Přehled o tom, jak se profiluje výtvarná scéna severomoravské metropole v posledních deseti letech, přináší výstava v ostravském Domě umění. Referuje náš přispěvatel přímo z Ostravy.
Náhodný chodec bude možná překvapen a snad i zděšen, pokud v těchto dnech zabloudí k ostravskému Domu umění. Do jedné z jeho zdí nedaleko oficiálního vstupu do budovy na několik podzimních týdnů nenáhodně „zaparkoval“ stařičký Ford Cortina, neomylně řízený promodralým obtloustlým Batmanem. Není to ovšem výsledek jeho zběsilé noční jízdy pod vlivem alkoholu. Tento „objekt“, vehementně se opírající do galerijní zdi, je, jak o tom informuje nešetrně umístěná popiska za jeho zadním sklem, jedním z exponátů právě probíhající výstavy OVA 95–05.
Koncept výstavy vzešel z kurátorské spolupráce Františka Kowolowského, Jiřího Surůvky, Petra Lysáčka a Jiřího Jůzy. Tato čtveřice si předsevzala, že ve zkratce představí nejvýraznější osobnosti ostravské výtvarné scény posledních deseti let (odtud název výstavy). Bylo vybráno deset ostravských nebo s Ostravou spojených umělců a těmto „nominovaným“ byla nabídnuta možnost přizvat si ke společné prezentaci jednoho hosta (jednotlivce nebo skupinu). Počet vystavujících se tak rozrostl zhruba na třicítku. I přes možná až příliš povrchní selektivní měřítko se dá s jistou licencí prohlásit, že velká většina z jmenovaných se nějakým způsobem podílela a podílí na konstituování pojmu „současná ostravská scéna“. Na to, jak významný a iniciační je podíl jednotlivých z nich, především prvních deseti nominovaných (Daniel Balabán, Zdeněk Janošec Benda, Michal Kalhous, Kamera Skura, František Kowolowski, Petr Lysáček, Hana Puchová, Jiří Surůvka, Jiří Šigut, skupina VY3), už ovšem výstava odpověď nenabízí.
I přes rozsáhlou škálu jednotlivých autorských přístupů vystupuje na povrch poněkud překvapivě skutečnost, na kterou upozornil ve své zprávě o výstavě redaktor regionální mutace deníku MF Dnes Martin Jiroušek – výstavě dominuje závěsný obraz. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby s ostravskou scénou nebyla vždy spojována určitá dravost a přímost, pro kterou bylo klasické závěsné médium spíše na překážku.
Až na několik málo videí (sekvence Kustod nikdy nespí z roku 2006 od skupiny Rekord patří k tomu lepšímu, co je na výstavě k vidění), fotografií (Jiří Šigut, Dita Pepe), digitálních tisků (Jiří Surůvka, skupina VY3), objektů (Petr Lysáček, Martin Horák) a dvou klasicky pojatých soch z betonu a skla (Šárka Mikesková, Jaroslav Koléšek) zaplňuje výstavu skutečně řada maleb. Vedle autorů, pro něž je malovaný obraz soustavným a tradičním způsobem vyjádření (Aleš Hudeček, Katarína Szanyiová, David Jedlička, Petr Pastrňák), se obrazem prezentuje například i Kamera Skura či skupina Rekord. V jejím případě ovšem budiž řečeno, že ne malovaným, ale sešívaným. Naproti tomu například Daniel Balabán, vedoucí Ateliéru malba I na ostravském IPUS, není zastoupen ani jedním plátnem. Prezentuje se několika velkoformátovými počítačovými manipulacemi, které ovšem zaujmou spíše nebo právě proto, že se jedná o kreaci bytostného malíře. Autorovy hříčky s posunem a manipulací reality ovšem zcela jistě neobstojí před jeho dosavadní malířskou produkcí.
Na příkladu poněkud rozpačité prezentace Daniela Balabána vystupuje na povrch řada dalších nejasností. Především je třeba se ptát, zda práce čtveřice kurátorů skončila sestavením seznamu autorů, nebo zda se za instalací, která zabírá hlavní a vedlejší sál Domu umění, skrývá systematický výběr děl, jehož prostřednictvím se autoři výstavy snaží postihnout specifické aspekty fenoménu současného ostravského vizuálního umění. Kloním se spíše k první variantě. Ostatně sami kurátoři se v úvodním textu zmiňují o tom, že k prezentaci byla vybírána díla nejnovější a většinou dosud nikde nevystavená. To ale ve skutečnosti pro řadu artefaktů neplatí, některé vznikly už před šesti lety. Otázkou také zůstává, proč se díla hostitele a hosta v expozici často ani nepotkají? Neztrácí potom onen dvoustupňový klíč, podle nějž byli umělci na výstavu zařazeni, své opodstatnění? To, co by se mohlo stát zajímavým a netradičním výstavním konceptem a podnětnou konfrontací, končí tak v podstatě jako jeden ze salonů, v němž ovšem naštěstí kvalita dominuje nad kvantitou.
Na druhé straně to, že se po delší době podařilo uspořádat na ostravské poměry skutečně velkou prezentaci současných autorů spojených s tímto regionem a paradoxně více ceněných a vyhledávaných právě mimo své působiště, je pro kurátory i pro samotné autory malým vítězstvím. Vždyť ta předchozí, obdobně koncipovaná prezentace (Ostrava – umjeni) byla připravena manžely Ševčíkovými už před dlouhými osmi lety. Neexistence plnohodnotné kunsthalle, na jejíž absenci upozorňuje také jedno z videí (Jiří Surůvka: Zápas o ostravskou kunsthalle, 2006), totiž výrazným způsobem snižuje možnost podobného typu kolektivní výstavy, koncipované bez zbytečných kompromisů a kontroverzí.
Autor je kurátor.
OVA 95–05. Galerie výtvarného umění v Ostravě– Dům umění, 12. 9. – 18. 11. 2006.