V tom je můj patos

Rok 1947

28. března mám narozeniny. Prosila jsem přátele, aby zbytečně nejitřili mé vzpomínky. Abych zdůraznila, že je to všední den jako každý jiný, šla jsem do konzumu koupit sůl, která mi došla. Když jsem ji donesla domů, napadlo mě: „Dát si sůl k narozeninám není dobré znamení.“

Celý ten den skončil neslaně nemastně. Šla jsem si lehnout a jako vždy mě uklidňovalo, že se blíží zapomnění a že se ve snu zase setkám s celou svou rodinou. Předešlého dne jsem v rádiu poslouchala, jak Beethoven ohluchl, a přece to nevzdal. Nebylo mi jasné, proč by byl ohluchlý génius zvuku povinen nevzdávat se a proč by se v tom měl vidět ideál. Že by se plivanec do očí katovi, který si říká život, měl cenit míň?

Pak ke mně z  tlampače dolehlo: „Navzdory všemu utrpení Beethoven naplnil své lidské poslání.“ Tak to mnou otřáslo, až jsem strnula. Tohle se dá pochopit. Nejde vlastně o ctnost, ani o životní energii, ale o hrdost člověka. Jde si svou cestou a děj se co děj zůstává sám sebou. Dělám svou práci podle svého. To ostatní se mě netýká. Bijte si mě hlava nehlava – já zůstávám dál člověkem.

Proč jsem se ale já nedokázala vzchopit?

Zvednout se může jen živá duše, mrtvou už nic nevzkřísí. A Beethoven, třeba hluchý, slyšel ve svém nitru harmonii hudby.

Tíhnutí k absolutnu bylo nejvlastnější podstatou mé povahy už od dětství – toužila jsem ho dosáhnout v lásce, v životě, ve všem opravdovém, v Bohu. Celé moje drama spočívá v tom, že je ubila blokáda. Odháním od sebe myšlenky, prožitky i činy těch dní – mé vlastní, které se vzpínají rozumovému pochopení – jako dny k smrti utýraného Sašky.

Vnitřní hluchota! Poznal snad Beethoven krajní meze zoufalství?

—

Bývá tomu tak: táhneš to, táhneš. A najednou tě uhodí do očí, co už jsi dávno viděl a víš. Tuhle zimu mě začala zahlcovat a dusit bilance života – stoupala mi až k hrdlu. Přestala jsem věřit ve svou záchranu. Pomyšlení na to, že už stejně neotisknu žádnou ze svých prací, mě zasáhlo jako střelná rána.

Spolehnutí na archiv bylo nadějí historie. Patetika nad-osobního a nad-epochálního byla mým rodným živlem. Archiv mě spojoval s bratrstvem světového lidstva.

Rekapituluji život své rodiny. Všechno, v čem jsem žila, jsem měla od ní. Myslela jsem si: tou cestou už přece prošli tak nevšední, výjimeční lidé, jako můj otec a máma. Nic po nich nezůstalo, jenom já. Pro mě vytvořili všechno, čím žiju, ve mně se ale také celý jejich život beze zbytku rozplynul. A to je jediný smysl mého dnešního života.

Historické cítění, vnímání historie jako objektivního procesu, se v mém nitru hlásilo neobyčejně silně. Na něm spočívala moje víra, absolutní pokora, s níž jsem se skláněla před objektivním nadlidským procesem – chcete-li, jakýsi můj materialismus, pro nějž život lidského jedince byl součástí všeho jsoucna. Nemám tím na mysli historiografii, nýbrž historii jako světový proces. V něm nebývá nic přehlédnuto, ani zapomenuto. Ráj, který budovaly národy, nesmrtelnost, „onen svět“ – to všechno existuje, jenom se tomu neříká nebe, rajská zahrada či Valhala, nýbrž historie. A ta se nedá oklamat, ať se sebevíc falzifikují dokumenty, zkreslují nebo utajují fakta.

—

Politická mračna houstla. Pronásledování vědy vyústilo ve štvanice na vědce. Policajtské ostouzení, započaté v pomlouvačných tiskových orgánech jako Kultura a život a Literární noviny, se přeneslo rovnou na vysoké školy a do vědeckých ústavů.

