Dá se tomu říkat hračky

Pokud vím, působil jste ve skupině A64 – jedné z prvních vlaštovek punku v českých zemích.

Ano, ale už předtím jsem se zabýval různým experimentováním a mimo jiné jsem měl skupinu společně s Jaroslavem Pížlem, známým básníkem. Hráli jsme dost free… A64 za mnou přišli, že by se jim líbilo mít ve své hudbě free saxofon. Tak jsem si půjčil od kamaráda saxofon, který byl „aleatorický“ sám od sebe, protože byl patrně rozbitý a nedalo se na něj pořádně zahrát, ale to v tomhle vztahu nevadilo. Kvičel jsem na saxofon do hardcoru.

Jak vlastně vypadala skupina s Pížlem?

První jméno skupiny bylo myslím Athanasius Pernát podle té postavy z E. T. A. Hoffmanna. Jaroslav hrál na vlastnoručně upravenou baskytaru, na níž měl dvě hluboké struny, a pak si místo horních dvou natáhl modelářská lanka pro upoutané modely, takže basa měla hodně „žiletkový“ zvuk. Ten byl ještě hnán přes tehdejší výdobytek komunistického průmyslu – wah wah pedál spojený s boosterem, který ve spojení s touto kytarou dělal neuvěřitelné věci. Já jsem k tomu hrál na bicí a pak jsme sehnali Zuzanu Hájkovou, která chodila na konzervatoř a hrála s námi na housle. A dělali jsme improvizace.

Hraní s A64 tedy vzešlo z kamarádství. Zasáhl vás punk nějak hlouběji?

Punk nás zasáhl tak, že si Jára půjčil singl Anarchy In The UK od Sex Pistols a to se nám velice líbilo. Ale třeba Clash už nám přišli moc komerční. Samozřejmě jsme o punku a new wave nejdřív četli a to, o čem jsme četli, nám přišlo podstatnější: udělej si sám, s tím, co máš, a nečekej na nějaké drahé aparatury a bůhvíco. A zarazilo nás, že ta muzika byla taková komerční, ne moc experimentální nebo nějaká tvrdá. Pak jsem na burze s deskami výměnou získal dvě raná alba The Fall a zdálo se mi, že právě oni mají ten správný přístup.

To je asi typické pro vnímání hudby, že si člověk nejdřív přečte, pak okusí a následně koriguje svou představu. Občas mám pocit, že toto pořadí může hrát ve výsledku pozitivní roli, pokud člověk také něco tvoří.

My jsme byli opravdu hodně ovlivněni čtením třeba Jazz Bulletinu, což nám otevřelo oči, a my se tím pádem začali pídit po věcech, které mi připadají důležité dodnes. Namátkou bych jmenoval třeba This Heat. A jiné věci, které mi odkryly celou sféru improvizované hudby a free jazzu.

Jak jste nastoupil k Mikoláši Chadimovi do skupiny?

To bylo po koncertu na nula sedmičce. Tam mi můj dlouholetý spoluhráč Jindřich Biskup přinesl jiný saxofon. Já jsem si tam něco „vrznil“ na záchodě, když se objevil můj idol Chadima a začali jsme se bavit, že i s Biskupem uděláme nějaké free trio…

Živým hraním jste tehdy doplňovali zvuk přednatočených pásků?

Ano. Bylo to dáno tím, že tehdy, i dřív s Jaroslavem Pížlem, jsme se zabývali těmi nejpodivnějšími kombinacemi nástrojů. Tenkrát se od kamarádů dalo zadarmo získat spoustu věcí, takže jsem měl doma třeba citeru, housle, harmonium nebo tahací harmoniku. Na to všechno jsme se snažili vyrábět zvuky.

Jak dlouho jste hrál s Mikolášem Chadimou?

Co se koncertů týče, hráli jsme asi dva nebo tři. Už jsem byl v Dánsku, takže to bylo jen občas. Do Dánska jsem se přiženil v roce 1983 a odjel tam v říjnu následujícího roku, protože jsem musel vyřizovat vystěhovalecký pas a další papíry. Kontakty s Českem jsem neztratil, jezdil jsem sem, dá se říct, každý druhý měsíc.

