Malba je nezhoubná forma úniku

Už dost dlouho působíte v Ostravě, v současné době na Střední umělecké škole. Před pár měsíci jste se tam stal vedoucím samostatného oboru užitá malba. Jak vnímáte své pedagogické působení? Je to pro vás jen existenční záležitost?

Do jisté míry. Každá práce je svým způsobem existenční záležitostí. Na školu jsem nastupoval s určitými rozpaky. Nevěděl jsem, co od ní čekat. Před tím jsem učil na zvláštní škole. Se současným působištěm jsem se ztotožnil, ale jinak to podle mě ani nejde. V nadneseném slova smyslu je to vztah.

Nyní jsou v kursu nová média, a tak by mě v první řadě zajímalo, proč jste si zvolil jako způsob svého vyjádření zrovna malbu? A vůbec – byla to ve vašem případě vždycky malba?

Malba především. Nebylo tomu tak sice vždy, ale vesměs se má tvorba pohybovala kolem závěsných a dvourozměrných věcí. A proč malba? Pro svou zdánlivou dostupnost, pro pocit, že se lze o něco rozdělit. Možná i pro určitý únik odněkud někam jinam. Únik je vůbec velmi důležitý pocit, blízký tak nějak nám všem. Řešení jsou různá, já si vybral malování. Myslím si, že malba je nezhoubná forma úniku a že má naopak svá pozitiva. Zcela jistě při malování prožívám „bezpečné“ dobrodružství. Stojí za to alespoň si to zkusit. Ale pozor – ne každé malování musí být malováním, jako ne každé plavání je plaváním. Může jít o tonutí, ovšem stále bezpečné.

Už od první chvíle, kdy jsem se setkal s vašimi obrazy, jsem měl pocit, že figura byla a je pro vaši malbu klíčová.

Člověk jako takový nás obklopuje úplně od počátku na každém kroku. Je pro mě určitým měřítkem. Lidé doslova změnili celou planetu, dokonce ovlivnili i počasí. Je to obrovská energetická síla. Je vlastně jedno, jestli je to figura, nebo jen nějaká stopa po člověku, nějaký abstraktní záznam. Já vnímám jako figurální malby například i obrazy Marka Rothka. Člověk je tam přítomen nejen nehmotně a duchovně, ale podle mě především fyzicky. Malovat taková velká a emotivně vypjatá plátna je vždy i fyzickou záležitostí.

Velkou roli ve vaší tvorbě hraje také fotografie.

To je pravda. Má to ale určité sinusoidy. V počáteční fázi mé práce hrála dost důležitou roli, ale jinou než dnes. Vlastně se jednalo o určité parafráze. Používal jsem fotografie cizích autorů, a to jak známých, tak anonymních. Díky tomuto období jsem se naučil se ve fotografii orientovat. Důležitá byla i schopnost přesného výběru reprodukce. V další fázi se fotografie dostala trochu do pozadí. Nechal jsem se spíše inspirovat vlastními fixovými kresbami. Nepopírám ale, že mnohdy byla inspiračním motivem kreseb opět fotka nebo například náhodně nalezený negativ plný snímků neznámých lidí. V podstatě to byl takový komiks. Sled fotografií vytvářel zvláštní příběhy. Tehdy jsem to překresloval přímo z negativu tak, že jsem se na něj díval proti světlu. V současnosti jsem se k fotce opět vrátil. Využívám ji už ale jinak. Jde o mé vlastní cílené snímky. Pracuji s nimi např. tak, že je upravuji v počítači, více je kombinuji atd. Je to záležitost, která se vyvíjí.

Změnilo se něco ve vaší malbě, když se vám narodila dcera Olivie?

Ano. Byl to právě onen přechod od figurální malby k tzv. figurativní. Ovlivnilo to v tvorbě i mou ženu Katarínu. Začali jsme každý pracovat na cyklu obrazů, přičemž v ohnisku zájmu byla právě Olivka. Katarína malovala figurální velkoformátové malby a jednalo se buď o stylizované barevně posunuté portréty Olivky, nebo o plátna s mateřským citem jako hlavním motivem. Já jsem po jejím narození spíše formáty zmenšil. Maloval jsem interiér našeho bytu viděný z úhlu dítěte. Nakonec jsme z toho udělali společnou výstavu v červeném kostele v Hlučíně, kterou jsme nazvali Olivový háj.

Vaše poslední plátna se liší od toho, čím jste se zabýval v předchozích letech, i v jiných aspektech. Jsou například daleko úspornější. Proč?

Je to přirozená reakce na mou předešlou tvorbu. Plátna možná vypadají úsporněji, protože v nich je přítomná absence figury. Jedním z mých motivů se staly produkty lidského, obzvláště ovšem českého umu a vynalézavosti. Maloval jsem například detaily ostravských hospod a klubů. To si někdy všimněte, čeho všeho jsou české zlaté ručičky schopny. Vlastně jsem ty chyby a vady hledal, a nedalo žádnou velkou práci je nalézat.

Vaše malba na mě vždy působila jako melancholický retrostyl.

Podle psychologických testů jsem spíše flegmatik a dnes těžko najdete malbu, která by nepůsobila jako retro. Tuším ale, na co narážíte a jak to myslíte. Já mám prostě rád klasickou malbu a malování jako takové. Když to takto říkám, už to vyznívá trochu jako retro. Zřejmě narážíte na cyklus maleb, v němž hlavní roli hrála žena. Ty obrazy působí trochu jako reklamní užité umění staré půl století. Je to ale spíš náhoda. Vědomě jsem se tím neinspiroval.

Jste členem skupiny VY3. Když jste skupinu zakládali, byli jste ještě studenty katedry výtvarné tvorby Ostravské univerzity. Co vás, Katarínu Szanyiovou a Jaroslava Koléška vedlo k tomu, že jste začali vystupovat jako skupina?

Chtěli jsme řešit podobné problémy. Toužili jsme pracovat s tzv. tradičním výtvarným médiem, malbou a sochou. To, co nás spojilo, byla vůle něco řešit, rozdělit se o názory, vůle vzájemně se zkritizovat a kritiku přijmout. Že jsme se potkali ve škole, je šťastná souhra událostí. S Jardou Koléškem jsme si padli do oka hned na talentovkách. Odjížděli jsme z Ostravy vlakem stejným směrem a už ve vlaku jsme začali řešit otázky kolem výtvarného umění. No a letos naše skupina funguje 10 let.

Musím říct, že mě dost překvapilo, když jsem se dozvěděl, že píšete také hudbu. Skutečně skládáte?

To je fakt. Psaní hudby byl vždycky další z mých úniků. Předtím jsem vše zapisoval do not. Ty se za ta léta začaly hromadit a kupit, ale chyběl interpret. Sám výkonný muzikant nejsem. Je tomu přesně rok, kdy jsem začal své noty přepisovat do počítače. Od té doby vzniklo 15 CD s hudbou širokého zaměření od klasičtější orchestrální polohy až třeba po zhudebněnou čínskou a japonskou poezii. Dá se to těžko popsat.

Nezbývá tedy než se zeptat, jestli je malování dobrý „kšeft?

Je spíše jen zbožné přání, aby to tak bylo. Autoři pořád čekají na bohaté mecenáše. Kšeft to není, sám víte nebo tušíte, jak to asi chodí. Vysvětlovat to by bylo nošením dříví do lesa.