Nakonec bylo zasedání věnované „projednání“ štvanice svoláno i na naší filologické fakultě. Už den předtím proběhlo obdobné zasedání v Akademii věd, v Literárním ústavu. Hanobili tam všechny profesory. Jedni, jako Žirmunskij, reagovali s šarmem a bravurou. Jiní, jako Ejchenbaum, se pokoušeli vyhnout morální denudaci a statečně skrývali stud. Byl v tom ostatně ojedinělý. Proppa bezcitně trýznili za to, že je Němec, až začal ztrácet smysl pro důstojnost, kterou se dlouho snažil zachovávat. Ostatní dělali, co se po nich chtělo.

Po skončení celého ceremoniálu došlo ke dvěma událostem, které byly ostatně ponechány bez povšimnutí. Známý puškinolog profesor Tomaševskij, chladný a ještě ne starý, řekla bych, že dokonce ani ne postarší, velice vyrovnaný člověk břitkého rozumu, bez jakéhokoli sentimentu, vyšel po té morální exekuci na chodbu Akademie věd – a omdlel. Folklorista Azadovskij, zesláblý a nemocný na srdce, upadl do bezvědomí přímo na zasedání, a museli ho vynést.

Veškeré vědecké analogie byly označeny za „kosmopolitismus“, čemuž se přikládaly hrozivé („politické“) významy.

Zakoušela jsem stavy hluboké deprese. Ve vzpomínkách se mi slévají v jedno chladná mračna na nízkém šedivém nebi, ledová chodba, zimní pološero v místnostech a šedivě chladné myšlenky ve vzduchu.

Marodila jsem. Nejdřív to byl kašel, potom zahleněné horní cesty dýchací, a nakonec tíživý soumrak v duši. Jen se nemuset zase vracet do té budovy, do toho proklatého močálu banalit. Nemoc ve mně doutnala a chvílemi se slabě rozhořívala. Cítila jsem mrazení. Zachumlávala jsem se do všeho možného, v krku mě bolelo. K posteli jsem si přisouvala stolek, za svítání zapínala konvici na čaj a balila ji do hadrů – elektrika se ráno vypínala. Ležela jsem bez pohnutí a snažila se na nic nemyslet. Pohroužena do toho soumraku, propadala jsem se s ním do tmy, po nikom a ničem jsem netoužila. Ani po přátelích, ani po jídle, ani po životě, ani po nějakých myšlenkách.

Měsíc jsem tak prostonala, odtržena od přednášek. Na fakultě to ale začínalo vřít. Volali mi, mluvili v narážkách, zlobili se na mě. Teplota neklesala. Abych mohla dál marodit, zavolala jsem doktorku z univerzitní polikliniky. Zjistila u mne chronickou sepsi a začala bít na poplach. Okamžitě mě dovlekla do špitálu, kde mi vytáhli „váček s hnisem“. Doktoři mě poslali na vzduch. Odjet do Terioků byla pro mne hotová revoluce.

Život v Teriokách mě přišel na závratnou sumu, ale žila jsem tam volně, v hotelu, což byla vyrabovaná finská vila.

Příroda tam byla finsky drsná. Jarním vzduchem se nesla silná vůně rašících pupenců. Zeleň teprve prorážela. Krajina byla liduprázdná, moře studené, nezabydlené. Měla jsem jediný cíl – dýchat. Ve stavu hluboké depresivní apatie jsem jen seděla a dýchala. Za devět dní jsem sebrala síly a vrátila se domů. Teploty a srdeční záchvaty pokračovaly. Nad léčením jsem ale už mávla rukou.

Za léto se mi ulevilo na duši a s odporem jsem myslela na návrat do té filologické mučírny. Rozhodla jsem se odejít z katedry a vypravila se k rektorovi. Nový rektor Domnin mě okouzlil skromností a prostotou. Nevěřila jsem v takový zázrak, ale cítila jsem to. Šla jsem tam v krajním zoufalství žádat, aby urychlil můj odchod.

