Tam, uvnitř

Vzpomínáš? Zapomenuté masakry, modříny

a břidlicové stráně

Kroužky dýmu nad uhelným polem

Nevěstka smrti v bídném, bledém slunci

Pach skály, napuchlých těl a tlejících rostlin

Město, kde žár hřeje své mrtvé

a schraňuje v chorých domech

Ptáci jako trubači andělé

* * *

Zůstal jen hlad

Šílenství němě pokrývající

obzor lesa

Jako prach

Tichý hvizd a smích,

potem se lesknoucích

tváří

V tanci roztažené stíny prstu

A hlasy

Schody láme

sestupující stín

Světlo probuzené

do prázdna

* * *

Umřu a nic –

smotek paměti

A strachu

Úděl byl dán

Za hranicemi řeči

rozprostřel se šepot:

prosba očí,

hledících ze studena

Všechno je hra,

bez přesahu

A k lítosti

Jsou slova, která zabíjí

Ale i slova,

která jsou milostí

vykoupení

* * *

jeho

jako vejce kulaté břicho

poposkakovalo

po namodralém chodníku

Němá plátna těl,

nahé stíny

A rozkroky

Postřelen, chrchlal

Sliny mu tekly

Zázrak znetvoření!

Rozštěp smíchu!

* * *

prohnutý hřbet

v srsti,

málo z toho

(zbývá)

je i není

(vidět),

 tam, kde se

trochu

(ještě skrývá)

vlk s vyjícím

měsícem

* * *

Mluvíš se mnou

skrze nelítostný strach

Stroze

šupinatá tvář

s očima vyrytýma

do mědi

Později, když se svíjíš,

tvé tělo trhá smích

Žadoníš

* * *

Stojí sama

Zprohýbaná klenba

Stěna plná žáru

Až ji sevřou marna

Promění se v páru

* * *

Chlad prostoupil těly

a vstoupil do stěn

V parcích plných cizoty

se hromadí stíny,

světlem prorůstá prach

Stromy trčí mezi stromy

Chtěl jsem se pokusit

rozlomit meze, projít,

vzkřísit hlasy, ale

Vše se dvojí a tone

Jako by se loučil,

zůstávám odjinud

* * *

Tak neúnavně,

po celý den

a sám

V klenuté modři křičí pták

Chtít se vrátit,

nesmět kam

Ozývá se

mák

* * *

vracím se potrestán:

slovo, prosba,

paměť je neúprosná

Nemilosrdná

zapomenout vyslovené,

vyřčené

Věci, slova

a lidi

za sebou vleču

svůj stín

vše co hledám

je ztrácet,

světlo se dlaněmi

opírá o zeď

nic nemít,

být zapomenut

Zima, hlad  

a zabíjení

* * *

už dávno spolu jsme:

Žádný,

žádná,

nicotní v žalu

i na cestě

tolik a tolik

pozapomenutých slov,

tolik a tolik

zvířeného prachu

Hledal jsem to jediné,

které by křičelo

* * *

Pamatuješ? Zlámaný jazyk, kořist dne,

ty a živý sníh

Zdálky se rýsující postavy

za žilnatým sklem

Na pomezí zmlklého a již vysloveného

sestupuješ bílá

Svíráš věci v dlani

a naplňuješ světlem

Přes hubené hřbety střech

padá vítr

a popel zanechává své útlé stopy

na tenkých zdech

Nacházím se, když se ztrácím

Věci vyjevily svou tvář

a ukázaly hrany

Nelze se pokaždé navracet zpátky

po těžkých schodech

Voda zprůzračněla

a tato chvíle je tak naplněna,

že teče a bolí světlem

Svírám slova, prázdno pomíjím

Opírám se o svůj vratký stín

a znovu, jako tehdy,

hledím v tvou tvář,

tak plnou sebe

* * *

až smrti přitlačím jazyk na její oči,

tak zoufale prázdné,

tak zoufale noční

až smrti přitisknu jazyk na její ústa,

tak zoufale prázdná,

tak zoufale úzká

až smrti vložím jazyk mezi stehna,

tak zoufale plná

a bolestná

* * *

čas odtloukává čas: k smrti,

útlé ruce, stále ten tlukot

jako tlukot tvého srdce,

které to škube a rve

Křičí a praská

dřevo v lese, čas

odtloukává strach

Houpá se, houpá

Vrah!

* * *

Z její kropenaté lebky

zbyla už jen kůže

Žluklý měsíc

Šedým filmem

potažené oči

a chrastící vlasy

do noci

Galerie

Zneklidňující obraz jaksi dvojrozměrné, plakátové kočky, visící na diváku očima a hrudí na bílé, přesvětlené ruce, připomínající něčím chirurgickou rukavici ve sterilním prostředí, vznikal v letech 2000–2002. Ve srovnání s dobou vzniku jiných maleb Jana Merty (nar. 1952) to není mnoho, díla devadesátých let byla dokončena za pět až deset let. Na výstavě v Brně a v Pardubicích v roce 2005 byl tento obraz, nazvaný Neboj se!, vystaven spolu s malbou Neboj se! II (2002–2003), již zde nereprodukujeme. Táž kočka, táž ruka, jen jiné barvy: užité ironicky. doktorand oboru komparatistika na FF UK; ruka má šedý (úřednický?) rukáv. Všechny prsty i tlapky najednou dostávají bez změny polohy perverzní nádech. My ale přetiskujeme reprodukci staršího akrylu (1992––2002) nazvaného Pet. S „nebojácnými“ malbami je Pet spojen přímým pohledem bytosti ven z plátna, pohledem dorážlivým, přesto nefunkčním – obráceným do sebe. Pohledem stočeným na hranu žití a nežití. Mertovy skutečně různorodé obrazy často dodávají nádech monstróznosti takzvaným obyčejným věcem, stavějí je do role obrazového klišé, vzpomínek na romantická díla a nechávají je viset v podezřele „čistém“ pozadí. Dojem není, alespoň u mě, prost strachu. Z díla Jana Merty (jednoho z neotřesitelně významných malířů střední generace, kam přes svůj věk spíš patří) jsem tato dvě domácí zvířata vybral k básním M. Olšovského i pro jejich záludné druhy ticha.

Vincenc Lichnovský