primu, a dokud jim stát nevypne analogové vysílání, většina domácností si nepořídí digitální přijímač. V Praze, Brně a Ostravě tak nakrásně může probíhat souběžné analogové a digitální vysílání, k masovému přechodu na digitální příjem televize ale domácnosti přejdou až ve chvíli, kdy jim nic jiného nezbude. Do té doby se spokojí se čtyřmi televizními programy. Na druhé straně je v protestu Asociace digitálních televizí cítit nejistota a malé sebevědomí. Pokud dokážou nabídnout zajímavý program a oslovit diváky, čeho by se měly bát? Nehledě na to, že některé analogové vysílače nelze vypnout tak rychle, protože jsou na nich závislé desítky dalších analogových převaděčů, často desítky a stovky kilometrů od primárního zdroje signálu. Jestliže by se tedy třeba v Brně vypnul hlavní analogový vysílač Kojál, skončilo by analogové vysílání i v některých oblastech Čech, kde však ke stejnému datu nebude digitální signál. Lidé v těchto místech by tak přišli o příjem televize vůbec. Nova má tedy do určité míry pravdu, byť její návrh na zpomalení digitalizace motivuje hlavně co nejdelší udržení bezkonkurenčního prostředí a reklamního duopolu s Primou. Na Českém telekomunikačním úřadu záleží, aby našel zlatou střední cestu a uspokojil všechny, byť to nebude v žádném případě lehké.
Jan Potůček
„Afrika, miluju!“ vykřikla Chantal Poullainová na konci slavnostního zahájení Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Dvaatřicátý ročník festivalu nabízí především unikátní koktejl současné africké kinematografie a hlavními hvězdami jsou tu její tvůrci a jejich filmy. Při zahájení to ale vypadalo jinak. Jako když osvícení misionáři přivezou ukázat přátelům z civilizace trochu exotiky. Míra improvizace a nedomyšlenosti večera byla stěží snesitelná. Téma letošního ročníku „člověk a příroda“ asi přivedlo autory krátkých filmových vložek k neustálým záběrům slonů, tygrů, zeber, goril a lvů. Zvířata se v klipovitém rytmu střídala s bojovníky s oštěpy a ženami s nádobami na hlavách – přestože lze předpokládat, že Afrika dnes vypadá jinak než za časů Emila Holuba. Moderátorka Poullainová zvala na jeviště hosty za zvuků bubnů a nutila je před projevy tančit; většina se o tanec skutečně i pokusila, s čestnou výjimkou právě Afričanů. Absurditu akce podtrhl ředitel LFŠ Jiří Králík, jenž vyzval „exotické“ filmaře, aby se pořádně naučili vyslovovat jméno města Uherské Hradiště. Doufám, že napřesrok případní hosté nebudou muset vystupovat v krojích.
Martina Křížková