Nové čtení Alberta Camuse

Sartrův „revoltující syn“ Olivier Todd se velice často pohyboval v okruhu sartrovců v padesátých a šedesátých letech, tedy v době, kdy jim Albert Camus zrovna moc nešel pod nos. Až později k němu absolvoval dlouhou cestu, která v roce 1997 vyústila knihou Albert Camus, une vie (Albert Camus, jeden život), což je velice krásný životopis ve formě kritické pocty, který se stal pojmem. Esejista a Lévinasův žák Alain Finkielkraut je autorem knihy Défaite de la pensée (1987, česky Destrukce myšlení, 1990), která vyvolala značný rozruch, brilantní debatér, jenž se velmi aktivně zapojuje do veřejných diskusí, v nichž obhajuje hodnoty, které považuje za ohrožené. Jde především o hodnoty, jež má předávat škola. Kvůli tomu narazil na zavilý odpor, ale setkal se také s upřímnou podporou. Finkielkraut nachází v Camusovi inspirující podněty ke svým vlastním úvahám. Vysoce hodnotí jeho nedůvěru k politickému radikalismu i příkladnost jeho celoživotní dráhy – nikdy nedokázal obětovat přátelství a dialog náporům ideologicky motivované nenávisti. Le Magazine littéraire přivedl oba muže k jednomu stolu. Jejich velice živá a vřelá výměna názorů prozrazuje hlubokou stopu, kterou Camus zanechal v dějinách myšlení posledního půlstoletí.

Albert Camus je velmi výraznou postavou francouzského intelektuálního života. A je tu i Camusova osobnost, její legenda…

Olivier Todd: Strávil jsem s Camusem pět let při psaní jeho životopisu. Ale v samotném životě, při mých osobních setkáních s ním, to bylo hodně… na hraně. V padesátých letech jsem jednou seděl se svou mladinkou manželkou v Café de la Mairie na náměstí Saint-Sulpice. Camus přišel, usadil se vedle výčepního stolu a nepřestával ji svlékat očima. Já zuřil!

Alain Finkielkraut: Zuřil, nebo byl polichocen?

Olivier Todd: Byl jsem vzteky bez sebe! Obrátil jsem se k příteli Charles-Rogerovi Leblankovi a povídám mu: Kdo si myslí, že je, tenhle blbec? – Myslí si, že on je Albert Camus! Druhé setkání rovněž nebylo příjemné. Šli jsme s Guym Gumurem po bulváru Saint-Germain, já coby vojenské ucho v uniformě, když jsme narazili na Camuse. Připadal mi děsivě nesympatický, navíc všechno ještě vyhrocoval dobový kontext. S ohyzdnou kravatou vypadal typicky přistěhovalecky, jako jeden z pied-noirs (černých nohou), jak se tehdy přezdívalo přistěhovalcům ze severní Afriky (Camus je původem z Alžírska – pozn. překl.) Okamžitě na mne vychrlil řadu velice agresivních výroků. Tohle si neustále připomínám, protože jsem potom řadu svých postojů vůči němu změnil. Dnes je mi jeho osoba velice blízká. Byl to nejen člověk cti, ale také člověk čestný – a odvážný.

Alain Finkielkraut: Jako všichni adolescenti mé generace jsem četl Cizince. Tahle kniha mě ale spíš popuzovala, než aby mě hlouběji oslovila. Ke státnici z moderní literatury jsem jako četbu „vyfasoval“ Mor. Román mi připadal sentenční a dlouhý, ale zároveň velice dojemný. Pozvolna jsem se propracoval k tomu, že jsem měl Camuse rád, navzdory zarytým předsudkům i povýšené shovívavosti, s jakou byl označován za „filosofa pro poslední třídy gymnázií¹“. Holobrádkové, jakým jsem víceméně byl i já, neměli Camuse rádi z politických důvodů, ale také z důvodů čistě filosofických. Dokonce i když se mu dostalo spravedlnosti v jeho sporu se Sartrem, byl nadále vnímán tak, jako kdyby nebyl skutečným myslitelem. Camuse coby myslitele jsem objevil až při četbě Člověka revoltujícího, a to i přes jeho styl a příliš zjitřené formulace. Druhým camusovským objevem pro mne byl První člověk, kniha vydaná pětatřicet let po jeho smrti². Podle mého názoru jde o literární veledílo.

