81/2
Režie Federico Fellini, 1963, 145 min.
Jeden film Federika Felliniho snad bez rozdílu uznávali všichni jeho kolegové. Je jím velmi osobní a introspektivní 81/2 z roku 1963. Fellini se zde prostřednictvím postavy režiséra Guida vyznal ze svých soukromých i tvůrčích krizí, jimiž jeho hrdina prochází. Všichni od něj očekávají další významný film (Fellini před tímto dílem natočil svůj opus Sladký život), ale on neví, jak dál. Ocitá se na poli pochybností o světě a sobě samém, z nichž brzy vytryskne gejzír fantazií a představ, ovládající jeho osobnost. Tak jednoduché by to ale s popisem filmu nebylo. V myšlenkových důsledcích je to dílo odmítající tradiční dramaturgii a pozitivistický přístup k filmové tvorbě. Autor se zde věnuje podprahovým zdrojům tvorby, která je ale také pouze jedním z projevů mysli, tedy aktivitou lidského individua. Tím je film blízký i divákům, protože pochybnosti o smyslu svého dosavadního žití zakusí občas každý. 81/2 patří ke klenotům, k nimž je dobré se vracet. Tuto možnost nám nyní dala společnost Vapet, která ve spolupráci s Levnými knihami uvedla na trh hezky vyvedené DVD. Výborně vycizelovaný anamorfní přepis (1.85:1) a originální zvuk (DD 2.0) nadchnou každého, stejně jako kvalitní české titulky. Film je na disku doplněn trailerem. Bez nadsázky jeden z DVD titulů roku na našem trhu.
Petr Gajdošík
Domino
Režie Tony Scott, 2005, 127 min.
„Jsem lovec lidí“, cituje přebal DVD Keiru Knightleyovou a nezní to příliš věrohodně. Herečka, která se proslavila postavou křehké dívky v Pirátech v Karibiku, tu hraje ženu, která o sobě říká, že nenávidí seriál Beverly Hills 90210, ve škole mlátí své spolužačky a nakonec se dá na dráhu lovce lidí, tedy jakéhosi vymahače dluhů. Scénář snímku, natočeného podle skutečných osudů modelky Domino Harveyové, pak napsal Richard Kelly. Ten Kelly, který zamával americkou nezávislou scénou svým Donnie Darkem. I tady se tak objevuje netradiční práce s časem. Události, které Domino vypráví, se občas zadrhnou a vrátí k určitému bodu. To když se ukáže, že se nestaly tak, jak si vypravěčka zprvu myslela. K tomu se skvěle hodí efekty, jichž Scott využívá. Některé záběry točil rychlostí 6 snímků za sekundu (běžný film jich má 24) nebo invertoval barvy. Obraz tak má zelený nádech, některé scény jsou přeexponovány, často se i překrývají a celkově film působí jako videoklip (k čemuž přispívá i hudba, určující střih filmu). Netradiční filmařský postup spolu s originální vyprávěcí metodou mohly z filmu udělat milník. Jeho dlouhá stopáž, někdy příliš neuvěřitelné scény (předávání ceny za nejlepší lovkyni lidí) a především trochu jednoduchý příběh však tlačí Domino k průměru. K tomu nejlepšímu ale patří skuteční herci ze seriálu Beverly Hills, kteří tu hrají sami sebe jako zoufalce, kteří nemohou zakopnout o roli (nejlepší scénu s nimi najdete ve vystřižených scénách).
Jiří G. Růžička
Pathologic
Ice-pick Lodge 2006
PC
Znáte pocit, kdy se vám do ruky dostane kniha, komiks, hra nebo filmové DVD s odvážným námětem a příslibem skutečně hlubokého zážitku, ale po otevření nebo spuštění zjistíte, že realizace je naprosto tragická? Přesně taková je Pathologic, ruský pokus o mysteriózní dobrodružství v podivném městě. V zásadě jde o variaci na „freeform“ svět, kdy je možné dělat prakticky cokoliv a nějakým způsobem se dostat na konec hry – v tomto případě zachránit město, které se vlivem infekce rozkládá. Jste omezeni jen časovým limitem, dvanácti dny, během nichž musíte rozpad zastavit. Nejde o normální záhadu: obyvatelé města existují proto, že existujete vy, nesmíte tedy zemřít, ale musíte se dostat až k jádru pudla. Jedním z mnoha výborných nápadů je divadlo, které každý den hraje hru podle aktivit, které jste vykonali předchozího dne. Bohužel technická stránka hry působí, jako by vznikla v roce 2001, a překlad z ruštiny do angličtiny nabírá tak tragických rozměrů, až někdy netušíte, co se vlastně děje. Pathologic je hra, která by si zasluhovala řádné přepracování pro současné počítače a větší péči produkčního týmu, co se týče překladu a vychytání všech much. Jestli se ale přes takové zásadní chyby přenesete, můžete si zahrát ambiciózní a atmosférickou hru.
