Revoluce a kšeft

Ve své knize Teorie partyzána (1963) vymezil Carl Schmitt partyzána čtyřmi rysy:

Téma guerill otevírá článek, který sleduje jejich proměny ve dvacátém století od „lidových válek“ v Číně a Latinské Americe až po „nové války“, v nichž se bojůvky stávají okrajovou a ozbrojenou součástí globálního trhu. Přibližuje názory protagonistů guerillových hnutí Mao Ce-tunga a Régise Débraye i jejich kritiků – konzervativního autora Carla Schmitta a současné analytičky válek Mary Kaldorové.

1. Nepravidelnost. Partyzán se liší od jiných bojovníků, kteří jsou vojáky, jasně vymezenými a od ostatní populace odlišenými (např. uniformou) osobami podléhajícími zvláštnímu režimu a uplatňujícími násilí ve službách politicky a právně vymezené jednotky, většinou státu, nejčastěji proti jiným vojákům ve službách jiné analogické jednotky.

2. Zvýšená mobilita. To, že se partyzán vymanil z omezení daných pravidelným vedením války, mu umožnilo uplatnit trumfy, kterými může přebít dosavadní způsoby vedení války. Svými akcemi mění mapu společenského terénu, to, co dosud patřilo mírové sféře, zasahuje a mění ve válčiště. Mění tak i rezervoár použitelných a užitečných válečných prostředků, neboť ty dosavadní neúčinkují. Partyzán přizpůsobuje své nepřátele sobě samému: „proti partyzánům můžete bojovat jen jako partyzáni“. Schmitt zde vychází z obecnější teze, že „každý technologický vynález produkuje nové prostory a nepředvídatelné změny v tradičních prostorových strukturách“.To platí i pro partyzánskou válku, v níž „se objevuje nový komplexně strukturovaný prostor pro jednání, protože partyzán nebojuje na otevřeném bitevním poli ani na stejné úrovni otevřené frontové války“. Svou nevypočitatelností partyzán představuje „nečekanou… pozemskou analogii k ponorce“.

3. Politická oddanost (stranickost). Od obyčejného zločince odlišuje partyzána politický smysl jeho boje. Partyzán je nesmlouvavým zastáncem nějakého politického dobra. Dobra tak absolutního, že si vyžaduje prosazení násilím. Partyzán je stoupencem určité strany ve společnosti, straníkem nějakého názoru, přístupu, projektu. Schopností obětovat se tomuto dobru demonstruje svou naprostou oddanost vůči němu, „nic menšího než úplnou integraci“ do dané strany. Dobro, jemuž se obětuje, má tedy neomezený charakter, a tak i sama „válka se stává absolutní válkou a partyzán nositelem absolutního nepřátelství proti absolutnímu nepříteli“. Právě osoba, přesněji obraz nepřítele dává partyzánství jeho sílu, často až negací nepřátelského zla vysvitne pravost partyzánského dobra. „Osoba bez práv hledá svou spravedlnost v nepřátelství.“

4. Telurický charakter. Zejména původní partyzáni byli zakořeněni ve své zemi, již bránili před invazí a jejíž dobrou znalost využívali. To podle Schmitta „činí prostorově zjevným jejich obranný charakter“ a brání před skluzem k „absolutismu abstraktní spravedlnosti“. Partyzán v jistém smyslu může artikulovat zájmy či vůli obyvatelstva, na němž je obvykle závislý.

 

Od strany k partyzánské jednotce

Ve dvacátém století přestala být partyzánská válka převážně zbraní zaostalejšího obyvatelstva před vpádem revoluční moci, jako tomu bylo za napoleonských válek. Chopila se jí namísto toho radikální levice. V Rusku začala revoluční válka tím, že bolševici převzali centrální státní moc. Jádro obrany revoluce bylo v Trockého superdisciplinované a pravidelné Rudé armádě, partyzánské jednotky bojující na straně revoluce byly podezřelé, často politicky odlišné od bolševiků a jako takové časem zlikvidované. Ilustrativní je z tohoto hlediska příklad machnovců, partyzánů vycházejících z ukrajinského venkova a ovlivněných anarchismem, hlásajících samo­správu a sebeurčení pracujících. Toto hnutí bylo roku 1921 zlikvidováno Rudou armádou. Stěžejní byl partyzánský boj jinde.