Proč a čím vás Cizinec neustále irituje?

Olivier Todd: Zeptejte se studentů cizinců. Jestliže přečetli pět francouzských knížek, pak téměř vždy byl mezi nimi Cizinec. Z dobrých i špatných důvodů. Ty dobré? Je to kniha velice původní, tajemná, obtížná na vysvětlování. Špatný důvod? Je to přece krátké! Alain Finkielkraut mohl na rozdíl ode mne poznávat Camuse pouze prostřednictvím jeho díla. Mne od něho oddělovaly vedle záležitosti zvané komunismus také události v severní Africe a vliv sartrovců. Ale stále nemám rád Mor, i když jsem ho po první četbě vnímal jako věc projasněnou a silnou: je v něm moc okázalosti, jsou tam dobří, špatní… Ale nemohu se ztotožnit s kritikou Edwarda W. Saida (1935–2003, palestinský aktivista, univerzitní pedagog na Columbijské univerzitě v New Yorku – pozn. překl.), podle níž Camus do své knihy nevpustil věrohodné Araby³: on žádného takového Araba neznal!

Alain Finkielkraut: Mne Cizinec popuzuje už samotným závěrem, k jakému v něm Camus dochází: člověk odsouzený k smrti za to, že neplakal na pohřbu své matky! Takovéhle psaní pokořuje, a ta ultrakonvenční kritika lidstva omezujícího se na své konvence… Říkal jsem si: Tohle přece není život, není to pravda! No a pak tu byla zkušenost učiněná s Morem:především mne nepřesvědčila celá ta metafora: katastrofa, jakou byl nacismus, nemůže mít přece vzor v přírodní katastrofě! Camuse mi objevily až dvě zásadní věci: četba jeho polemiky se Sartrem z období Člověka revoltujícího a četba Prvního člověka. Při četbě Sartrovy odpovědi mnou lomcoval odpor. Čišela z ní taková zlovolnost… Kdo si to dovoluje dotknout se spravedlivého? Sartre odpovídal z výšin svého svrchovaného poznání a dával Camusovi špatnou známku⁴.

Olivier Todd: Asistent z Ecole normale supérieure uděluje lekci hošíkovi z Alžírska, který to vzhledem k onemocnění tuberkulózou daleko nedotáhl…

Alain Finkielkraut: Přesně tak. A postupně jsem si uvědomoval, že tato výměna názorů byla velice důležitá a že to, co říkal Sartre, bylo neudržitelné. Je tam jedna podstatná věta. „Veškerou hodnotu, kterou může utlačený člověk ještě mít ve svých vlastních očích, vkládá do nenávisti, kterou má vůči ostatním lidem, a jeho láska k přátelům přechází ve stejnou nenávist, jakou choval ke svým nepřátelům.“ Jakmile je všechno politika, panuje nenávist nerozdílně. Dvacáté století je stoletím napadrť rozdupaných přátelství. Sartre si zde s radostí přiložil své polínko. Camus se nikdy na ničem takovém nepodílel.

V hlubší rovině je v Člověku revoltujícím jádrem sporu otázka nihilismu, Camusovo zpochybnění toho, co může být v absolutní revoltě legitimní.

Alain Finkielkraut: Co říká Camus v Aktualitách a v Člověku revoltujícím? Jde o odvážný a hluboký postoj. Žijeme pouze z bojů a nenávistí, ale neumíráme vždy se zbraní v ruce.
Jsou tu dějiny, ale také ještě něco jiného: pros­té štěstí, zaujetí věcmi a bytostmi, přirozená krása. Ve století požíraném dějinami odhaluje Camus nebezpečí skutečnosti, která by byla zcela vydaná na pospas dějinám, a nebezpečí takového lidstva, jehož tvárlivost by neměla žádné meze. Sartre obětoval přátelství dějinám a učinil z nenávisti dominantní vášeň: Camus říká, že je třeba něco z přátelství samotného uchovat, zachránit. Je to myslitel mezí a hloubku jeho odvahy jsme dosud nedocenili.