Na katedře se znova rozběhly práce na její destrukci. Vládlo tam ovzduší pomluv, intrik, lží, špiclovali mě a hlídali každý můj krok. Octla jsem se v bahně, které se nedalo vyčerpat žádnými vědry. Mezi studenty věčně rozdmýchávaná nespokojenost bůhví s čím, stížnosti, hádky – prostě něco lepkavého, neurčitého, prohnilého. Chtěla jsem odejít, ale ne a ne vytáhnout nohy. Cosi hrozivého nade mnou viselo a oplétalo mě tajemnou pavučinou. Vězela jsem po kolena v jakési hnusně páchnoucí amorfní lepkavé hmotě, které hodinu po hodině přibývalo. Záměrně se vyvolávala nervozita. Hráli mi pozvolna na nervy a zasahovali mě přímo do mozku.

„Rozhodli jsme se požádat vás, abyste v tak závažné chvíli katedru neopouštěla. Rozhodli jsme se požádat vás, abyste pokračovala v práci, pokud to samozřejmě neohrozí vaše zdraví,“ řekl mi rektor v odpověď na žádost o propuštění.

Zaváhala jsem a naznačila mu, že by moje zdraví nic neohrožovalo, kdyby to na katedře nebylo tak strašně těžké.

„Ano, strašně těžké,“ zašeptal lítostivě.

Rok 1948

V listopadu 1948 jsem se uviděla s Musjou. Předtím o sobě dávala vědět jen zřídkakdy..

V blokádním létě 1943 jsem ztratila kontakt s Velkou Zemí (tak se tenkrát říkalo Rusku, ležícímu za zónou blokády). Dopisy a telegramy nedocházely na místo určení. Někdy se nějakým dobrým lidem dostalo do rukou cizí zbloudilé a potrhané psaní. Vyvolávalo tajuplnou senzaci jako u negramotných, četlo se všem příchozím, počínaje domovníkem, který si jej, jak se ukázalo, přečetl jako první, pročítali si ho doma za svým stolem, předčítali ho známým, a ti si udělali čas, aby ho mohli probrat a společně si nad ním poplakat.

Jednou mi donesli telegram se zaplacenou odpovědí z daleké, až dálněvýchodní Sibiře. To nás Musja, Sašova žena, zapřísahala, abychom jí napsali, zda jsou její příbuzní zdrávi. Nepochybovala jsem o tom, že už nejsou mezi živými (otec byl velice starý, matka vyčerpaná a nemocná), ale něco tak hrozného jí nešlo sdělit bez ověření. Co jsem měla dělat? Už dávno jsem od nich neměla žádné zprávy. Musjina matka k nám několikrát zavítala na počátku války.

Víckrát jsem nikoho z nich už neviděla. Na můj novoroční dotaz stařenka neodpověděla. Jistě už nebyli naživu. Za rok, za dva by jistě dali o sobě vědět. Přesto však nezbývalo než vydat se na Krestovský ostrov zjistit, co se děje.

Dlouho jsem vybírala den. Bylo to těžké rozhodování. Kromě toho – ostřelování, slabost, bolavé nohy, tramvajové výluky. Pak ale ten den nastal a já se vydala na strastiplnou pouť.

Už jsem na ostrovech, tady je Krestovský. Znovu modré nebe a modrá Něva a stejný most a stejně nehasnoucí slunce.

Postupovala jsem kupředu hlemýždím tempem, sotva vlekouc nohy, dlouho jsem hledala ten tragický letní byt, kde kdysi bydlel Saša, a nemohla ho najít. Jako ve snu jsem si protírala oči, vracela se zpátky, vyptávala se kolemjdoucích. Nakonec pravda vyšla najevo. Chatu zbořili a nadělali z ní dříví na topení. Tam, kde přebývalo tolik lidí a odehrálo se tolik životů, zbyla jen pustina bez jediné stopy života.

Tak to je to hrůzné místo Sašova utrpení, místo, kde jsem ve smrtelné úzkosti čekala na zprávy, co se s ním stalo, kde mne, ubožačku, se strachem v šikmém oku pokradmo sledovala vyděšená slepice!

To už jsem věděla, že život jako režisér odstraňuje na konci každého aktu herce i dekorace. Vidět tu pláň porostlou trávou na místě obydleného živého domu bylo otřesné. Minulost se propadala do země. Ze Sašova života nezbylo už vůbec nic. Kousek země porostlé trávou.

