Rozbitá zrcadla

Debut Tashe Awa není samozřejmě formálně ani obsahově dokonalý, je však originální a svůj, což je rozhodně příslibem do budoucnosti. Pokud se Tash Aw rozhodne pokračovat ve zdárně zahájené literární kariéře, je zřejmé, že se bude na co těšit.

V eseji The Indian Writer in England, jednom z mnoha, jež Salman Rushdie za více než třicet let své kariéry napsal, autor vzpomíná na emoce, které v něm kdysi dávno vyvolal pohled na fotografii rodného domu, jež ostatně dosud visí v jeho pracovně. Ten stařičký černobílý obrázek způsobil, že se Rushdie začal blíže zabývat pomíjivostí lidské paměti a především otázkou, do jaké míry je možné jednotlivé střípky osudů a historií znovu poskládat. Podle jeho slov se paměť velmi podobá oné fotce: je také jednobarevná, bledne, ztrácejí se z ní nejen barvy, ale i detaily a některé zásadní vzpomínky.

Když se pak autor po čase vrátil do Bombaje a viděl opět na vlastní oči místo z fotografie, došlo mu v plné síle, jak moc by chtěl vdechnout život všemu, co na ní bylo tak strnule zachyceno. Nehodlal ale vytvářet podobně vybledlý a neexistující obraz reality, rozhodl se jít v Proustových šlépějích a oživit ztracený čas ve vší barevnosti a dokonalosti. Byla by to sice jeho verze reality, jedna z mnoha milionů verzí, možná by obsahovala i četné chyby, ale třeba by byla podstatně věrnější než pokusy dogmaticky zachytit minulost. Lidské bytosti nejsou podle něj stejně schopné jiného vidění než fragmentárního, stavějí pouze na nejistých zlomcích paměti, dětských bolístkách, novinových výstřižcích a náhodných poznámkách. Proč tedy nevystavět vlastní verzi historie na podobném principu, proč se nepokusit slepit dohromady ono rozbité zrcadlo, byť se již některé kousky nenávratně ztratily a bude je třeba nahradit?

 

Postkoloniální psaní

Je nasnadě otázka, co mohou mít společného debutující autor Tash Aw a literární gigant Salman Rushdie. Na první pohled zdánlivě nic. Tash Aw pochází z Malajsie, vystudoval práva na Cambridgeské univerzitě, žije trvale v Londýně a v roce 2005 vydal svou prvotinu, The Harmony Silk Factory, která v témže roce získala hned dva cenné literární skalpy – dostala se do širších nominací Bookerovy ceny a zároveň obdržela Whitbreadovu cenu za literární debut. Ve stejné kategorii obržel Tash Aw letos další ocenění, tentokráte jako nejlepší debutující autor zemí Common­wealthu. Až doposud nijak zjevná podobnost. Rushdieho literární začátky nebyly v žádném případě tak jednoznačné, nehledě na to, že první velké ocenění mu přinesl až jeho druhý román Děti půlnoci. Když se však hlouběji zamyslíme nad hlavními tématy Rushdieho románů, dobou, do které je ve většině případů situoval, objevíme, co jsme hledali.

Téma historie je společné nejen těmto dvěma autorům, ale valné většině současných postkoloniálních či multikulturních autorů. Snad u každého z nich bychom nalezli alespoň jeden román vracející se zpět v čase – ať již do doby koloniální či do období bezprostředně po vyhlášení nezávislosti. Takto Amitav Ghosh mapuje ve své historické epopeji Skleněný palác před- a poválečné dějiny Barmy, Salman Rushdie poválečný Pákistán a Indii (Hanba, Děti půlnoci), Arundhatí Royová se snaží vykreslit indický venkov druhé poloviny 20. století a Hari Kunzru ve svém Impresionistovi staví proti sobě dva neslučitelné světy – koloniální Anglii a kolonizovanou Indii..

Napsat román situovaný do historie není pro takové autory zrovna lehký úkol. Za prvé je nutné odstranit stále přetrvávající imperiální patos, jenž na jednotlivých bývalých koloniích ulpěl, také je třeba vybočit z řady autorů popisujících zlatý věk britského kolonialismu. Na straně druhé je nezbytné zbavit se hořkosti, kterou desetiletí nadvlády ještě stále v mnohých obyvatelích vyvolávají, a zároveň i radikálnosti, jež byla typická především v dobách budování národní a kulturní svébytnosti jednotlivých zemí.

Jak tedy co nejvěrohodněji popsat něco tak citlivého, jako je historie vlastní země, obzvláště pokud ji nahlížíte zvenku z pohledu člověka trvale žijícího mimo vlast, navíc v samém srdci bývalého impéria a ještě k tomu jiným než rodným jazykem?

Odpověď nabízí výše zmíněná Rushdieho fotografie – podobná se totiž stala základem vyprávění Tashe Awa.

 

Hledání kořenů ve třech částech

Awův hrdina Jasper se teprve po otcově smrti začne zabývat tím, kdo vlastně jeho otec byl a za jakých okolností přišel na svět on sám. Ani na jednu otázku nezná jasnou odpověď, může se jen dohadovat; dle jeho vlastních slov je jisté pouze to, že smrt vymazala veškeré stopy, veškeré vzpomínky. Jasper se proto pokouší rekonstruovat vlastní minulost, ať již na základě záhadné poloviny fotografie rodičů, ze které kdosi neznámý odtrhl svou vlastní podobiznu, či pomocí matčina deníku, který mu po mnoha desetiletích předal na otcově pohřbu záhadný anglický stařec.