Olivier Todd: Vztahy mezi Sartrem a Camusem ve skutečnosti skončily stejným způsobem, jakým započaly. Vysvětlení k Cizinci⁵ je nejdelší text, jaký kdy Sartre věnoval některému ze současných autorů, s výjimkou Nizana – a Geneta. Bylo to drsné a zároveň takové blaho­sklonné. Za války Camusovi řekl: „Jste velice dobrý spisovatel, ale nejste filosof.“ Dokonce mu doporučil přečíst si Bytí a nicotu… Sartre však nikdy neztratil obdiv ke Camusovi spisovateli. Když jsem se s ním jednou setkal, položil jsem mu trochu zlomysl­nou otázku: „Co si myslíte o Pádu?“ Odpověděl mi: „Je to jeho nejlepší kniha. – Proč? – Protože je v ní celý a zároveň je zcela skryt.“ Dodal jsem: „A proč to neřeknete?“ – Ale to nejde – a tady se připojuji k Alainovi – z politických důvodů!“ Dovedete si představit, co by býval znamenal Sartrův článek o Pádu?

Alain Finkielkraut: To by byl článek jako nekrolog.

Olivier Todd: Ano, článek dosti pochybný. Michelu Constatovi Sartre řekl: „Měl jsem před očima nenapsanou stránku.“ Myslím však, že toto ztracené přátelství neznamená katastrofu v rovině literatury. Pře o Člověka revoltujícího je skvělá. Zásadním bodem je radikální kritika myšlenky revoluce a komunismu. Na počátku padesátých let to nebylo tak jednoduché, tím spíš, že Camus sám byl komunistou: v tehdejší Paříži bylo něco takového bomba. Kromě George Orwella nebo Arthura Koestlera nevidím nikoho, kdo by pro otevření očí učinil víc… Ale v té knize mi vůbec nesedí ta literární kašička kolem, pasáže o Lautréamontovi…

Netvoří naopak tyto pasáže o estetice základ politické kritiky? Camus se vrací k počátkům moderního nihilismu, k závrať vzbuzujícím představám něčeho absolutně jiného, aby ukázal, že se podobné šílenství vtěluje rovněž do politiky…

Alain Finkielkraut: To bylo z jeho strany velice odvážné, neboť myslitelé, jichž se dotkl, to tehdy přece byly ikony radikálnosti! Odtud také vyplynula prudkost jejich reakcí. André Breton byl šíleně pobouřen⁶: revolta, do níž bychom mohli vložit míru, zbavená svého vášnivého obsahu… Pojem míry se v očích radikálnosti jevil jako buržoazní ctnost. S podobnou troufalostí jsem se setkal až u Kundery. Když srovnává pařížský květen 1968 s tehdejším Pražským jarem: v prvním případě exploze revolučních lyrismů, v druhém postrevoluční skepticismus. A Kundera hodnotí Pražské jaro jako „lidovou vzpouru umírněných“. Spojuje revoltu s umírněností, stejně jako Camus spojuje revoltu s mírou; právě to Camuse přivedlo ke kritice revoluce jménem revoluce autentické: odmítá vidět člověka pojednaného jako věc, výlučně jako objekt dějin. Tím překračuje jednoduché konstatování o selhání totalitárních režimů: do hry jsou zapojeny základní impulsy moderny.

