Nejste první, kdo chtěl filmovat ve výcvikovém táboře největšího guerillového hnutí v Latinské Americe. Jak jste dostal povolení?
Už přede mnou navštívilo tenhle tábor v džungli dost novinářů a fotografů, kteří pořídili obrazy podobné filmu Dívka z guerilly. Nám se ale podařilo dostat povolení na tři měsíce a žít tam s nimi bez jakéhokoli omezení.
Kolik vás tam bylo?
Dva. Já a můj asistent, který zároveň dělal tlumočníka.
Jak se zrodil nápad točit v táboře hnutí FARC (Revoluční ozbrojené síly Kolumbie)?
S mým přítelem Johanesem Janesenem nás k tomu přivedla situace po 11. září 2001 a takzvaná válka proti terorismu. Rozhodli jsme se obrátit naruby klišé spojené s terorismem a natočit portrét mladé dívky, která se k FARC nově přidala. Pokusili jsme se nejdřív hnutí kontaktovat přes známé a známé jejich známých, o kterých nic nevíme. Po půl druhém roce nám přišla zpráva, že nám dávají povolení. Ze sousední země nás propašovali do jejich kolumbijského tábora. Přišlo setkání s jedním ze sedmi hlavních vůdců FARC. Myslím, že se jmenoval Marcus. Myšlenka se mu opravdu zamlouvala a povolení nám dal vlastně hned. Se souhlasem ale už měli nejspíš předem jasno, protože je stálo spoustu práce třeba jen to dostat nás přes hranice. Na začátku probíhal casting, točili jsme všechny příchozí, dívky i chlapce. Nejvíc nás zaujala dívka Isabela.
Obě strany musely podstoupit velké riziko. Co to prakticky znamenalo na vaší straně a pro vedení tábora?
Riziko spojené s možným vojenským útokem na tábor pochopitelně existovalo, ale protože se nacházel v džungli a v nepřístupné části hor, nepociťovali jsme možnost nebezpečí. FARC není jen vojenská, ale i politická organizace, která dokonce v současnosti vede diplomatická jednání s Francií. To, že by mě mohli unést nebo mi ublížit, jsou předsudky.
A co noční útok, který jste filmoval?
Bylo to jen situační cvičení.
Co bylo cílem vašeho příběhu?
Chtěl jsem tyto lidi zobrazit jako lidské bytosti a dosáhnout toho, aby se člověk zamyslel pokaždé, když uslyší v médiích slova terorismus nebo terorista. Je tu velmi příkrý stereotyp uvažování. Zobrazujeme je jako nebezpečné kriminálníky a jejich úmysly jako špatné, takže je každý vidí hlavně jako teroristy, přestože je ve světě tolik skupin bojujících za svobodu. Chtěl jsem dosáhnout změny prizmatu uvažování o terorismu.
Proč se o FARC nemá mluvit jako o teroristech?
Podle mě to není teroristická organizace. Považuji je za osvobozeneckou armádu bojující za spravedlnost a myslím, že každý, kdo žije v zemi s takovou mírou příkoří a porušování základních lidských práv, má právo bojovat stejnými prostředky.
To znamená cestou násilného odporu. Je ale důvodem k němu opravdu nedostatek jiné volby?
Ano. Isabela měla dvě možnosti. Jako studentka vysoké školy se zapojila do protestů studentské organizace a její jméno se ocitlo na černé listině, které veřejně vyvěšují takzvané eskadry smrti. Zabili by ji. V Kolumbii se každý den takto zabíjejí lidé. Zbývaly jí dvě možnosti. Opustit zemi, nebo se dát k FARC.
Zapatisté v Mexiku zvolili metody nenásilného odporu. V Kolumbii není něco takového možné?
Situace je úplně jiná, v Mexiku není válka jako v Kolumbii, nejsou tam eskadry smrti, které zabíjejí lidi motorovými pilami. Před lety, když lidé z FARC odložili zbraně, vyšli z džungle a s rozhodnutím kandidovat ve volbách utvořili politickou stranu. Během několika málo let bylo 3000 vůdčích členů této strany zabito. V Kolumbii je nemožné nastolit mír nenásilnou cestou. FARC není strůjce násilí. Jenom se snaží bránit před elitou násilníků.