V Dánsku jste zkoušel vydávat kazety a vozit tam českou hudbu…

Snažil jsem se vydávat věci, které korespondovaly s tím, co se mi líbilo. Chtěl jsem vsadit do světového kontextu ty nejexperimentálnější skupiny typu Kilhets nebo to, co jsme dělali s Mikolášem, nebo co dělal Mikoláš Chadima sám. Já jsem tehdy byl dost selektivní a s Jindřichem jsme byli takoví „ortodoxové“, že jsme odmítali cokoliv, co nebyl improvising.

Jak vypadala hudba v Dánsku v době vašeho přesídlení a jaké jste tam měl šance?

Když jsem se tam odstěhoval, ukázalo se, že v Dánsku – a to je i důvod, proč jsem se neustále vracel do Čech – vůbec neexistuje jakákoli scéna nebo zájem o experimentální hudbu. A připadalo mi, že jsou tam sto let za opicemi. Pár lidí dělalo nějaké free, ale bylo to velice idiomaticky podmíněné. Buď dělali free jazz nebo jakýsi free rock, jakoby noise. Bylo tam toho velice málo a zájem byl takřka nulový. A dost mě tenkrát zarazilo, že tam neznali věci, které já jsem považoval za základy, třeba King Crimson nebo Can, které tou dobou v Praze znali všichni.

Pokud jste tedy i nadále chtěl dělat hudbu, cesta byla jasná – expandovat mimo Dánsko?

Situace se pro mě mimořádně zlepšila, když v roce 1987 přijel Jindřich Biskup a začali jsme hrát spolu. Stěžejní bylo, když jsme se dali dohromady s americkým „globetrotterem“, který se jmenuje Jeffrey Morgan. Je to převážně altsaxofonista a začali jsme s ním pod názvem Summer Assault jezdit mimo Dánsko.

Jaké nástroje jste používali?

Já jsem se víc a víc přeorientovával na hraní na objekty, které normálně nejsou považovány za plnohodnotné hudební nástroje. Dá se tomu říkat hračky, i když to není úplně přesné. Používám třeba vábničky, některé jsem si sám upravil. Potom vytvářím kombinace – různé hračky dávám dohromady. Dost využívám polystyrén, sklo a vodu. Vůbec mě zajímá zvuk plastu, protože mi připadá nedoceněný. Například plastový stolní fotbal, takový ten s pružinami. Je amplifikovaný a hraji na něj třeba plastovými štamprlaty a šampuskami. A spousta dalších věcí, které jsou ozvučeny starým zmagnetizovaným pickupem na baskytaru – od pružin přes elektrické kartáčky na zuby, šlehače. Mám i theremin a starý dětský maďarský syntezátor, který jsem si koupil ještě v devětasedmdesátém u babičky na vesnici u Zlína. Jmenuje se Elton. Amplifikované věci jsou vesměs mnou předělané.

Vznikla nějaká další seskupení?

V Anglii i Německu jsme získali kontakty a pak to bylo tak, jak to v improvisingu chodí – každý hraje s každým. Někdo tě pozve a hraješ s různými lidmi co možná nejvíc.

Na festival Stimul přijedete zahrát s Eugenem Chadbournem. Jak jste se dali dohromady a čím jste si blízcí? Váš zvuk se docela liší…

To mi nepřijde. Myslím, že Eugene je génius zvuku smetí, což mi vždy velmi imponovalo. Považuji ho za jednoho z velkých pionýrů této hudby a hraní s ním je pro mě velice užitečné, protože přitom zažívám mnoho nových situací.

Jaký je v tom rozdíl, hrát s Eugenem Chadbournem či s někým jiným?

Samozřejmě, že u většiny lidí, s nimiž hraji, znám jejich hudební rukopis. To znamená, že s ním vědomě nebo podvědomě pracuji. Reagovat se na něj dá několika způsoby, hlavně dvěma: hrát něco, co spadá do toho určitého idiomu, anebo se naopak snažit spoluhráčův jazyk co nejvíc narušovat. Ale nejvíc mě baví, když mohu dělat něco, co se neustále proměňuje z jednoho pólu v druhý. Těžko se o tom mluví, protože to vše vyplývá z konkrétní situace, která vzniká v hudebním dialogu. Ten je průběžný a já si ho nemůžu premeditovat. Samozřejmě, že občas jdu na koncert s určitým plánem, ale mnohdy se stává, že na něj ve chvíli, kdy koncert začne, úplně zapomenu.