Po propagandě není poptávka

Přinesly změny v roce 1991 a pomerančová revoluce z roku 2004 i proměnu v tvorbě ukrajinských spisovatelů?

Ano, samozřejmě, ukrajinské revoluce, jak ta první v letech 1989–91, tak pomerančová, velice podstatně ovlivnily rozložení sil v umění a v literatuře zvláště. V letech 1989–1991 byla situace samozřejmě jiná než dnes. Společnost spisovatelům více důvěřovala, volili je třeba do parlamentu, tehdy jich tam bylo kolem dvacíti. Tvořili jakousi zvláštní lobby. Snažili se probudit vědomí národa, zakřiknutého sovětskou propagandou. V tehdejší době Dmytro Pavlyčko, Ivan Drač, Volodymyr Javorivskyj a jiní spisovatelé-poslanci skutečně sehráli obrovskou roli. Jiná věc je, že v tvorbě se to nijak neprojevilo. V listopadu 2004 to bylo všechno jinak, lidé se změnili, nebyli to už ti samí co před patnácti lety. Umělci si nemuseli vybírat, s kým a proti komu jít. Byli například někteří estrádní zpěváci, kteří otevřeně a hlasitě prohlašovali svoji věrnost Viktoru Janukovyčovi. Občas docházelo až ke komickým situa­cím. Na pátém televizním kanále, kde jsem tehdy působil, prakticky stále běžel přímý přenos ze studia. Mohli tam přijít všichni, kdo chtěli vyjádřit podporu revoluci. A třetí nebo čtvrtý den přiběhl jeden estrádní zpěvák, který se právě vrátil z turné na podporu Janukovyče. Pěkně si zazpíval, dostal tučný honorář – a šup do studia pátého kanálu, aby všem oznámil, že ve skutečnosti podporuje Juščenka. Myslím si, že jak pro umělce, tak i pro celý ukrajinský národ byly tyto dvě revoluce rozhodujícími kroky směrem ke svobodě.

Jak je podle vás přijímáno na Ukrajině slovo „demokracie“? Rozhodují dnes odborníci, nebo úředníci?

Bohužel, na Ukrajině se demokratické tradice oživují velice pomalu. A role úředníků v rozhodování zůstává stále obrovská, výjimkou není ani kultura. Proto dnes – na rozdíl od let 1989–1991 – je podle mého spisovatel povinen udržovat si odstup od vlády. A prostřednictvím své práce si uvědomovat odlišnou kulturní totožnost. To jest psát lépe, než píší módní ruští autoři, známí i čtenářům na Ukrajině. Společnost se demokracii učí pomalu, občané nedůvěřují orgánům vlády, nevěří soudům a mají k tomu důvody. Ukrajina proto musí projít ještě dlouhou a těžkou cestou. Spisovatelé i ostatní umělci tu cestu neusnadní. Mohou pouze pomoci, abychom z ní nesešli.

Kdo dnes na Ukrajině řídí kulturu?

Kulturu nadále řídí úředníci ze staré garnitury a v jejich pojetí se ukrajinská kultura rovná vousatým strejcům v kroji a beranici. Folklorismus vychovává další generace, takže mladí Ukrajinci se učí přijímat vše ukrajinské jako vesnické, zaostalé a podřadné. A to samé se týká konkursů – výtvarných, architektonických, literárních aj. Tam, kam se dostane úředník, jde všechno do háje, úroveň padá. Proto se i já snažím mít co nejméně společného s vedoucími různých uměleckých organizací. Dnes je díky bohu už možné publikovat, aniž by autor musel být členem Svazu spisovatelů. Pomalu se rodí knižní trh, vyrůstá nový čtenář, který už dovede rozeznat literaturu od braku.

Nepodobá se dnešní situace období „tání“ za Chruščova?

Porovnání s Chruščovovou dobou není namístě – lidé jsou jiní, mnoho jich už cestovalo, vidělo jiný život. A současná vláda, jako všechny před ní, se staví k umění dost laxně a konzumně. Současný prezident je alespoň skutečným Ukrajincem ve svém uvažování, na rozdíl od Kučmy. Chci tím říci, že když zapnu fantazii hodně silně, dovedu si Juščenka představit s knihou v ruce. I když to bude spíš kniha Pavla Zahrebelného nebo Oleny Apanovyčové. Ale to už je krok dopředu, neboť představit si Kučmu s jakoukoli knihou v ruce prostě nelze.