Pavel Dobrovský
Koa
Koa
Indies Scope Records 2006
Česká hudba má jen málo pokladů, o které stojí za to pečovat. Jenže jak to tak bývá, společnost si žádá nahrávky, jež se budou o posluchače spíše starat než naopak. S touhle deskou je však třeba spolupracovat a pořádně si nad ní pouvažovat, neboli „zafárat“, jak se říká na Moravě. Hudba zní sice na první poslech jednoduše, jenže je to jen tím, že si Koa našla půdu, ze které dokáže vytěžit i hity. Ovšem těmhle čtyřem chlápkům s akordeonistou Máriem Bihárim v čele nestačí jen zpěvné melodie, u nichž budou maminky vařit večeři. Ač se to zdá nemožné, slova jsou mnohdy silnější než hudba. A navíc: při každém poslechu vás překvapí nové souvislosti, které dokáže vypíchnout živelná muzika všech světových proveniencí. Jako čtyři malé a opuštěné ostrůvky působí skladby, které ve studiu zanechala Zuzana Navarová. Jsou příjemným a hlavně nejcennějším kořením desky. Díky nim si uvědomíte, kam se kapela posunula. A hlavně zjistíte, že Koa nezakrněla a ztráta zpěvačky ji posunula do jiných hudebních dimenzí. Do takových, kde jsou všechny hranice zbořené a kapela si na jejich troskách staví svůj nový subžánr. Především si ale pořádně užívá a svůj optimismus přenáší na posluchače. Jenže, jak už bylo řečeno, stavět jim musíte pomoct i vy. Abyste si mohli říct: tohle je opravdu jedna z nejsilnějších nahrávek středoevropské hudby.
Ondřej Stratilík
J Dilla
The Shining
BBE 2006
Jak paradoxní, že J Dillova velikost byla uznána až po jeho předčasném úmrtí letos v únoru. Aktuální materiál, disponující stejným názvem jako Stanley Kubrickem zfilmovaná adaptace hororu Stephena Kinga, přitom nezní jako po smrti sestavená kompilace. Od ikon jako Dr. Dre, Timbaland nebo Neptunes se Dilla vždy lišil tím, že se nikdy nenechal snadno zaškatulkovat, a přitom, podobně jako král Midas, se vše, na co sáhl, proměnilo ve zlato, což dokazují spolupráce s těžkými váhami scény, jako The Roots, A Tribe Called Quest či De La Soul. I když většina songů postrádá abstraktní nápady, jako tomu bylo u instrumentálního alba Donuts, od nervózního zahájení Geek Down s Bustou Rhymesem přes procítěnou soulovou baladu So Fat So Beautiful až po vitálností pulsující a neskutečnou atmosférou se honosící bubnovou smršť E = MC2 s Commonem, Dilla dokazuje, že pestrost je tím posledním, co by v jeho skladbách chybělo. Ne nadarmo se Black Thought v Love Movin nechává slyšet „My man Dilla do it without even tryin’/ The greatest hip-hop producer of all time”. Na rozdíl od zmíněného Kubricka, proslulého výjimečnou prací s kamerou a zvukem, se Dilla vyznačuje čarodějnictvím na MPC sampleru a The Shining je jedním z příkladů jeho výjimečnosti.
Robert Rohál
W. A. Mozart
Don Giovanni, Adieu Mozart
Supraphon/BVA International 2006
Na dvou discích najdeme kompletní Mozartovu operu a dokument Adieu Mozart. Don Giovanni byl nahrán živě při znovuotevření rekonstruovaného Stavovského divadla v prosinci 1991. Režisérem inscenace byl David Radok, režisérem televizního záznamu Michal Caban; ten se k záznamu postavil tvůrčím způsobem. Radokovo pojetí je působivé nenásilným a logickým propojením 18. století se současností, k čemuž přispívá právě i moderní Cabanův přístup. Dirigent sir Charles Mackerras je nad jiné povolaný právě v případě interpretace Mozartových děl; pod jeho vedením hraje Orchestr Národního divadla nadstandardně. Výhrady k souhře se sice najdou, ale pojetí je živé a temperamentní, detaily jdou tak trochu stranou, důležitější je celek. Ten je však bohužel nadmíru rušen pěveckými výkony. Zejména v mezinárodní konkurenci neobstojí vlastně nikdo ze zúčastněných pěvců. Se světovými špičkami porovnávat vskutku nemůžeme a je škoda, že výsledný dojem z inscenace je rušen Andrejem Beschasným, který se ještě na hraně únosnosti utkal s titulní postavou, i dalšími pěvci (Nadezhda Petrenko, Jiřina Marková, Vladimír Doležal, Luděk Vele, Alice Randová, Dalibor Jedlička a Zdeněk Harvánek), kteří se s rolemi skoro už ani neperou. Ještě že si můžeme spravit náladu alespoň povedeným dokumentem scenáristy Zdeňka Mahlera a režiséra Martina Suchánka, který sice nepřináší moc nového, ale nepůsobí přespříliš didakticky.
Milan Valden