Nejpodstatnější se z tohoto hlediska stala revoluční Čína. Zde se místní sekce Komunistické internacionály rozvíjela takřka tři deseti­letí v ozbrojené opozici. Partyzánské válčení bylo nutné – a stalo se nejprve hlavní komparativní výhodou čínské komunistické strany oproti ostatním čínským silám. Posléze na­opak představovalo její hlavní vklad do dočasně společného boje proti japonské intervenci.

Maovy vojenské zásady jsou dostatečně známé. Důraz kladl na sepětí partyzánské armády s lidem (v němž se ta má pohybovat „jako ryba ve vodě“), na pohyblivost partyzánské jednotky a její akceschopnost, ale také na to, že partyzánské válčení se nesmí stát samoúčelem a nesmí si přizpůsobovat politiku strany, ale naopak pro ni vždy musí představovat pouhý podřízený prostředek: „vojenská linie je vždy podřízena linii politické“ a „vojna je jen jedním z nástrojů k splnění politických úkolů“.

Zde je však zjevný rozpor. Je-li partyzánské bojování činností nutnou pro samotné přežití politické linie, je tato linie volky nevolky tomuto svému prostředku podřízená – přinejmenším v tom smyslu, že je na něm existenčně závislá. Vychází-li, jak zní jiný Maův známý výrok, „moc z hlavně pušky“, je klíčové onou puškou disponovat. Vojenská a politická linie spolu splývají a přes všechny deklarace je nakonec určující ta, která je nezbytná. Nutné válčení dalo Maovu režimu velice represivní a militaristická mateřská znaménka a naopak odplavilo velkou část marxistických formulek – v podmínkách partyzánské války zbytných.

Jestliže se ani dvacetiletému panství čínské komunistické strany nepodařilo vybudovat režim, který by byl skutečným socialismem, zdá se být koneckonců logické, že se partyzánsko-válečné kořeny režimu znovu ozvaly. Mao roku 1968 povolal k boji mládež do Rudých gard v neblaze proslulé kulturní revoluci s proklamovaným cílem především bezprostředně mobilizovat masy a rozpoutat sociální hnutí, které smete nebo přinejmenším oslabí byrokracii a vrstvu, z níž se rekrutovala, tedy inteligenci. „Když politika dosáhla určitého vývojového stadia a není už schopna vyvíjet se dosavadním způsobem, vzniká válka, aby smetla překážky, které nevyřešila politika,“ napsal Mao Ce-tung roku 1938. O třicet let později vyzval čínskou mládež, aby vyřešila problémy čínského byrokraticko-etatistického režimu.

Jestliže by však někdo byl v pokušení vidět v kulturní revoluci překonání tohoto režimu, podrobnější analýza i jeho další vývoj dokazují, že tomu tak není. Jak ukázal Martin Whyte, masová mobilizace neodstranila byrokracii, a nejednalo se tedy o třetí cestu mezi ní a trhem. Byrokracie byla deklarativně odmítnuta a fyzicky napadána, nebyla však otřesena její moc v distribučních sítích. Revoluční otřesy kulturní revoluce pak především zbavily masy obyvatelstva nejrůznějších dílčích ochranných prostředků, které je alespoň částečně před byrokracií chránily, a učinily je na ní ještě závislejší. Partyzánská válka jako nástroj vnitrostátní politiky tedy vedla nejen k mnoha lidským tragédiím, ale také k opaku svého proklamovaného účelu.

Mezitím se však guerillové boje přesunuly do Latinské Ameriky. Překvapivý úspěch kubánské revoluce se stal praktickou i teoretickou inspirací pro hnutí, jehož ideovou výzbroj shrnul ve své knize Revoluce v revoluci (1967) Régis Débray. Tento francouzský filosof a spolupracovník Che Guevary učinil přesně ten krok, který se v teo­rii bál učinit Mao Ce-tung: vyvázal totiž partyzánskou jednotku z kurately politické linie a poměr mezi stranou a touto jednotkou obrátil. Tak jako u některých rytířských kultur středo­věku zde ten, kdo vede válku, zcela splývá s tím, kdo válčí, politický předvoj s nositeli pušek. Samo partyzánské bytí přetváří člověka, zkušenost boje jej vytrhuje z měst, která představují zpohodlňující „teplé inkubátory“, a činí nadřazeným oproti těm, kdo válkou neprošli: „každý člověk, třebaže soudruh, žijící ve městě, je ve srovnání s partyzánem měšťák, aniž si to uvědomuje... Kdykoli partyzánská skupina hovoří se svými městskými funkcionáři nebo představiteli v zahraničí, jedná se ‚svou‘ buržoazií“. A protože „partyzánský oddíl je strana v zárodečném stavu“ – má jediný v podmínkách války nárok představovat předvoj.