Po vzoru některých moderních literárních děl je román tak trochu neoriginálně rozdělen do tří částí a v každé z nich dostává prostor jedna ze stěžejních postav, aby čtenáři předložila svoji verzi příběhu, ne vždy úplnou. Jejich výpovědi dodávají chybějící části do rozbité mozaiky života Jasperovy rodiny těsně před jeho narozením.

Teprve s posledním článkem získáme obraz v takové podobě, která nám umožní alespoň částečně pochopit, jak se stalo, že se původně chudý a nevzdělaný Jasperův otec Johnny Lim stal zámožným obchodníkem s textilem, jak se mu podařilo dostat se do rodiny místní intelektuální honorace a především jakou roli sehrál ve velmi zmatených osudech země, okupované během druhé světové války Japonci.

První hlas patří samotnému Jasperovi. Vrací se ve svém vyprávění do útlého dětství, které strávil pouze s otcem, odtržen od každodenní reality a především od matčiny rodiny. Snaží se objektivně rozluštit hádanku, kdo byl muž, který ho vychoval, do jaké míry bylo jeho chování za války čestné a hlavně zda si vůbec zasloužil obdiv a nehynoucí úctu místních lidí.

V druhé části nečekaně promluví záhadná Snow, Jasperova mrtvá matka. Její deník není jen hlasem ze záhrobí, pro Jaspera je to přede­vším úplně první setkání s matkou, jejím životem a názory. Uvědomuje si, jak zoufale málo o ní věděl, jediná vybledlá fotografie mu nemohla prozradit nic víc, než jak asi vypadala. Teď má v rukou její tajné zápisky a díky jejich nebývalé otevřenost i mu před očima ožívají události podzimu 1941, které natrvalo poznamenaly nejen život jeho rodičů, ale i dalších lidí.

Jedním z nich je Peter Wormwood, Angličan, který se namísto odpoledních whiskeyových dýchánků v koloniálních klubech zcela neanglicky spřátelil s místním podvodníčkem Johnnym Limem, zamiloval se do jeho ženy Snow a po mnoha dlouhých desetiletích už jako stařec nad hrobem poodkryl jejich synovi záhadu jeho zplození. Wormwood je pro postkoloniální román velmi atypickou postavou – zamiluje si Malajsii natolik, že se ani během války nevrátí do vlasti a zůstane zde až do smrti. Závěr svého života tráví v místním domově důchodců a do posledních chvil bojuje proti koloniálním přežitkům a snaží se splnit si dlouholetý sen o vybudování velké tropické zahrady.

 

Hry s dějinami

Klíčovou roli sehrává ve vyprávění všech jmenovaných výlet, který podniknou manželé Limovi, Peter Wormwood, další Angličan Honey a záhadami obestřený japonský válečný
tlumočník Mamoro na bájné ostrovy The Seven Maids. Pro manžele Limovy to má být opožděná svatební cesta, pro ostatní vítané zpestření života v okupovaném území. Cesta se však poněkud zvrhne. Z pouhého prázdninového výletu se stane až mytická pouť za smyslem života a především za odhalením pravé podoby všech zúčastněných. Až existenciální nádech této části románu si v ničem nezadá s Goldingovým Pánem much či mnohem současnější Pláží Alexe Garlanda. Jednotlivé scény nejsou možná tak vypjaté jako ve zmiňovaných dílech, ale přeměna tropického ráje v past a transformace jednotlivých lidí je v Harmony Silk Factory neméně působivá.

Awova hra s historií a pokus rekonstruo­vat válečné období malajsijských dějin na osudech jedné zvláštní rodiny postrádá onu lehkost, se kterou Rushdie či Ghosh dokázali směšovat realitu a fikci, vážné a tragické s fantaskním a komickým. Aw pouze použil obdobnou metodu, nepočítá však tolik s tím, že slepený obraz již nemůže být totožný s původním; bere svůj konečný produkt mnohem vážněji než oba zmiňovaní autoři, kteří povýšili hru a nedokonalost nad strohá a zdánlivě pravdivá fakta.

Druhým problémem tohoto literárního debutu je nevěrohodnost některých postav a zápletek. Jen těžko se chce věřit, že by mohly za druhé světové války vedle sebe tak lehce ko­existovat dvě nepřátelské mocnosti – po Malajsii by se klidně procházeli Angličané a Japonci by jim to bez jakéhokoliv odporu umožňovali. Stejně tak je i příliš idealizované vykreslení některých situací.

Zároveň se autorovi nepodařilo plně využít všech možností, které mu nabízela volba tří vypravěčů. Na několika místech totiž jejich líčení Aw nelogicky utne a bohužel už mnohé nedořečené záležitosti později nevysvětlí. V románu tak najdeme několik nejasností, které přímo volají po dalším rozpracování.

Možná je to autorův záměr. Možná chtěl nechat na čtenáři, aby si ono nevyslovené a nevysvětlené domyslel sám, chtěl snad, aby si vytvořil vlastní verzi událostí a aby nepřebíral pasivně to, co mu autor předkládá. I v tom je skrytá síla prvního románu Tashe Awa.

Autorka je anglistka a amerikanistka.

Tash Aw: The Harmony Silk Factory.

Fourth Estate, New York 2005, 352 stran.