Atypické prostory Kunsthausu ve Štýrském Hradci (Graz) hostí sbírku Annicky a Antona Herbertových (Sammlung Herbert), jejímž domovským prostředím je belgické město Gent. Představen je řez sbírkou, propojující klíčová díla minimal artu, konceptuálního umění a hnutí Arte povera. Ve spolupráci s rakouským umělcem Heimo Zobernigem vznikla radikální výstavní koncepce, evokující v časové chronologii spojení (dnes už) historie s jejími uměleckými dobovými reflexemi, které jsou taktéž součástí dějin umění 20. století.
Základní časové pole sbírky je vyznačeno dvěma historickými hraničními body – roky 1968 a 1989. Především zlomové politické události těchto let se na utváření příslušné kolekce podílely a propůjčily jí neoddiskutovatelný politický profil. Sbírka jako celek jedinečným způsobem reflektuje dobu, kdy dochází ke změnám evropského myšlení, především v rovině ideového a duchovně-historického uvažování a vztahování se k historickým pravdám jako nezpochybnitelným arbitrům současnosti. Dokonale odráží nástup evropské skepse k lineárnímu a chronologickému uvažování a přechodu k posthistorickému diskursu. Umělci, které Herbertovi angažovali, se bezprostředně podíleli na formulování této nové radikální orientace umění, vybavené nábojem ostrého kritického vědomí, myšlení a jednání. Je až udivující, jak si kolekce „rozumí“ s atektonickou podstatou vynikajícího architektonického projektu hradeckého Kunsthausu od autorské dvojice Peter Cook – Colin Fournier (2003).
Výstava jako postprodukce
Formální prostorová koncepce a uspořádání výstavy jsou vázány na atypický objekt muzea, který de facto postrádá klasické stěny. Zatímco plášť oválného objektu (nepravidelný ovoid), který v exteriéru zaznamenává absenci klasického členění na podlaží, je zbarven do modra a evokuje tak organickou podstatu architektonické kompozice blízké želvímu krunýři, včetně oken v podobě jakýchsi krátkých tykadel, působí interiér industriálně syrově. Přiznaná konstrukce, betonové stěrky podlah, tiché mechanicky pracující mezipodlažní eskalátory, stažená světelnost až šero, zvláštní, nečekané galerijní prostředí. Návštěvník se ocitá v prostoru, kde byla negována tradiční ortogonální geometrie ve prospěch takzvané Living Architecture. Prochází traktem pomyslného „živočicha“, jehož „vnitřnosti“ jsou plné bohatého kulturního odkazu, tráveného či stráveného časem.
Dynamický interiér neumožňuje klasické pojetí výstavy ve „čtyřech stěnách“. Naopak. Nabízí alternativní pohled na uměleckou sbírku jako na časový prostor plný idejí. Za těchto podmínek nemohou být umělecká díla brána jako samostatné reference nových, lineárně poskládaných dějin umění, ale vystupují jako nositelé otevřených konceptů reflexivního a v čase neustále proměnného diskursu. Výstava, na které se podílel celý tým interních i externích pracovníků, je tak zároveň inventurou individuálně formulované sbírky i pokusem o kvazifilosofickou postprodukci dobového uvažování sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, založeného na obrazoboreckých tendencích.
Aktivistická linie sbírky
Hovoříme-li o obrazoboreckých tendencích, postihujeme tak převažující charakter sbírky, zahrnující konceptuální tendence vizuálního umění. Nelze však pominout skutečnost, že zastoupena jsou i díla umělců, kteří se pohybují na samém okraji takto vymezené společnosti, jsou s ní spjati pouze epizodicky, svým aktivismem, politickou a názorovou orientací apod. Do této okrajové skupiny lze určitě zařadit německé malíře A. R. Pencka s jeho velkým figurálním piktogramem v červeno-černé režii nebo Gerharda Richtera, jehož obraz 1024 barev ve 4 permutacích z roku 1973 je pouze epizodním úzkým segmentem jinak velmi širokého autorova malířského díla. Mezi 39 zastoupenými umělci je jedno jméno slavnější než druhé. Mezi klasiky minimal artu patří Američan Donald Judd (1928–1994) se svým stavebnicovým objektem, tvořeným z jednotlivých měřítkově a poměrově zmenšených elementů, barevně odlišených a s přiznanými konstrukčními spoji. Typickým dílem – jednou z bílých otevřených krychlí – je tu představen Sol LeWitt (1928). Podobně On Kawara (1933), japonský konceptualista usazený v New Yorku, je tu zastoupen dílem z proslulé řady „Date Painting“, obrazem s prostým záznamem data, kdy dílo vzniklo. Bílá na černé. Základní malířská struktura barevných proužků na bílém pozadí, použitá ke konceptuálním prostorovým instalacím a objektům – zde v podobě svázané „knihy“ –, prozrazuje autorství francouzského umělce Daniela Burena (1938). Vtipně ironická je instalace Martina Kippenbergera (1953–1997) Spidermanův ateliér. Model malé stísněné podkrovní místnosti s obrazy opřenými o stěnu a drátěnou postavou Spidermana v akčním gestu se štětci. Z dalších umělců jmenujme alespoň Hanne Darbovenovou, Johna Baldessariho, Gilberta & George, Mikea Kelleyho, Josepha Kosutha, Maria Merze, Reinharda Muchu, Bruce Naumana, Roberta Smithsona, Franze Westa nebo Heimo Zoberniga.
Sbírka Herbert má jedno specifikum. Od roku 1970 spolupracují její majitelé s umělci, sběrateli, osobnostmi z muzejního a galerijního světa i s dalšími odborníky. Stojí za pracovními týmy, které díky takto rozloženým silám sledují ze všech stran radikální kroky konceptuálního umění. Splňuje to naprosto představu Antona Herberta, totiž že důležitější nežli pouze vlastnit a hromadit jednotlivá díla je lepší být přímou součástí uměleckého dění a směřování. Z tohoto úhlu pohledu se jeví sbírka Herbert jako živá struktura vztahů, které již samy vytvářejí jistou sociální síť a tím zaznamenávají a zrcadlí v sobě určité posuny v jinak a jiným způsobem reflektované společnosti.
Inventur. Werke aus der Sammlung Herbert. Kunsthaus Graz, 10. 6. – 3. 9. 2006.