Odpověděla jsem Musje, že její příbuzní byli někam evakuovaní, ale adresu že neznám. Byla ale chápavá a všechno si domyslila.

Listopad roku 1948. Večer zazněl zvonek. Dovnitř se vevalí Musja, celá v mokrém sněhu, a věší se mi na krk. Směje se, křičí a objímá mě. Vedle ni stojí muž v uniformě politické policie (MVD). Degenerovaná tvář podobná zvířecí. „Eskorta? Doprovod? Spolucestující?“

Ukazuje se, že je to její muž, velitel jejího lágru; pracuje s ním na vnitru a je na to jaksepatří pyšná.

Bože můj, jak je šťastná, že je znovu v Leningradě! Jak se směje, jak je plná života, přímo opilá štěstím. Chce se jí zpívat, řádit, bouřit.

„Napila bych se, Olinko,“ říká, opilá radostí. „Ťuknem si! Na moje štěstí!“

Smutně jí připiji (přinesli víno i něco k zakousnutí). Srdce mám zapnuté na všecky knoflíky. Na místě geniálního Saši – čekista, analfabet s tváří zvířete, zrůdy. A oni všichni už tu nejsou, Saška, Musjina máma, která mi tu plakala v obavách o její život, její otec, moje matka. Jak jsem byla mrtvá ve srovnání s Musjou! Že by ten lágr, v němž přebývám já, dusil každý zárodek života ještě víc než ten její? Ne, tak to není: ona před sebou viděla cíl a naději, a to ji drželo při životě; já ale před sebou nevidím nic.

Takový je život! Všechno je v něm možné, jakýkoli paradox. U mého stolu sedí čekista a já k němu cítím srdečné příbuzenské city. V duchu mu chvalořečím za to, že vzal Musju k sobě, že ji miluje, že je jí oporou. Celým svým srdcem jsem na straně téhle mladé silné ženy, která prodělala velká lidská muka, téhle trpitelky, která tolik vytrpěla za to, že se pěkně oblékala a pracovala ve vojenském podniku. Ta slečínka v mušelínu, ta rozmazlená netýkavka prošla galejemi, o nichž já nejsem s to ani mluvit. Život má zkažený stejně jako miliony dalších obětí represí. Čeká ji návrat na Kolymu, do divoké severské tajgy, protože nemá právo žít ve velkých městech. Proč ho nemá?

Pro mne je to žena Sašky a vím, že i Saška by chtěl jako já obejmout jejího muže.

Musja říkala:

„Ne, nikdo, nikdo nedokáže pochopit, jak jsem šťastná, že jsem tady, že žiju, že jsem to všechno, všechno překonala. Jenom ten, kdo prožil to samé co já! Ten by to pochopil!“

Oba přišli z onoho zvláštního záhrobního světa, světa sovětské reality a sovětského podzemí, legendárního světa otroctví a galejí. Nepoložila jsem trpitelce jedinou otázku. Strašlivé věci samy vyvstávaly jako mrazivé přízraky z jejích válenek a kabátu, z jejích bezděčných vyprávěnek (jak šla „pro propouštěcí papíry“ třicet kilometrů rašeliništěm, propadala se po pás, jak se jí nohy bořily do marastu tak, že se jí zdálo, že už je nikdy nevytáhne – a když úplně vysílená dorazila na místo, nepropustili ji, ale zase hnali s eskortou na práci; nebo jak v noci, za sněhové vánice, naprosto vyčerpaná a promrzlá, samojediná hnala chcípající mizernou kobylu, v bílé tmě už nebyl znát ani kraj světa, a jí se zdálo, že to je její smrt, ale pevnou vůlí se donutila vydržet a přežít i tohle). Louhovala zlato, pěstovala zeleninu, pracovala jako vozka i nádenice, kácela stromy a dobývala rašelinu, přenášela těžké náklady a dělala špinavou otrockou práci. Z proudu smíchu a štěstí bezděčně vystupovaly scény mučení a ponižování. Chtěli ji naverbovat jako donašečku, ale ona „se neprodávala“ za pití a bonbony.