Olivier Todd: Je třeba si připomenout intelektuální sílu levice v kontextu studené války, která se stávala stále studenější… A v tom Camus přinášel spíše výstrahu než příklad. Možná není významným francouzským filosofem, a já říkám: bohudík! Na rozdíl od Sartra pochyboval o svých postojích, které zaujal ke komunismu, ale také ke kolonialismu. Když se ho zeptali, patří-li k levici, odpověděl: „Ano, navzdory mně, navzdory jí.“ Ale je třeba říci, že v Člověku revoltujícím jde ještě dále. Správně smýšlející příslušníky levice velmi pohoršil jeden detail, jímž se dotkl celé oficiální verze francouzských dějin – oním detailem je Camusova rehabilitace Ludvíka XVI. Hodně dávno před Françoisem Furetem a dalšími. Vzpomínám si, jak tím byli zaskočeni moji profesoři z lycea, odkojení Maletem a Isaakem, kteří nechápali, proč Camus nezpochybňuje pouze bolševickou revoluci, ale také samu myšlenku revoluce, oprávněné a ospravedlnitelné revolty.

Alain Finkielkraut: No to je vynikající! Můžeme si klást otázku, proč Camus tolik trpěl tím, že ho levice vyvrhla ze svého středu. Patrně proto, že levice je spontánně rousseauistická. Podle ní je původ zla historický: co jedny špatné dějiny pokazily, mohou jiné, lepší dějiny napravit. Z této ideje se pak rodí ambice provádět absolutní a absolutně morální politiku. Nepřítel je v této perspektivě vnímán jako naprostý ničema. Může nakrásně protestovat a nepochybně tím radikálním zpochybněním své integrity trpí. Hovoříte o rehabilitaci Ludvíka XVI. Ale to přece byla neuvěřitelná drzost, když Camus napsal: „Je jistě obzvlášť ohavné, když je veřejné zavraždění slabého a dobrotivého člověka prezentováno jako velký okamžik našich dějin.“ Jako by tím sám vystoupal na jakési symbolické popraviště. To bylo přece zjevné pohrdání a rouhačství, vzbuzovat soucit k Ludvíku XVI.! Camus na sebe vzal veškeré riziko, neboť touto popravou se nastolovalo něco nového. Nešlo jen o běžnou královraždu, jednu z řady. V osobě Ludvíka XVI. měla být zavražděna královská funkce. Jednotlivec byl zcela převeden na svůj pojem. V této smrti se zrodila abstraktizace revolučního myšlení a činu: zabíjím v tobě pojem, který ty představuješ.

Camus skutečně vystihl klíčový historický okamžik, ve kterém sakrální prvek přechází z náboženství do politiky.

Olivier Todd: Svým poněkud neohrabaným způsobem se vyprošťuje z manicheismu.

Alain Finkielkraut: Nachází prostředky, jak se od této perspektivy oprostit. On, který se narodil „ve stejné vzdálenosti od bídy a od slunce“. Bída ho naučila nezbytnosti se politicky angažovat a slunce tomu, že angažovanost není všechno. Je tu svět, krása světa, vděčnost vůči světu. To má svůj původ v citových dispozicích. Sartre je obrovský myslitel resentimentu vůči danosti. Je třeba všechno změnit, včetně lidského údělu, lidské existence. Hnus vyjadřuje jeho znechucenost tváří v tvář světu. Camus je nepoměrně více myslitelem vděčnosti ke světu. Tento zásadní rozdíl se znovu objevuje ve chvíli jejich politické diskuse a může nám toho ještě hodně povědět.

Olivier Todd: Svatba v Tipase je skutečně písní vděčnosti. Camus přes všechna zdání skutečně miloval život, lidské vztahy. Odmítal radikálnost.