A co ilegální obchodování s drogami, které se jim přičítá? Ve filmu je scéna, kdy se na to Isabela ptá a odpovědí je jí nejdřív mlčení a potom argument, že válka je drahá. O FARC se třeba tvrdí, že má podíl na distribuci drog do USA.
Chtěl jsem se problematiky drog dotknout, ale ne se jí přímo zabývat. Vedle jiného i kvůli malému množství filmového materiálu – zhruba šedesát hodin. Některé scény jsme natočili a řekli si: Dobře, tohle máme, tak jdeme dál. Natočil jsem i ty, kde o drogách přímo hovoří, a je dílem náhody, že to tenhle muž vysvětlil tak špatně. Každý, koho ve FARC potkáte, vám asi dá uspokojivější odpověď. Krátce řečeno: postoj FARC k drogám je takový, že není zapojen do výroby ani do pašování, ale vybírá daně od těch lidí, kteří zapojeni jsou. Zdaňují všechny firmy, jako například ropovodné společnosti, které podnikají v jejich oblasti. Nemyslím, že je to tak špatné. Další věc je, že koka je v Kolumbii pro mnoho lidí běžný zemědělský produkt a jediný zdroj peněz, který jim zajišťuje přežití. Oddělení drog Spojených států si nechalo vypracovat zprávu, která říká, že kolumbijský prezident je jedním z nejnebezpečnějších drogových zločinců v zemi a že byl blízkým přítelem Pabla Escobara, nejslavnějšího drogového magnáta. Celá země je zamořená drogami a největším překupníkem je podle mého vláda.
FARC byl na seznamu teroristických organizací Spojených států už před 11. zářím. Evropa se přidala až poté…
Ano. Po 11. září „donutili“ Evropskou unii zapsat FARC na listinu teroristů. Ve válce proti terorismu má tento moment vždy enormní dopad, protože s teroristy se nesmí vyjednávat.
Základem ideologie FARC je marxismus, dokonce i po zhroucení sovětského režimu ve východní Evropě. Narazil jste mezi lidmi z FARC na pochybnosti o této ideologii?
Zdá se, že ve FARC se čas zastavil. Myslím, že si příliš neuvědomují, že Sovětský svaz porušoval lidská práva. Kdybyste jim to řekl, asi to budou považovat za americkou propagandu. Spíš než Marxe ale uznávají Simóna Bolívara, který osvobodil Jižní Ameriku od španělského vlivu. On je skutečným hrdinou mnoha utlačovaných Jihoameričanů.
Bude se film vysílat v Kolumbii?
Před třemi týdny jsme ho prodali distributoru Cineplex v Kolumbii. Přijal ho s nadšením, ale není jisté, zda film projde cenzurou. Snad by se mohl dostat i do televize. Chtějí nás také pozvat na jeden kolumbijský festival.
Víte, co se stalo s lidmi z filmu, s Isabelou?
Snažil jsem se na to přijít před premiérou, ale nechtěli mi to říct. Chci se tam později ještě vrátit.
Nepřipouštíte si nebezpečí ani tentokrát, jako autor filmu, který jistě bude provokovat?
V Kolumbii o filmu vědí od chvíle, kdy byl uveden na premiéře v Amsterdamu. Bylo to ve všech novinách, v televizi, v rádiu a mluvilo se o tom.
Jaké byly reakce?
Byl z toho skandál. Chtěli vést veřejné šetření, jestli dánský konzulát věděl o tom, že tam jsem. Kolumbijský velvyslanec ve Švédsku si stěžoval na ministerstvu zahraničních věcí atd.
O čem bude váš další film?
Pracuji na krátkém filmu o Africe. Bude dlouhý jen asi patnáct minut. Jde o tradiční pohřeb ženy, která zemřela na AIDS. Potom mám v plánu točit další větší film, ale o tom nemůžu mluvit.