Nemáte dojem, že se v současném umění upřednostňují prvky „archeologie“ a etnografie a že chybí skutečná reflexe současnosti?

Vědět například něco o tripilské kultuře určitě nikomu neuškodí. I když obecně samozřejmě potřebujeme nějaký pohyb dopředu, a ne se jen nostalgicky ohlížet po minulosti. Pomerančová revoluce byla takovým impulsem, krokem vpřed. Lidé vyšli do ulic a uviděli, že jejich hlas má nějakou cenu, že je někdo poslouchá, že mohou změnit běh historie. Ale nikdo se ji zatím nenamáhá interpretovat.

Je literatura na Ukrajině politizovaná? Existuje ještě v povědomí lidí představa o sovětské angažované kultuře „pro všechny“?

Současná ukrajinská literatura je už naštěstí dostatečně různorodá. Existuje jak politizovaná, tak i úplně apolitická. Já například patřím mezi sociálně angažovanější spisovatele. Dal jsem svůj talent do služeb revoluce ještě v listopadu roku 2003, rok před pomerančovou revolucí. Každý týden jsem psal a přednášel v televizi politickou satiru. Sám jsem se divil, jak jsem dokázal psát dvacet měsíců každý týden jednu báseň – dohromady je to kolem stovky básní! A po vítězství pomerančové revoluce jsem napsal ještě divadelní hru – takovou love story z revolučních dnů. Ale rád čtu i díla svých kolegů, kteří v tvorbě na revoluci nijak nereagovali. Mají na to právo, pokud mi neupírají zase to moje.

Sovětské totalitní „umění“ socialistického realismu tradičně plnilo funkci propagátora komunistického ideálu, respektive ozdoby a přívažku režimu. Jaká je situace dnes?

Pravděpodobně by se i dnes našlo dost spisovatelů, hlavně ze starší generace, kteří by ochotně zapracovali na propagandě té které vlády – ale už není poptávka. Literatura si vydobyla svobodu, i když pro mnoho spisovatelů je tato svoboda hořká a nepříznivá – pokud se nenaučili psát v předchozích letech, knihy jim vydávat nebudou, honoráře nezaplatí…

Může o sobě současná ukrajinská literatura vzešlá z „undergroundu“ říci, že je svobodná a nezávislá?

Ta literatura, která vyšla z „undergroundu“, je skutečně svobodná a nezávislá. Napadl mě teď Les Podervjanskyj, autor vynikajících audioher, plných nespisovného jazyka. Jeho tvorba se šířila mezi lidmi na kazetách, pak vyšla kniha a také se úspěšně prodávala. Podervjanskyj je opravdu svobodný a nezávislý – není členem Svazu spisovatelů. Ale je ironií osudu, že je členem Svazu výtvarných umělců – je i profesionální výtvarník. Takže asi seděl svého času na sjezdech výtvarníků a poslouchal projevy z tribuny… Ale obecně je úroveň svobody v ukrajinské literatuře neobyčejně vysoká. Pokud spisovatel chce být svobodný a nezávislý, bez problémů může.

Ukrajinskou literaturu 19. století lze charakterizovat převážně jako vesnickou, jaká tematika převažuje v současnosti?

Na tom, co čtu já, je přitažlivá současná tematika. Třeba Oksana Zabužko, Jevhenija Kononenko, Volodymyr Dibrova, Bohdan Žoldak, Leonid Kononovyč. Ani nevím, jestli někdo z mých vrstevníků píše třeba historické romány… A pokud v současné literatuře někdo potřebuje zobrazit vesnici, tak proč ne. Převažuje však próza městská. A z toho mám radost. Ukrajinci se musí stát městským národem a literatura jim v tom musí pomoci.

Ukrajina se často prezentuje jako země, která potřebuje stále vyprávět o své minulosti a veřejně „otevírat duši“. Je skutečně natolik potřebné stále oslavovat své předky a tradice?

Tento problém je neobyčejně závažný. Ukrajinský národ ještě „nevykřičel“ svoji bolest ze strašné historické nespravedlnosti, a toto téma proto občas vyniká i v dílech mladé generace. Obecná tendence je ale jiná – dochází k zesoučasnění. Alespoň ti nejlepší mladí autoři píší o sobě, o svém životě ve městě, a píší ukrajinsky.

