Národní památkový ústav (NPÚ) je základním pilířem památkové péče v České republice. Je jejím hlavním reprezentantem – třebaže díky takzvané dvojkolejnosti dává zákon při obnově památek rozhodující slovo pověřeným obcím, které nemusejí jeho názor respektovat.
Vedle ochrany a dokumentace konkrétních památek se NPÚ věnuje i metodickým a ideovým problémům, a představuje tak něco více než jen úřední orgán, který má posoudit vhodnost či nevhodnost úprav jednotlivých památek. Kromě těchto činností je také správcem státních hradů a zámků, které jsou zpřístupněny veřejnosti. Z historického hlediska je instituce NPÚ logickým vyvrcholením stoletého vývoje památkové péče v českých zemích a hlavní zárukou její kvality a kontinuity v současnosti i budoucnosti.
A přesto vstoupil Národní památkový ústav do panteonu „národních“ institucí teprve nedávno. Vznikl v roce 2003 sloučením původně krajských památkových ústavů, které se po zániku krajů na počátku devadesátých let dostaly do správy ministerstva kultury. Lze říci, že jedna z nejdůležitějších vnitřních reforem oboru byla provedena tak trochu v důsledku jiných změn, které se památkové péče přímo netýkaly. Změna to však byla klíčová a velmi pružně zareagovala na stále silnější snahu nově vznikajících krajů získat památkové ústavy zpět do své správy. Možnou podobu takovéhoto patronátu přitom již dříve ukázala Praha, která jediná si svůj památkový ústav ponechala: v roce 1997 byla na povel magistrátu provedena čistka, při níž byli propuštěni nejhlasitější odpůrci městem podporovaných komerčních projektů. Z tohoto titulu lze vnímat vznik jednotného NPÚ za čin zásadní a pro budoucnost památkové péče klíčový: vytvořil totiž alespoň teoretickou možnost, že se oboru podaří uhájit svou odbornost a nezávislost i ve světě čím dál provázanějších ekonomicko-politických vazeb.
Adjektivum „národní“, který dostal při svém zrodu do vínku, bylo v danou chvíli vnímáno dost rozporuplně. O nějaké „národnosti“ památek v Čechách lze samozřejmě hovořit jen těžko, neboť jejich tvůrci byli vedle Čechů také Němci, Italové a další národnosti a většina dnešních památek vznikala v době, kdy takovéto ostré nacionální rozlišení vůbec neexistovalo. Zrod NPÚ přišel navíc v čase, kdy bylo adjektivum národní hojně zneužíváno politickým populismem a kdy politiky masově deklarovaná „obrana českých národních zájmů“ hrozila uvrhnout zemi do nové a úplně zbytečné vlny antiněmeckých a antievropských vášní. Z odstupu let lze ale říci, že volba „národního“ památkového ústavu byla šalamounská. Nacionální aspekt názvu rychle vyprchal a naopak překvapivě dobře zafungovala aureola, kterou mu propůjčují kamenné národní svatostánky. NPÚ je tak jedním z nejlepších důkazů emocionálního náboje, který toto zdánlivě neutrální označení stále má: „státní“ totiž v dnešním chápání znamená zejména úřední nebo správní, zatímco „národní“ je stále ještě znakem něčeho, co má kromě své funkční úlohy i nadčasový ideový obsah, který jej staví nad každodenní problémy.
Památková péče je čím dál více sevřena mezi mlýnskými kameny komerčních a politických tlaků. Nešťastná dvojkolejná struktura ji navíc činí nejen nečitelnou, ale i rozporuplnou a někdy dokonce protichůdnou: hlas Národního památkového ústavu je totiž při rozhodování o památkách pouze poradní a jeho názory jsou v rozhodnutích pověřených obcí často opomíjeny. Nejhůře je na tom Praha, kde magistrát vytvořil ve svém Odboru kultury a památkové péče jakousi paralelní památkovou instituci, která už ani necítí potřebu některá svá překvapivě benevolentní rozhodnutí vysvětlovat.
Nyní je situace Národního památkového ústavu ještě složitější o to, že se postupně vzpamatovává z „nucené správy“, která na něj byla v rámci personálních čistek uvalena bývalým ministrem Jandákem a atmosféru v oboru vrátila někam do časů hluboké normalizace. Odchod nekvalifikovaného a blouznivého generálního ředitele Tomáše Hájka naštěstí zamezil dalšímu pronikání osobních a lobbistických zájmů, které NPÚ za jeho vlády téměř rozvrátily, avšak skutečná reforma ústav teprve čeká. Pro tuto chvíli lze s úlevou říci, že obor je zase zpět v rukou odborníků, a že tedy existuje naděje, že by se případná reforma mohla odehrát skutečně ve prospěch památkové péče.
Vzhledem ke svému mimořádnému poslání je Národní památkový ústav institucí, která do „národního panteonu“ rozhodně patří. Tomuto významu sice zatím neodpovídá jeho legislativní pozice ani společenská role, avšak je jen otázkou času a dobré vůle, aby se obojího podařilo dosáhnout. Zatím je jasné, že se ústav musí naučit svou práci prezentovat, vysvětlit a zejména umět dobře obhájit i v případě, že zastává názor na první pohled nepopulární. K tomu je zapotřebí důkladného vzdělání i odpovědnosti všech jeho pracovníků, kteří se bohužel někdy místo složitého vysvětlování raději schovávají za jednoduchá a nevysvětlená negativní stanoviska.
Musí ale následovat krok další a důležitější: vytvoření Národního památkového úřadu, ve který by se ústav proměnil, a rozhodovací pravomoci tak od pověřených obcí převzal. Jedině tak se totiž památková péče zbaví současných rozporů, kdy rozhoduje jinak památkový ústav a jinak příslušný odbor s kulatým razítkem. Národní památkový úřad jako jediná instituce odpovědná za obnovu památek by byl mnohem srozumitelnější pro veřejnost, která se v současném složitém systému orientuje jen stěží. Každá politická nebo komerční „intervence“ by v něm byla také mnohem čitelnější a bylo by pak možné ihned vyvodit osobní zodpovědnost za chybná nebo podezřele benevolentní rozhodnutí.
Lze tak říci, že Národní památkový ústav zatím představuje především nadějný příslib, že ochrana kulturního dědictví zůstane i nadále veřejným zájmem a tím i věcí nás všech. Nakolik se jej podaří doopravdy naplnit, ukáže budoucnost. Vzhledem k nedozírné hodnotě a významu našeho kulturního dědictví je třeba doufat, že ty nejhorší chvíle má Národní památkový ústav i celá památková péče už za sebou.
Autor je jednatel Klubu Za starou Prahu.