 

Degenerace partyzána

Vraťme se ke Carlu Schmittovi. Ten upozornil mimo jiné na materiální okolnost příznivou pro rozvoj partyzánského válčení – zbraně hromadného ničení stále více vylučují konvenční válku. Partyzánské válčení této fáze ve schmittovské interpretaci ovšem nepředstavuje omezenou válku se zahraniční invazí (i když se na ni může napojit). Namísto toho se napojuje politicky i morálně absolutní cíl, který naprosto neguje nepřítele a činí přípustným jakýkoli prostředek. Pokud jde o nepřítele, není už nepřítelem proto, že překročil hranice a zasáhl danou politickou jednotku (stát, národ), ale pouhou svou existencí. Pokud jde o prostředky, válka přestává být vydělenou sférou lidské činnosti a stává se válkou totální. Jestliže dosavadní tradice „považovala válku za výjimečný stav, jasně odlišný od míru“, pak Lenin, Mao a jejich následovníci „dovedli logiku partyzánství až do jejích mezí“. Namísto hájení lokálně ukotveného a partikulárního zájmu se stoupenci těchto zájmů propojují s velkými ideo­logiemi, které jsou jim schopny a ochotny poskytnout záštitu, podporu a mezinárodní ohlas. Příkladem může být ostatně Čečensko posledních více než deseti let a tamní posun boje od lokálního nacionalistického separatismu až ke globalistickému islamismu.

Jestliže globalismus a univerzalismus představují jednu polohu vývoje partyzánství, druhou představuje značné zpřízemnění. Guerilla musí být z něčeho živa – musí se tedy zapojit do systému ekonomických vztahů, který odmítala. Vzhledem ke svému charakteru jí navíc nezbývá mnohdy jiné místo než to, které se nachází na jeho okrajích.

Právě tento proces sleduje analytička válek Mary Kaldorová a popisuje jej v knize Staré a nové války (1999). Podle ní se guerilly (po boku jiných aktérů) angažují v tak­zvaných nových válkách. Tyto války jsou „postmoderní“ a „nové“ v tom smyslu, že se liší od starých a moderních válek, které představovaly soustředěné úsilí států dosáhnout nějakého politického cíle, jemuž byla mimo jiné podřízena i ekonomika těchto států, jež podléhala komandu válečné nutnosti. Nové války jsou oproti tomu cíleně rozpoutávány, neboť je známa jejich funkce líhně (staro)nových států, a zároveň jsou samotné tyto státy a kvazistáty především útvarem s ekonomickou funkcí pro své elity. Nová válka může připomínat guerilly, její aktéři ale neusilují o prosazení nějakého politického cíle, nýbrž o prosazení sebe samých a svých ekonomických zájmů. Jejich cílem není vyhrát, ale zúčastnit se: „Válčící strany potřebují více či méně stálý konflikt k reprodukci svých mocenských pozic a pro přístup ke zdrojům.“ Války se staly směsí politického násilí se soukromým podnikáním. To se odráží i na modus operandi jejich aktérů: pro levicové i jiné guerilly bylo určující získat si podporu populace, v niž chtěly působit. Hlavním politickým cílem nových válečníků je sama poslušnost obyvatelstva a především kontrola území s jeho zdroji, k jejímuž vynucení si neváhá vypůjčovat metody, které byly původně používány protipovstaleckými jednotkami k „otrávení vody“: zejména pak vyhánění obyvatelstva či přímo etnické čistky.

Ne všechny guerilly však spadají pod toto pojetí „nové války“. Za alternativní lze pokládat Zapatovu armádu národního osvobození (EZLN), která povstala roku 1994 a podařilo se jí podle mnohých překonat i tradiční omezení partyzánských způsobů boje. Jejich partyzánství je totiž spíše mobilizačním symbolem a jeho hlavním smyslem se nakonec stala především obrana místních samospráv a inspirace odporu proti neoliberalismu po celém světě. Uvidíme tak, zda se zapatistům a jejich celosvětovým stoupencům podaří vyhnout débrayovské hrozbě ozbrojeného avantgardismu i schmittovským dilematům a uchovat si telurický charakter i univerzalistický étos bez perverzních podob nepřátelství a užívání nepřijatelných a deformujících prostředků.

Autor je redaktor revue A-kontra.