Co říkáte tomu, jak se Kyjev staví ke své historické architektuře? Památkáři často nahrazují zničené budovy strašnými kulisami, aniž by měli ponětí o původním vzhledu města…

Ano, to je opravdu velice zlá věc, která spadá do prokletého postsovětského dědictví, které si tak krásně našlo mimikry v době Kučmově. Kyjevský hlavní architekt Babuškin a kyjevský primátor Omelčenko mnohokrát předvedli svoji ubohou neznalost, diletantství a ignoranci. Na přání Kyjevanů kašlou. Ale problém leží ještě mnohem hlouběji. Musíme vykořenit veškerou lež, veškerou faleš ze životní filosofie. To je podle mě skutečná „desovětizace“. Tady může literatura udělat jen málo. Musí přijít rozhodující a nepopulární reformy na samém vrcholu vládních sfér. A zatím žádné nepřicházejí.

Jaká je vaše zkušenost s českou literaturou v ukrajinských překladech? Víte o nějaké spolupráci mezi našimi zeměmi v oblasti kultury?

Mou oblíbenou knihou ještě z mládí jsou Příběhy dobrého vojáka Švejka. V sovětských dobách se na Ukrajině překládaly povídky a romány Karla Čapka, nedávno vydal ve Lvově Jurij Vynnyčuk knížku Bohumila Hrabala ve svém překladu. Takže tradice by byla. Vím, že z češtiny překládá Halyna Petrosanjaková, básnířka z Ivano-Frankivsku. Ale i od Čechů bychom rádi očekávali aspoň minimální zájem o naši literaturu. Já osobně se přátelím s Michalem Ajvazem, kdysi jsem přeložil (se slovníkem) tři jeho básně ze sbírky Vražda v hotelu Intercontinental a vydal je časopisecky. Rád bych překládal dál, ale nemám čas a objednávky také nejsou. Kromě toho česky prakticky neumím, mohu číst, ale mluvit už ne. Ještě znám Arnošta Goldflama a ze spisovatelů jsem četl (v originále) Krchovského, Kratochvila a Wernische. O Kunderovi nemluvím, to je superstar…

Je u vás možné najít skupiny autorů s jednotnou poetikou, nebo jsou Ukrajinci spíše individualisté?

Skupina Bu-Ba-Bu (Irvanec ji založil spolu s J. Andruchovyčem a V. Neborakem – pozn. autorek rozhovoru) se odlišovala svou poetikou ode všeho. A musím s potěšením konstatovat, že na našich večerech, pořádaných u příležitosti dvaceti let od založení skupiny v březnu 2005, jak ve Lvově, tak v Kyjevě praskaly sály ve švech. A publikum bylo převážně mladé. O ostatních spisovatelích nic říci nedovedu. Skupiny, které vznikaly po nás (Ztracený glejt, Červený vůz, Nová degenerace aj. – pozn. autorek rozhovoru) se už dávno rozpadly a členové už nemají nic společného.

Jak je současná ukrajinská literatura známá v jiných zemích a co pro to dělají sami autoři?

Jsou země, například Polsko, které si Ukrajiny všímají více, jiným zase navěky učarovalo Rusko a o Ukrajině nechtějí ani slyšet. Ale jsou i takové, kterým jsou Rusko i Ukrajina úplně fuk. Každý spisovatel se dostává do zahraničí „po svém“. Andruchovyč, Zabužko, Kurkov, Žadan – to jsou autoři, kteří umějí několik jazyků, mohou si normálně popovídat s nakladatelem i čtenářem. Já jsem měl štěstí – už v roce 1993 jednu moji hru přeložili do němčiny a hráli ve Stuttgartu a v Lipsku. Němci mě začali zvát, nabídli mi stipendia. Pak jsem byl pozván ještě do Rakouska. Další hru dávali v Mnichově a v Lucemburku. Pokaždé mě pozvali na premiéru, a to vždy potěší. Nyní se jedna hra dává v Polsku, další v Bělehradě. Takže se třeba podívám ještě na Balkán. V Polsku mi vyšla sbírka her a připravuje se i překlad mého románu Rivne/Rovno. Jinak nic, asi neumím dělat sám sobě reklamu. Nemám na to čas: píšu, a to dost pomalu, a taky neumím cizí jazyky. Nicméně tím nijak netrpím, mám radost ze psaní samotného, ale pokud si mě někdo za hranicemi všimne, budu mít radost ještě větší.