Ubytovala jsem Musju s mužem v cizím bytě, protože jsem neměla právo přihlásit do svého bytu nikoho, kdo byl odsouzen k nuceným pracím: v jejím průkazu byl tajný znak, známý jen milici – a jejímu manželovi. Oba přenocovali v přepychovém pokoji, který měli půjčený na celý měsíc, ale brzy ráno zmizeli. Kam, proč a na jak dlouho – nevím...

A mezitím jsem ke svému velkému překvapení pocítila, jak se mé srdce koupe v teple příbuzenské blízkosti k Sašovi; pocítila jsem chuť žít a mít blízko sebe ženu mého nebohého bratra.

—

Začala jsem pracovat na Sapfó. Ať jsem ji zkoušela v zubech nebo se jí zase pokoušela zmocnit ztečí dohadů, nic nepomáhalo. Velice dlouho a velice intenzivně jsem na ní pracovala, ale výsledky nikde žádné. Nevěřila jsem Sapfó, chápané po měšťácku. Odporovalo to všem zákonům. Teorie lesbické lásky mi připadala obludně banální. Pohlavní excesy nemohly být realisticky vyjádřeny v antickém žánru, který během svého vývoje nečerpal nikdy tematiku zvnějšku, nýbrž zevnitř.

Ve svých písních má Sapfó mužskou roli, vyjádřenou v typicky matriarchálních formách, což zabránilo badatelským modernizátorům ji rozpoznat. Její písně nelze přesně datovat – stejně jako Homér patří i Sapfó lidové tvorbě. Bezprostředním faktorem zlomové proměny žánru byl zlom ve společenském vědomí. Lyriku stvořila proměna v sociální rovině, v níž hlavní roli již nehráli ani bohové, ani vnější příroda, nýbrž člověk a společnost. Sapfická lyrika stojí na hranici obrazného a pojmového myšlení. Mytologická podoba světa byla vytěsněna obrazem realistickým, sociálním.

Z rozmanitosti tématu a postavy vzniká „autor“ písně. Sapfo vystupuje tu v nepřímé roli třetí osoby, tu (vzácněji) v přímé roli osoby první. Zůstává ještě objektem i subjektem tématu. Stejně jako její postava figuruje i sama Sapfó mezi bohy a tematicky splývá s bohyněmi mytologických jmen.

—

Všemi městy protáhlého těla Ruska prolétly jako morová rána pogromy na morálku a rozum.

Lidé duchovních profesí ztratili víru v logiku a naději. Celá poslední kampaň sledovala jediný cíl – vyvolat otřes mozku, zvracení a závrať. Terči morálního lynče se stávali představitelé kultury se židovskými příjmeními.

Stačilo vnímat ovzduší pogromů na naší fakultě: skupinky studentů pobíhají sem a tam, ryjí se v pracích židovských profesorů, tajně odposlouchávají soukromé rozhovory a šeptají si po koutech. Jejich činorodý chvat probíhá před našima očima.

Židé už nesmějí studovat, nepřijímají se ani na univerzitu, ani do aspirantury.

Univerzita prodělala drtivý pogrom. Všichni přední profesoři byli propuštěni. Nepřetržitě jsou dobíjeny poslední zbytky inteligence. Studentstvo, učitelé, lékaři i profesoři jsou po krk zavalováni nesmyslnou prací. Všechny nutí učit se na zkoušky z politiky, všechny muže i ženy, ať jsou jak chtějí staré.

Vědce ničí všemožnými prostředky. Odvolávají je z práce, propuštění z trestu znamená zbavení existence. Profesoři, kteří prošli loňskými celonárodními pogromy, umírají jeden za druhým – na výrony krve do mozku, na infarkty. Z Ejchenbauma se stal stoprocentní invalida. Propp nedávno omdlel při přednášce. Přímo z fakulty ho odvezli do nemocnice. Pár dní nato zemřel v posluchárně Bubrich, uštvaný Literárními novinami. Byl to statečný, čestný, skromný člověk. Vrcholem cynismu jsou tisícirublové věnce a honosné pohřby – sovětská moc si přece dovede vážit svých vědců.

