Přerostlá stavba na Národní

Pokud by nová výstavba obchodního centra byla výsledkem promyšleného urbanistického záměru v oblasti Národní, dalo by se říct budiž. Je to ale bohužel jinak. Původní zastavovací podmínky jasně stanovily maximální možnou výšku nové stavby, která je nyní překročena o šest a půl metru, což v celkovém objemu stavby dělá někde dvě a někde dokonce tři podlaží. Že by šlo o pouhé nedopatření? Asi těžko. Spíše jde o osvědčenou strategii, jak prosadit co největší objem kancelářského či jiného prostoru na nejlukrativnější parcelu ve městě.

Ale vraťme se na začátek. Spálená ulice byla a je jednou z nejživějších obchodních ulic Nového Města. Ve smělých vizích Karla IV. byla jednou z korunovačních cest českých králů, po které měl průvod kráčet z Pražského hradu na Vyšehrad. Svým charakterem relativně stísněné ulice, zastavěné vysokými a úzkými středověkými kupeckými domy, se Spálená blížila více duchu sousedního živého Starého Města než klidné velkoleposti karlovského Města Nového. Během let se její fasády měnily, ale domy i charakter zůstaly. Nejživější část pak byla právě v místech dnešní proluky, kde až do sedmdesátých let stála řada goticko-renesančně-barokních domů, které se skrývaly za nověji upravenými fasádami. Jejich zbourání byla proto mnohem větší tragédie, než by se mohlo na první pohled zdát – charakter ulice se výrazně změnil, byť obchodní ruch díky stanici metra a novému obchodnímu domu zůstal.

Nové „náměstíčko“, jak by bylo možné po úpravě proluku nazvat, vytvořilo vítaný volný prostor uprostřed sevřeného historického města. Zároveň ale také „odsálo“ veškerou energii, kterou Spálená ulice a ostatně i ulice zbývající původně měly. Vynořila se samozřejmě otázka: zastavět, či nezastavět? Odpověď na ni byla velice složitá. Bylo jasné, že mnoho lidí volný prostor ve městě vítá už z toho důvodu, že mají potřebu si od zástavby odpočinout, a o jeho urbanistických souvislostech zas tolik nepřemýšlejí. Nová doba nicméně vyřešila problém jednoduše a po svém. Finanční zájmy rozhodly, že nejlukrativnější parcelu ve středu města nad frekventovanou stanicí metra nelze nechat jen tak. Zástavba zde tedy bude, jde jen o to jaká. V Praze by se dalo nalézt mnoho případů volných parcel, které byly bez rozmyslu zastaveny maximálním možným objemem. Snad i proto se město postavilo tentokrát k problému odpovědně a v roce 2001 uspořádalo soutěž, která měla prověřit, jak velký dům zde může stát. Na základě jejího výsledku pak vydala Sekce útvaru rozvoje hl. m. Prahy zastavovací podmínky, ve kterých bylo jasně řečeno, že římsa domu může dosáhnout maximálně úrovně římsy sousedních prvorepublikových domů, přičemž nad ní mohou být ještě dvě ustupující podlaží, z nichž to druhé je míněno jako případná dominanta stavby. Vznikl by tak dům, jehož výška (šest nadzemních podlaží plus dvě ustupující s terasami) přesně odpovídá měřítku meziválečných obchodních paláců, které dnes skutečně představují optické „měřítko“ nejvyšší zástavby v centru Prahy. Hlavní římsa nového domu by navíc navázala na výšku eskalátorové haly Máje, která jistě ne náhodou svou úrovní odpovídá římse protějších funkcionalistických domů. Jednoduše řečeno, nový dům měl rozměrem zapadnout do svého okolí, zpětně korigovat přílišnou výšku horní části Máje a citlivě tak vytvořit nový prvek v urbanisticky mimořádně složitém prostředí.