První člověk je z tohoto hlediska knihou, v níž se soustřeďuje Camusova oslava, celebrace všeho. Včetně chudého dětství, sociální bídy. A záchrana prostřednictvím školy…

Olivier Todd: V této knize je celá řada skutečně vznešených stránek. Jeho schopnost transpozice je zcela mimořádná. Za obzvlášť dojemný považuji způsob, jakým jeho ruka píše natolik rychle, že jí nemůže zabránit napsat „M. Germain“, skutečné jméno svého učitele⁷. A Alžírsko… Cormery hovoří s jedním Arabem: „U nás je to takhle pořád dokola. Nejprve si ufiknou koule a pak se smiřují.“ Camusova sázka je optimistická, mimo dosah absurdity. Štěstí, rozhodnutí se pro věci. Raději bych od Camuse četl úvahy o štěstí! Akceptace světa, odmítnutí určitého typu revoluce. Není však z něj třeba dělat mělkého sociálního demokrata, i když v Člověku revoltujícím říká jasně, že jeho sympatie směřují ke skandinávským sociálním demokraciím a k labouristům. Co si přál pro Alžírsko? To, v co doufáme pro Jižní Afriku: soužití dvou emancipovaných společností, které mají svá práva. V tomhle zůstává i nadále moderní v tom nejlepším smyslu slova. Nejde o nějaké zvlažnělé myšlení, ale o myšlení váhavé a pozorně zvažující.

Alain Finkielkraut: Větu, jež patrně nejlépe shrnuje jeho politické myšlení, vyslovil on sám ve Stockholmu v řeči při převzetí Nobelovy ceny: „Zabránit tomu, aby se svět rozpadl.“ Podivný program, který chápe veškerou radikalitu zásadně odlišným způsobem, nezbytný přechod od principu naděje k principu zodpovědnosti. Vzít v úvahu nebezpečí, které visí nad tímto světem, nad jazykem… Dříve nebo později bude nutně označen za konzervativního.

Olivier Todd: Ani oběť, ani kat⁸!

Alain Finkielkraut: V Prvním člověku je Camus věrný sobě. Formulace Svatby v Tipase jsou ještě abstraktní: oslavuje konkrétno velkými slovy. V Prvním člověku jde o velký festival pocitů a vjemů. Konkrétno je zde přítomno, jsme strženi stylem, který je úplným protikladem Cizince. Více bílého psaní. Je to proustovská kniha.

Olivier Todd: Proustovská? Proboha!

Alain Finkielkraut: Ano, jeho schopností uchopovat a přenášet chutě, barvy, vůně. Citová a čichová paměť.

Olivier Todd: Je to také paměť jedné zcela každodenní bídy jeho rodiny: koupí se jen osminka másla. Velice podrobně jsem se zabýval materiálními obtížemi, které zažil: jeho handicapovaný strýc, to, co vydělávala jeho matka. Tuto krutou realitu v Prvním člověku znovu oživuje literární formou.

Alain Finkielkraut: Poslední člověk je vyrovnáním dluhů se všemi jeho postavami, s jeho nejbližšími…

Olivier Todd: A se ženami!

Alain Finkielkraut: Jeho matka, odzbrojující, bezbranná a zároveň nedostupná a tajemná…

Olivier Todd: Hovořil k ní, ale nehovořil s ní. Dokonce se jí ptal na lásku, kterou mu mohla poskytnout, kdyby se nestáhla do svého zvláštního světa.

Alain Finkielkraut: Chci zde znovu zdůraznit zázrak, jaký představuje četba Prvního člověka. Camus zemřel v roce 1960, příliš brzy, jeho smrt je pohoršení, s nímž se nelze smířit, a víme také, co se stává mrtvým autorům: bývají jim vykradeny kapsy. Mají posmrtný literární život, který je obvykle dost zajímavý. Kniha První člověk nám přináší nenahraditelné poznání, protože se objevila až pětatřicet let po Camusově smrti. Objevuje se v ní osobnost učitele M. Germaina, jemuž dedikoval svou Nobelovu cenu. Dozvídáme se z ní i to, co pro malého Camuse znamenala škola. Hodiny M. Germaina, v nichž tento učitel žákům vyprávěl o válce a nechával je číst Rolanda Dorgelèse, charakterizuje pojmem „exotismus“: to, co poskytla školní třída malému Camusovi, bylo zcela mimořádné vytržení z prostředí. Dnes prý není vůbec nutné „vytrhávat“ děti s literaturou, která je příliš vzdálená jejich bezprostřednímu zájmu. Pro Camuse šlo o zázrak vzdálenosti. Dojemné a zároveň směšné je to, že M. Germain byl velice přísný a neodpustil si ani malé tělesné tresty. Dnes by ho ministerstvo školství asi brzy odvolalo… Můžeme si zde ještě jednou srovnat Sartrovy a Camusovy postoje vůči existenci, dokonce i v jejich vztahu k otci. Filosof radikální svobody Sartre vyjadřuje svému otci vděčnost za to, že zemřel mlád, neboť tím přišel o čas potřebný k tomu, aby se svým synem mohl mít plány. Zatímco rodiče mají své plány, děti mají své úděly.