Katedra je v naprostém rozkladu. Proti mně prostě štvou, a zároveň mi nedovolí odejít. Dějí se neuvěřitelné věci, a úplně beztrestně.

Konečně vyšlo resumé mé Sapfó. Probojovalo si cestu do světa. Vytištěný sborník ležel tři měsíce v nakladatelství a nesměl vyjít.

Až nastal ten den. Sapfó vyšla. Je to trpké i radostné zároveň.

—

Po tomhle školním roce jsem se cítila mizerně. Znovu začal trýznivý boj mezi odchodem do penze a strachem z jeho důsledků. Odchod do penze z vlastního rozhodnutí byl u člověka, který neumíral, nebyl obětí represe ani vyhozen z práce, bezprecedentní a politicky podezřelý. Odejít zároveň znamenalo dostat se na svobodu. Taková kategorie osvobozených však v naší zemi neexistuje.

Kromě toho se mi někdy zdá, že vnitřně nemohu přežít ztrátu katedry, která byla věcí celého mého života, částí mé duše i plánů do budoucnosti. Byla mým tvůrčím činem, do něhož jsem vložila sebe samu. Budovala jsem ji a dováděla k dokonalosti, pečovala o lidi a bránila jakékoli předpojatosti a neobjektivnosti. Uráželo mě, že z mého díla udělali pochybný podnik, kupecký krám frakcí a favoritů.

Nemlčela jsem, ale bojovala, věděla jsem totiž, že nic už ve mně nedokáže zadržet protest a rozhořčení. Stejně jako dřív se mě báli, ale vyhýbali se mi, mé stížnosti přecházeli a proti rozpadu katedry nic nedělali.

Všude, po všech institucích, po všech bytech se šíří pachuť štvanice – rozeštvávání lidí, kterému se u nás říká „skloka“, to je výplod našich pořádků, naprosto nový pojem a nový termín, nepřeložitelný do žádného kulturního jazyka. Je těžké objasnit, co to vlastně je. Je to přízemní, malicherné nepřátelství, zlobné skupinkaření, krajně nezodpovědné bujení záští, rozdmýchávající ubohé intriky. Patří k tomu udávání, pomluvy, špiclování, podrazy, tajné pletichy, rozněcování pokleslých vášní jedněch proti druhým. Do krajnosti vybičované nervy a morální úpadek dovádějí jednu skupinu lidí ke zběsilým výpadům proti druhé, nebo jednoho člověka proti druhému. „Skloka“ je přirozený stav lidí štvaných jeden proti druhému, nemohoucích a zdivočelých, zahnaných do mučírny. Je alfou a omegou naší politiky.

Rozeštvávání lidí je naší metodologií.

—

Zvykla jsem si na všechno, prošla tím vším. Protože jsem nedokázala zemřít, jsem stále naživu.

Všichni už vědí, že mám zakázáno vědecky pracovat. Dát průchod myšlence, něco citovat nebo se odvolat na něco z odborné literatury, otevřít vědecký problém – to všechno u mě znamená dopustit se politického zločinu.

Jsem však odhodlána ke všemu. Dávno jsem se smířila s myšlenkou, že mé práce neuvidí světlo světa. V hlavním zápase mého života jsem byla poražena. Ale chci psát! Mám hodně materiálu, spousty zápisků. Je to zapotřebí zpracovat. Mám před sebou grandiózní úkol – zobecnit všechnu svou racionální zkušenost do knihy Obraz a pojem. Chci prokázat, že pojem je transformovaný obraz, že se obnovuje zvnitřku. V tom je můj patos – neodtrhávat obraz od pojmu, abych mohla prokázat, že poezii vytvářejí pojmy. Staré Řecko ke mně promlouvá a já rozumím jeho jazyku. Ten se nikde a nikdy nestává jazykem pojmovým. Poezie vzniká teprve v Řecku.

Mou katastrofou je, že teď už před tak rozsáhlou prací kapituluji. Mé tvůrčí období už vlastně minulo. Fyziologické stáří zasadilo mé duši ránu dřív než tělu. Jsem k smrti unavená.

Přeložil Ladislav Zadražil.