Od sekularizace k molekularizaci?

„Máš rád Turky? Máš rád ty pohanský psy? Viď, že nemáš,“ říká Haškův Švejk hospodskému Palivcovi.

Tak nějak by se dal shrnout historický postoj Čechů k obyvatelům země, o jejímž vstupu do EU se i u nás začíná živěji diskutovat. Nutno podotknout, že dnešní Turecko je z geografického hlediska zbytkem kdysi mocné Osmanské říše, jejíž vojska ještě roku 1683, před třemi sty lety, obléhala Vídeň. Nebýt polského krále Jana Sobieského, možná bychom byli dávno muslimy, svět by vypadal úplně jinak a otázka rozšíření EU by nás rozhodně netrápila. Ale zatímco starší lidová slovesnost je plná krutě barvitých obrazů lítých bojů s Turky a s nimi spojených hrůz, z novodobého českého písemnictví i z moderního národního povědomí se Turci zcela vytratili. Není divu – sejde z očí, sejde z mysli. Poté, co Osmanská říše, „nemocný muž na Bosporu“, s přelomem 19. a 20. století de facto zmizela z Evropy, ani nemohla českou obraznost příliš dráždit. Což se nyní začíná opět měnit, logicky v situaci, kdy má Turecko opět „expandovat“, byť tentokrát formou vstupu do evropského integračního celku. Široké veřejnosti se tento problém zatím nedotýká, ta si dosud povšimla asi pouze „podivného“ členství Turecka v Evrop­ské fotbalové federaci UEFA a z něj vyplývající účasti země v evropských kvalifikacích i startu zejména istanbulských velkoklubů Besiktas a Fenerbachce v evropských klubových soutěžích. Vážná (vážnější) diskuse probíhá spíše mezi intelektuály či politickými aktivisty, a nutno říci, že jednak často odráží neznalost, jednak vypovídá především o nás a o stavu naší civilizace.

Nejjednodušší postoj lze vyjádřit pomocí zkratky: když už s námi hrají fotbal, tak... Jenže fotbal se hraje všude, například i v islámsko-teokratickém Íránu. Poněkud „rafinovanější“ byl nedávno (tehdy ještě) místopředseda vlády pro ekonomiku Martin Jahn, když koncem loňského roku vyjádřil v Hospodářských novinách myšlenku, že přijetí Turecka by znamenalo „pozitivní odpověď na varovné dílo Samuela Huntingtona Střet civilizací“. Jahn dále uvedl na podporu svého ANO Turecku důvody hospodářské a bezpečnostní. Představuje-li ale Turecko hrozbu, lze se jí vyhnout, nechá-li se gentlemansky vstoupit do toho správného klubu? Lze se snad bránit lupičům tím, že jim ponecháme otevřené dveře v naději, že na naši přívětivost zareagují vlastní kultivací? Musím se zde Turkům pochopitelně omluvit za tak ostré přirovnání, podstata problému však vězí v otázce, je-li přijetí Turecka vůbec možné z věcných důvodů. Technicky vyjádřeno, zda jsou evropská a turecká společnost navzájem kompatibilní.

Neokoni a mulláhové

Mustafa Kemal, zvaný Atatürk, tedy „otec Turků“, skutečný otec-zakladatel moderního Turecka, hodlal s pomocí státního aparátu uskutečnit v řádu desetiletí reformní revoluci, která v Evropě probíhala po staletí: sekularizaci, odluku státu od církve či náboženství. Zrušil fezy, kalifát, islám coby státní náboženství a zavedl psaní latinkou, gregoriánský kalendář, evropský (konkrétně švýcarský) zákoník, rovnost žen, unifikovanou a sekulární výuku na školách. Rázná změna formy však nemusí vždy vést k adekvátní proměně obsahu. A islám je přece jen jiné náboženství než křesťanství, jak obsahem, tak tím, že žádnou církev v našem slova smyslu vlastně nemá. Atatürka fascinoval zejména technický pokrok evropské civilizace, jenž jí poskytl sílu, které zaostalé Turecko nemohlo ve velmocenském souboji čelit. Stejné motivy vedou i současnou tureckou politickou a ekonomickou elitu, silně angažovanou v otázce vstupu své země do EU. Jenže: jednou věcí je odluka církve od státu, rozdělení moci na duchovní a světskou, věcí druhou pak oddělení náboženství a státu, neboť náboženství nejen představuje, ale hlavně vytváří a udržuje systém hodnot, o něž se stát více či méně opírá. V České republice víme až moc dobře, co dokáže trh utržený z řetězu, působící v prostředí morálně zdevastovaném desítkami let komunismu. Z tohoto hlediska obsahuje západní rozluka státu a církve (náboženství) vlastně neřešitelné dilema, je věčnou otázkou, problémem, který nyní dospěl do stadia, kdy si Evropa masivní sekularizací pod sebou podřezává větev a už nedokáže ani porozumět Georgi Bushovi, jehož považuje málem za náboženského fundamentalistu a jehož „neokony“ řadí pomalu do stejné kategorie s teheránskými mulláhy. Nerozumí-li si s Bushem, jak si chce porozumět s Turky? A svist techniky bez etiky musí logicky skončit nějakým grandiózním výbuchem – pak je ale třeba varovat spíše Turecko, ať si ještě pořádně rozmyslí, kam že to vlastně chce vstoupit či nastoupit. Zda na vysněném europeroně nakonec nečeká Witkie­wiczova Šílená lokomotiva...

