Když minulé úterý Fidel kvůli rekonvalescenci po operaci dočasně předal všechny své funkce bratru Raúlovi, jásali Kubánci na Floridě již nad jeho smrtí a možnou realizací amerických plánů na „zavedení demokracie“. Několik týdnů předtím, 10. července, oznámila Komise na pomoc svobodné Kubě, v jejímž čele stojí ministryně zahraničí Condoleezza Riceová a ministr obchodu Carlos Gutiérrez, že byl vytvořen fond 80 milionů dolarů, který má být určen na „pomoc disidentům na Kubě“ a podporu v době prvních týdnů přechodu k demokracii. Komentáře z Bílého domu dávají najevo, že Spojené státy jsou připraveny zasáhnout do procesu tranzice na Kubě, současně však vystupují proti intervenci třetí strany. „Slibujeme odradit kohokoli třetího, kdo by chtěl klást překážky vůli kubánského lidu,“ prohlásil Gutiérrez. Taková vyjádření zavánějí Monroeovou doktrínou i Manifestu Destiny (zjevné předurčení). Při 80 milionech dolarů určených na převrat v jednom státě vyznívá Gutiérrezovo tvrzení, že prezident Bush uznává, že budoucnost Kuby je jen v rukou Kubánců, značně orwellovsky. Anebo může znamenat, že až ke změně dojde, budou do vývoje (Komise už proces rozplánovala do 18 měsíců) zasahovat američtí Kubánci, alespoň ti, co jsou senátory. Již sám fakt, že Komisi na pomoc svobodné Kuby předsedá ministr obchodu, napovídá, o jakou demokratizaci půjde. Zatím válka slov pokračuje.
Izraelské bombardování Libanonu je, i přes určité rozpaky, přijímáno jako legitimní obrana, protože libanonský stát sám se s terorismem nezvládá vypořádat. Kdyby však Kuba začala ostřelovat teroristické výcvikové tábory oficiálních organizací kubánských emigrantů na Floridě, se zlou by se potázala. Platí totiž Chomského definice: Terorismus je to, co dělají oni nám.
Přesnou ilustrací je postava smutně proslulého teroristy Luise Posada Carrila, který se v New York Times z 12. července roku 1998 otevřeně chvástal, že atentátů proti Kubě vykonal víc než kdo jiný. Že s FBI a CIA vychází, protože požadují-li po něm něco, on pomůže. Že mu Kubánsko-americká národní nadace (CANF) vyplatila 200 000 dolarů, které financovaly mimo jiné i sérii bombových útoků proti hotelům v Havaně, při nichž v roce 1997 zahynul italský turista. CANF je ultrapravicová lobby kubánských emigrantů, která se zrodila z direktivy o národní bezpečnosti prezidenta Reagana jako dítě tehdejšího ředitele CIA Williama Caseyho v roce 1981.
Ve stejný rok, kdy se Posada Carriles tak otevřeně vychloubal svou nedotknutelností, setkali se na Kubě vysocí představitelé FBI se svými kubánskými protějšky, kteří jim v rámci společného boje proti terorismu odevzdali akta a informace o teroristických organizacích sídlících v Miami. Tři měsíce nato FBI zatkla pět kubánských agentů, kteří se na vypracování materiálů podíleli, když se infiltrovali do organizací z terorismu podezřelých. Přes všechny protesty kubánské i mezinárodní sedí doposud v amerických vězeních, odsouzeni floridským soudem k trestům od 15 let po doživotí, a odvolání se protahuje.
Takže jakpak to s tím bojem proti teroristům máme? On odpověděl už Theodore Roosevelt, když o nikaragujském diktátorovi Somozovi prohlásil: „Je to syčák, ale náš syčák.“
Přestože sovětský blok a s ním argument, že Kuba představuje vážné nebezpečí, padl, americké ekonomické embargo Helms-Burtonovým zákonem z roku 1996 ještě přitvrdilo. Kromě jiného jím byla legitimizována podpora snahám o svržení Castra. Kubánská strana reagovala obrannými zákony 80 a 88, které stíhají jakoukoli přímou i nepřímou spolupráci se zahraničními mocnostmi ve prospěch aplikace Helms-Burtonova zákona. Na základě těchto nařízení byla odsouzena velká část představitelů kubánského jara, protože byli placeni a podporováni CIA (přes National Endowment for Democracy) a organizacemi zapojenými do terorismu.
Vedle mediálně halasné, často letité menšiny tvoří většinu kubánské emigrace ve světě lidé, kteří vzdali boj s každodennostmi života, jenž je i na Kubě těžký, a jako tisíce migrujících obyvatel Jihu doufali, že to jinde bude lepší. Někdy měli štěstí, někteří se i vrátili. Málo se však mluví o latinskoamerických imigrantech na Kubě, kteří pochopitelné „spas se, kdo můžeš“ vyměnili za kolektivní utopii a snahy o její naplnění ve spravedlivější společnosti. Pro mnohé přitom kubánská revoluce zůstává pokračováním boje za nezávislost. Levicová Latinská Amerika, trpící smrtí hladem, negramotností a vraždami disidentů, kterým Západ toto čestné označení ani nepřidělí, se snaží vymanit z neokolonialismu nadnárodních korporací. Pro ni je Fidelova Kuba i dnes ukázkou, že je jiný, spravedlivější svět možný. V hlubokých černých očích Latinské Ameriky zůstává disidentem Kuba.