Nějak se to přešvihlo

Investorem nové stavby se stala firma Copa pana Sebastiana Pawlowského, pro niž vypracoval projekt atelier Cigler – Marani Architects. Jeho architektonický koncept byl v principu velmi invenční. Místo velkého bloku totiž přišel se systémem samostatných „kostek“, které rozlehlou parcelu vymezují a které jsou uprostřed spojeny centrální halou. Nevznikl by tak monolitický blok, ale soustava jednotlivých objektů, které mohou mnohem lépe reagovat na konkrétní urbanistické vztahy jednotlivých partií novostavby. Od začátku měl ale zároveň projekt mnohem větší objem, než podmínky připouštěly. Hlavní římsa do Spálené ulice se ocitla o dvě a půl (nebo spíše tři) běžná patra výše, než bylo původně vymezeno, tedy na úroveň hlavní hmoty OD Máj, a střední část vystoupala na výšku nejvyšší střešní nástavby Máje, čímž se, měřeno sousedním meziválečným domem, dostala do úrovně jeho hypotetického desátého podlaží. Tuto změnu vůči schváleným podmínkám nelze rozhodně označit za kosmetickou, neboť celý objem stavby tím narostl o pětinu nebo spíše dokonce o čtvrtinu. Jediným, kdo na tuto zarážející skutečnost opakovaně upozorňoval, byl Národní památkový ústav. Třikrát projekt odmítl s tím, že zastavovací podmínky přece musí být pro stavbu závazné. Odbor kultury a památkové péče Magistrátu nakonec rozhodl bez jeho souhlasu, což mu bohužel předrevoluční památkový zákon umožňuje, a stavbě tak kromě několika nespokojených sousedů nestojí nic v cestě.

Celý případ je velmi zarážející: nebylo to právě město, které tyhle podmínky před pěti lety vydalo? Jak je možné, že jeden z magistrátních odborů rozhoduje jinak než jiný? Může mít nějakou souvislost to, že investor projektu Sebastian Pawlowski je zároveň novým „panem domácím“ Magistrátu, tedy je majitelem sousední budovy bývalých Škodových závodů, do které se celý Magistrát právě stěhuje? Z architektonického hlediska je nicméně jedno, kdo a proč tuto změnu povolil: výsledkem je, že na velice důležitém místě vyroste namísto uměřené stavby další naddimenzovaný kolos, který z původně nápaditého konceptu vytvořilo právě těch několik pater navíc.

Přes mez tolerance

Každé město má své měřítko, které není radno překračovat. Teze, že na domy lze neustále přidávat nová a nová podlaží, neboť se tím přidává „vrstva“ naší doby, je účelová a nebezpečná. Je to přesně naopak – charakter každého města je úzce svázán s hladinou zástavby, s proporcemi ulic a s tím, nakolik jsou ještě viditelné historické dominanty, jako kostely či veřejné stavby. Meziválečná doba došla v Praze na práh této „tolerance“, což se nakonec naštěstí projevilo v dosti přísných regulativech, které nemohla žádná stavba v centru překročit. Naše doba se podobnými úvahami příliš nezdržuje, a když, tak je zjevně není nutno brát moc vážně. Je to hra velmi nebezpečná: stačí několik nevhodných zásahů a charakter města se nevratně promění. Nejde přitom o souboj nové a staré architektury ani o souboj kvality. „Nový“ přece automaticky nemůže znamenat „vyšší než starý“ a kvalita stavby se rozhodně neměří jejím objemem. Je to spíše naopak – tam, kde rozhoduje čistě ekonomické hledisko, musí ustoupit i architektura. Město, které nedokáže rozlišit kvalitní architekturu od bezohledných komerčních staveb, je na nejlepší cestě ztratit samo sebe.

Potřeba nových pravidel

Případ výstavby ve Spálené ulici ukazuje, že bychom se měli zajímat o to, jak hodlá město svůj architektonický rozvoj korigovat. Skutečnost je totiž tristní: územní plán je velmi povšechný a není problém jej účelově měnit, podrobnější závazné regulativy, jako je výška římsy nebo objem stavby, neexistují a navíc není instituce, která by tohle všechno mohla garantovat, neboť magistrátní sekce útvaru rozvoje byla z původní silné a na městu nezávislé instituce Útvaru hlavního architekta degradována na odbor bez skutečných pravomocí. Vznikl tím ideální prostor pro investorská dobrodružství, jakým je i připravované COPA Centrum vedle Máje. Bez systémové změny se tedy v brzké době nic moc nezmění. Změnu by měli logicky iniciovat nebo alespoň provést komunální politici: problém však je, že ti jsou za dnešní stav odpovědni nejvíce. Mohlo by se dokonce zdát, že jim situace bez pevných pravidel hry vyhovuje. Začarovaný kruh? Svým způsobem ano, minimálně do doby, než tuto harmonii sfér někdo nebo něco naruší. Bylo by načase, aby se o to už konečně někdo doopravdy pokusil.

Autor je jednatel Klubu Za starou Prahu.