Sartre v něm chtěl skoncovat s literaturou, s literární neurózou, již mu naočkovala jeho rodina. Camus byl naopak prostoupen pietou, a z autobiografického díla tak učinil oltář pro své mrtvé.

Olivier Todd: Francouzštinu v sobě neměl přirozeně, neměl ji po kom zdědit, zmocnil se jí. Z toho vyplývá překvapení, které pociťujeme při četbě jeho románů a povídek: všechny se od sebe velice liší svým stylem – od lyrismu Svatby po falešnou strohost Pádu.

Pokud jde o Prvního člověka, Camus tvrdil, že je to jeho první kniha, neboť všechno, co bylo předtím, byla pouhá cvičení.

Olivier Todd: Vy jste si nevšiml, že hodně spisovatelů tohle říká o své poslední nebo příští knize?

Alain Finkielkraut: To byl důsledek Nobelovy ceny, která jej nejprve doslova zavalila, ale potom uvolnila.

Olivier Todd: Ve chvíli, kdy obdržel Nobelovu cenu, se událo jedno z oněch strašlivých nedorozumění, které navíc přiživoval tisk. Mám teď na mysli onu nešťastnou Camusovu větu, za niž byl uvržen do tábora kolonialistů: „Miluji spravedlnost, ale svou matku budu před spravedlností chránit!“ Neposkytli mu čas, aby se mohl obhájit. Ještě dnes se mluví o kolonialismu jako o jediném viníkovi odpovědném za útrapy třetího světa. Také zde byl Camus umírněný.

Alain Finkielkraut: Jako Sartre, který samu skutečnost, spletitou a složitou, nahradil schématem, románem. Dějiny, k nimž se ve 20. století hlásilo takové množství intelektuálů, jsou strukturovány jako špatný román.

Olivier Todd: Vidím, že jste docela milosrdný!

Alain Finkielkraut: Je třeba si znovu přečíst Camusův text, ve kterém srovnává tragédii s melodramatem. Antigona a Kreont mají pravdu v témže čase, zároveň. V melo­dramatu jsou naopak zlo a dobro od sebe odděleny a stojí proti sobě. Camus si na konci války podobně jako René Char říká, že je třeba přejít k něčemu jinému. „Jsme pro to, aby po požáru byly odstraněny následky a labyrint byl zazděn. Neprodlužujme výjimečné klima,“ říká René Char. A Camus: „Demokrat je skromný, ví, že neví všechno, souhlasí s tím, že bude brát v úvahu argumenty svého odpůrce.“ Ten, kdo prožívá politiku jako válku, nemá ke skromnosti žádný důvod, neboť ji nahradil nenávistí.

Olivier Todd: Nemocný Camus trpící tuberkulózou se skutečně zapojil do hnutí odporu. Důkaz? Měl falešné doklady. Ale tomu, co udělal, nepřikládal příliš velký význam. Když mu za účast v hnutí odporu udělili medaili, řekl Pascalu Piovi: „Byli jsme tehdy dva staří blbci, teď jsou z nás dva staří blbci s vyznamenáním.“ Příliš mnoho intelektuálů v minulém století toužilo po krvi. Camus nikoliv.

Přeložil Josef Mlejnek.

Rozhovor je převzat z Le magazine littéraire č. 453.

