Ve dnech 21.–22. 9. proběhl v Praze II. sjezd historiků umění. Pod liberálně laděným názvem Proměny dějin umění očekával návštěvník druhého ročníku profesního setkání nějaké proměny. A opravdu se jich také dočkal. Akce rozdělená do dvou dnů byla strukturována na přednáškové bloky s vytčenými podtématy: Dějiny umění mimo zákon, Umění, památka a trh, Tradice a současnost sochařství, Ve stínu ideologií: Dějiny umění a výtvarná kritika v českých zemích. Některé tradice byly zachovány: obměňovaný lehce kožený zasedací výbor versus hlediště, bravurní moderování (Karel Ksandr, Petr Wittlich), promítací technika se svými iracionálními výpadky ve chvílích, kdy se přednášející dostával do varu, přesné stresující dodržování nájemního času auly FF UK, připomínající okamžité vyklizení letiště po vyhlášení poplachu, apod. Ale. Novinkou, a to poměrně důležitou, bylo zařazení příspěvků nejmladších historiků umění s tématy, která jednoznačně překračovala rigorózní hranice dějin umění a vrhala tuto disciplínu místy do chaosu vědecké mezioborovosti sociálně-společenských věd. Tyto sondy byly zpravidla podloženy složitým sociologickým slovníkem a určitou dávkou revolučního apetitu s prvky blíže neurčeného aktivismu. A přiznejme si, že místy i velkou nudou. Na druhé straně bylo nechápavé a odmítavé vrtění hlavou ze strany arbitrů a autorit kunsthistorie. Určitě zdravá situace pro obor. Svými příspěvky ale paradoxně excelovali spíše arbitři. Kdo slyšel referát Vojtěcha Lahody, nazvaný „Fillologie: falzum a dějiny umění dnes“, musel ocenit jeho schopnost odlehčenosti, vtipu a přitom naprosté profesionality, s jakou se zhostil důležitého tématu (Emil Filla a falza jeho děl). Podobně Jan Michl vyprovokoval přednáškou Fikce objednavatele a realita trhu: meziválečná modernistická architektura a americký automobilový design 20. a 30. let senzační diskusi o přednosti meziválečné automobilové produkce v Československu a o obecném nevkusu amerického stylingu. Někteří z přispěvatelů se dojímali uměním, jiní sami sebou. To už má uměnověda prostě dané. Záleží na každém jedinci, s čím přijde do mlýna.
Petr Vaňous
„Lepší příběh si zachránci pražské Ladronky ani nemohli přát. Odborná komise tuto usedlost, která byla před pár lety ruinou, ocenila spolu s dalšími čtyřmi objekty titulem Stavba roku 2006,“ psalo se na iDNES 19. září v noci, když Ladronka získala tuto „slavnou“ cenu. Také se psalo, jak před šesti lety policie vyhnala z polorozpadlého, „vybydleného“ statku Ladronka v Praze squattery a po nákladné rekonstrukci jej, samozřejmě že hlavně přičiněním místní i magistrátní ODS, politici proměnili ve vyhledávaný areál volného času. To se před volbami hodí, stejně jako „sebeprezentace“ politiků kdekoliv jinde. A nakonec je celý příběh vlastně velmi skromný: stačilo vyhnat squattery, kteří se v průběhu sedmi let postarali o to, že Ladronka byla za hranicemi symbolem české alternativní kultury, proinvestovat přes sto milionů z rozpočtu radnice Prahy 6 i magistrátu, a místní mají tak trochu, co sami chtěli. Málokdo dnes připomene, že partyzánská akce radních Filipa Dvořáka a Rudolfa Blažka byla de facto zneužitím městské policie, která navíc posléze rozkradla, co se ve statku – jehož lehce naivní a hlavně násilně probuzení obyvatelé čekali venku na své osobní věci – hodilo „jako suvenýr“. Statek squatteři opouštěli s jediným zřetelným důvodem na straně města, jímž byla petice místních obyvatel, namířená proti desítkám travellerů, kteří jednoho léta zhruba měsíc okupovali přilehlou Tomanovu ulici. Teď už je to jen vzpomínka, jelikož genius loci zcela vymizel. Komerční pojetí akcí, kde se pořadatel nestydí při vstupném 900 korun tvrdit, že se „starý páky vracej na Ladronku“, je toho jen dalším smutným důkazem. Jak vidno, kulturně alternativní Ladronka se hodí i dnes, když už nabízí jen alternativu mezi bruslemi a koloběžkou. Zatímco strategii cíleného využívání „proměněného“ parku se ujali v samotné usedlosti, stavba roku, zdá se, obyčejným lidem moc neslouží, pokud pomineme „okénko s pivem pro chudé“. Smutným vysvědčením nové Ladronky je i skutečnost, že v předchozích ročnících získala ocenění například pražská víceúčelová Sazka Arena nebo pražská tramvajová trať Hlubočepy – Barrandov, která je jedním z nedávných triumfů ODS.
Jakub Mračno
V rámci Týdne knihoven představila Národní knihovna ve spolupráci se Svazem knihovníků a informačních pracovníků novou kampaň zaměřenou na získání nových čtenářů. Zatímco loňská akce nazvaná Přečtěte si to dřív než Hollywood byla vtipná a dokonce mezinárodně úspěšná, ta letošní dopadla o poznání hůř. Knihovníci se tentokrát inspirovali v USA a na plakátech se budou objevovat různé celebrity s knihou v ruce. Nápad to není úplně špatný, nemálo však záleží na výběru osobností i knih. Na prvním z řady plakátů přemýšlivě mhouří oči Sámer Issa, který „čte“ nesmrtelný svazek červené knihovny od Jarmily Loukotkové Navzdory básník zpívá. Sámer Issa sice zpívá (navzdory čemu?), ale že čte, mu asi neuvěří ani jeho fanoušci. Teď už zbývá jen doufat, že na dalších plakátech nebude číst Jaromír Jágr Ledovou královnu, Karel Gott Karlíka a továrnu na čokoládu nebo Honza Nedvěd Hochy od Bobří řeky.
Jiří G. Růžička