Dokumentární fotografie je schopná evokovat příběhy. Závisí ovšem na předchozí zkušenosti diváka, jaký pocit ta která fotografie vyvolá. Ukazoval jsem své fotky z Izraele telavivské kamarádce a ji upoutal snímek, kde tři dívky přecházejí ulici a vítr jim vezme a proplete vlasy. Ona v něm viděla místo, kde došlo nedávno k sebevražednému teroristickému útoku, o čemž jsem já při fotografování nevěděl. Příběh prezentovaný fotografií byl pro ni jiný než ten můj.
Není dobré fotografie vysvětlovat, často to vypovídá o jejich nedostatečnosti. Někdy ovšem můžeme vyprávěnímpříběhů obohatit ten, který ukazuje fotografie. Vybírám si proto další dva obrazy ze svého izraelského souboru, ke kterým se pokusím něco říct.
Ráno dvanáctého října 2000 dva záložní izraelští vojáci na každoročním cvičení, Josef Avrahami a Vadim Noveše, cestou na izraelskouzákladnu špatně odbočili a dostali se omylem na palestinské území. Tam byli zastaveni policií palestinské samosprávy a následně zadrženi na policejní stanici v Ramale. Zde měli být vyslýcháni. Zpráva o dvou izraelských vojácích zadržovaných policisty se však dostala rychle na veřejnost a před stanicí se shromáždil dav, který začal provolávat hesla jako „smrt Židům“ a „Alláhu akbar“. Policii se posléze nezdařilo zabránit vpádu rozvášněného davu do budovy – patrně se o to ani příliš nesnažila – a oba izraelští vojáci byli zlynčováni. Dav je nakonec holýma rukama zabil a rozsápal. Těla bylo téměř nemožné identifikovat.
Celou událost natočil štáb italské televize. Po odvysílání brutálních záběrů pocítil zástupce státní italské televize v Izraeli Riccardo Cristiano potřebu zaslat dopis palestinské samosprávě. Omlouvá se v něm za odvysílání reportáže s tím, že záznam pořídil nezávislý štáb, a nikoli oficiální televizní stanice. Slibuje, že se nic podobného nebude opakovat, a že odteď budou novináři nadále postupovat podle pravidel správné žurnalistiky s ohledem na palestinskou samosprávu.
V Izraeli se bezprostředně po lynči objevily plakáty, které používají obrazový materiál pořízený italským kameramanem. Muž stojí v okně policejní stanice a rozvášněnému davu pod sebou ukazuje ruce od krve lynčovaných vojáků. Text říká doslova, že toto jsou „ruce rukou Osla“ – tedy výsledek dohod z Osla. Muž na obrázku je již dnes také mrtev, zabila ho izraelská armáda, k jeho identifikaci posloužila právě nahrávka italských novinářů.
Mohamed Sajíd al-Hotary se v pátek prvního června 2001 krátce před půlnocí vmísil do davu lidí čekajících u vstupu do diskotéky Dolfi na pláži v Tel Avivu. Ač bylo horko, měl na sobě dlouhý kabát, pod kterým skrýval na svém těle připevněnou výbušninu. Aby byl účinek ničivější, byly do výbušniny přimíseny ocelové kuličky a šrouby. Výbuch sedmnáct lidí zabil okamžitě, další čtyři podlehli později v nemocnici. Okolo sto dvaceti lidí bylo zraněno. Návštěvníci diskotéky Dolfi byli převážně teenageři, děti imigrantů z bývalého Sovětského svazu. Hovořilo se o tom, že tato událost, jakkoli morbidně to může znít, pomohla sovětským imigrantům se jaksi mentálně začlenit do izraelské společnosti – získat zkušenost, která je pro ostatní Izraelce fundamentální. Zároveň začala být ruskojazyčná komunita ve světle této tragédie jinak vnímána rodilými Izraelci. Sdílení zkušenosti s terorem jinak velmi různorodou izraelskou společnost sbližuje. Tyto úvahy ovšem nepřinesly žádnou útěchu rodičům a dalším pozůstalým po obětech – spíše byly z jejich strany odmítány jako banální racionalizace této tragické události.
Před diskotékou dnes stojí kamenný pomníček s vyrytými jmény zabitých dětí. Vedle této formální připomínky teroristického útoku o každém šabatu otec jedné z obětí rozvěsí na plot fotografie se jmény.
David Kumermann (1975) se narodil v Praze, nyní dokončuje studia na FAMU, obor fotografie, a právě se chystá na půl roku znovu do Izraele. Vytváří dlouhodobé dokumentární cykly, jako Holobyty – o sociálním bydlení na Kladně (od roku 2002), Volební kampaně (od roku 2002), Libeň – o životě na periferii (od roku 2004). V těchto dnech vystavuje v Galerii Jiřího Jeníčka v Berouně.