Minarety, bajonety

Ale dejme tomu, že si Evropa přece jen alespoň základ svých hodnot uchová, dokáže vhodně zareagovat i na krizi sociálního státu a Turecko vstoupí do bran EU. Jenže jaké je dnešní Turecko? Sekularizované a moderní, jak si přál Atatürk? Zčásti ano, avšak zejména ve velkých městech. Na venkově i na chudých předměstích existuje dosti jiný svět. A málokdo ví, že faktickým strážcem ústavně zakotveného sekulárního charakteru tureckého státu je armáda. Ta si vyhradila právo zabránit převzetí moci stranou, jež by ohrožovala výdobytky Atatürkova „sekulárního tažení“. Naposledy tak učinila v roce 1997, kdy odstavila od moci islamistickou vládu Necmettina Erbakana, jehož učedníkem a následníkem je současný premiér Recep Tayyip Erdogan. Od té doby se ustálila praxe, že islámské stranické subjekty raději předem upravují svůj název, program a profil a jejich vedení tančí mezi dvěma rozpornými požadavky: tlakem voličské základny na straně jedné a hrozbami armády i vlastními ambicemi právě na vstup do EU na straně druhé. To platí zejména pro současnou Erdoganovu vládnoucí Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP). Kemalisté jsou v opozici, Atatürkovo dědictví se (zatím) umírněně islamizuje. Jde však spíše o umírnění takticko-strategické, nikoliv vnitřní. Ne náhodou je Erdoganova AKP často označována za spolek vlků v beránčím rouše. Vždyť její leader ještě v roce 1998 prohlásil: „Mešity jsou naše kasárny, kopule naše helmy, minarety naše bajonety a věřící naši vojáci.“ Starosta Istanbulu Erdogan tehdy veřejně citoval starou tureckou báseň, a byl na několik měsíců uvězněn za ohrožování sekulárního charakteru tureckého státu. Po propuštění se však vrátil do úřadu. Tato příhoda vypovídá o současném Turecku asi více než desítky stránek všemožných analýz...

V bludném kruhu

V zemi půlměsíce chtějí do EU paradoxně skoro všichni. Přesvědčení muslimové v obavě z armády, armáda v obavě z islamistů a Kurdové v obavě ze všech Turků. Ale Turecko nyní do unie vstoupit nemůže už jen kvůli bludnému kruhu danému rozporem mezi ústavou a sociální realitou. Právo armády změnit výsledek svobodných voleb bylo v příkrém rozporu s evropskými standardy. Turecko sice – právě kvůli EU – v ústavních reformách oslabilo pozici Národní bezpečnostní rady a vliv vojáků v ní, avšak armáda se nadále cítí být nejvyšší strážkyní sekulárního charakteru Turecka a principů kemalismu. Pokud tedy ve volbách zvítězí radikálnější islamisté, armáda pravděpodobně provede puč, tedy něco neslučitelného s principy EU. A neodhodlá-li se k puči, islamisté začnou (byť třeba jen zčásti) zavádět islámské právo šaríja, tedy něco naprosto rozporného s acquis communitaire, se souborem evropského (unijního) práva. V této souvislosti nutno zdůraznit též demografický faktor. Turecká populace je demograficky mladá, s vysokým přírůstkem, zatímco ta evropská stárne. Dá se tedy předpokládat, že po vstupu Turecka do EU by se v dalších letech podíl muslimů zvyšoval (minimálně k pětině obyvatel EU, navíc s právem volného pracovního i usidlovacího pohybu) a spolu s muslimy již nyní v Evropě žijícími by tak plodnost (utiskovaných) muslimských žen mohla snadno dokázat to, co nesvedli ani ti nejslavnější turečtí vojevůdci. „Ideály jsou tedy dva: buďto bude v Evropě respektován systém islámských komunit – tedy ghett, s vlastními zákony, organizovanou policií, ekonomickým, školským a sociálním systémem, nebo provedeme plnou integraci těch, kteří jsou dostatečně molekularizováni, aby se jako individuální evropští občané plně podíleli na životě v rámci evropských hodnot. Třetí cesta, jak je nyní patrné, prostě není,“ prohlásila vášnivá zastánkyně vstupu Turecka do EU, europoslankyně Jana Hybášková v rozhovoru pro server eurabia.cz 21. listopadu 2005. Ghetta jsou však v rozporu s hodnotami EU, „molekularizace“ je již sama o sobě natolik odpudivým výrazem, že jej snad netřeba dále komentovat.

Pokud tedy Turecko obdrželo pozvánku k zahájení vstupních rozhovorů (které umožňují další dlouhá léta taktického manévrování), svědčí to zejména o erozi naší evropské civi­lizace. Ta se totiž domnívá, že další ekonomický růst posílí tureckou sekularizaci způsobem, který by si snad ani starý dobrý Atatürk nedovedl představit. Že tedy, slovy Jany Hybáškové, povede k „molekularizaci“. Jde o uvažování povrchní, historicky nepoučené, krátkozraké a v podstatě marxistické. Čili plně moderně evropské. Evropa dává přednost kompromisům, manévrům, kupčení, sledování krátkodobých cílů a výhod před zásadními kroky. Například Britové „vychytrale“ kalkulují, že by vstup Turecka do Evropské unie napomohl realizaci jejich vize EU coby zóny volného obchodu. Zahrávají si však s ohněm. A vůbec, na rozdíl od Josefa Švejka, citovaného v úvodu, Evropa už ani nerozumí původu a síle náboženství. Tím nemá být řečeno, že Turci jsou „pohanští psi“. Ale vliv víry a sdíleného výkladu světa na vztah ke světu, ke státu a k ostatním lidem rozhodně neradno podceňovat.

Autor je politolog.