1 Narážka na kritickou studii Jeana-Jacquese Brochiera nazvanou Albert Camus, filosof pro poslední třídy gymnázií (1979), která představuje vůbec nejostřejší útok na spisovatelovu osobnost i tvorbu, jaký byl kdy publikován.

2 Camus zemřel 4. ledna 1960 při dopravní nehodě. V kufříku, který měl u sebe, policie našla mimo jiné i rukopis románu První člověk. Oficiálně však dílo vyšlo až v roce 1994.

3 V souvislosti s alžírskou dekolonizací se objevila celá řada studií obviňujících Camuse z implicitního rasismu. Jejich autoři poukazovali na podivný status Arabů vystupujících ve spisovatelových dílech jako jakási všudypřítomná, mlčící a nepřátelsky naladěná masa, na jejímž pozadí vynikají jediné skutečné osobnosti, bílí francouzští přistěhovalci.

4 Polemika mezi Sartrem a Camusem se týkala Člověka revoltujícího, v němž autor vyjádřil řadu výhrad k marxismu a ideji revoluce vůbec. Sartre a jemu bezvýhradně oddaní redaktoři časopisu Moderní doba zareagovali řadou útočných článků zpochybňujících Camuse jako filosofa, spisovatele i člověka. Francouzští literární kritici dodnes hojně citují Sartrovu reakci na Člověka revoltujícího jako mimořádně jízlivou ukázku žánru zvaného „předčasný nekrolog“, majícího za cíl rázně a jednou provždy ukončit literární kariéru zvoleného nepřítele.

5 Třiatřicetistránkový text, který poprvé vyšel v roce 1946. Sartre v něm vysvětluje Cizince jako jakousi románovou aplikaci filosofických teorií popsaných v Mýtu o Sisyfovi.

6 V Člověku revoltujícím se Camus nepříliš lichotivě vyjádřil jak o surrealismu samém, tak o Lautréamontovi, tomuto symbolickém předchůdci a vzoru celého hnutí. Už v říjnu roku 1951 se André Breton ohradil v kulturním týdeníku Arts a napadl Camuse jako konformistu, který se odvážil znectít „nejgeniálnější dílo moderní doby“. Camusova reakce na sebe nenechala dlouho čekat, a tak dobový tisk i rozhlas zaznamenaly další nekonečnou intelektuální polemiku, v níž obě strany pečlivě stupňovaly své výhrůžky i pohrdání.

7 Louis Germain byl Camusovým učitelem na základní škole. Nejenže svého nadaného žáka všemožně podporoval, ale do značné míry tomuto chlapci z chudé negramotné rodiny nahrazoval i ve válce zemřelého otce. Když Camus v roce 1957 získal Nobelovu cenu za literaturu, věnoval svůj děkovací projev právě Louisi Germainovi.

8 Ani oběti, ani kati byl souhrnný název osmi článků, které Camus napsal v roce 1946 pro časopis Combat.

9 „Bílé psaní” (écriture blanche) je termín, kterého užil Roland Barthes při charakterizaci Camusova Cizince. Jde o záměrně neutrální a citově nezabarvený styl, který realitu spíše konstatuje a popisuje, než aby ji jakkoli vysvětloval či k ní zaujímal nějaké osobní stanovisko.

10 Camusova matka byla polohluchá negramotná a mírně mentálně zaostalá posluhovačka, naprosto sedřená těžkou fyzickou prací. Její syn ji velmi miloval, i když s ní často nedokázal účinně komunikovat. V povídkovém souboru Rub a líc Camus sugestivně popisuje ambivalentní pocity, které jako dítě zažíval při pohledu na tuto zcela uzavřenou bytost, celé hodiny tupě sedící v zšeřelé místnosti s pohledem upřeným do prázdna. Východiskem z tísnivého mlčení se pro budoucího spisovatele stane právě literatura. Svůj román První člověk tak Camus nakonec symbolicky věnuje té, která si ho nikdy nebude moci přečíst.