Hozený ručník

Nová výstava v pražském Ateliéru Josefa Sudka vrací do hry otázku pro tento nepříliš letitý malostranský objekt kupodivu vlastně již starou, avšak pochopitelně platnou vždy a všude, kde je něco vystavováno. Totiž: Jaká je souvztažnost místa expozice a díla, které je v něm prezentováno? Uznáme-li působnost genia loci, potom se nevyhneme pokusu o formulaci toho, jaká díla se mohou „potkat“ s prostorem repliky Sudkova ateliéru, sestávajícího z místnosti velikosti obýváku (přičemž jedna stěna je prosklená) a přilehlé komory. Mou tezí je, že nezbytně nemusí jít o fotografická díla tradicionalistická, o fotografii „analogovou“, tvořenou v jakémsi sudkovském duchu; ostatně tudy se ubírá nedaleká Galerie Josefa Sudka. Ale vždy by mělo jít o díla velmi osobní a koncentrovaná, o díla zřetelně tvarovaná, protože – a to je má zkušenost se Sudkovým ateliérem, do něhož na výstavy docházím zcela pravidelně – právě tohle si zdejší genius loci tiše, avšak důsledně nárokuje. Každá polovičatost se tu obnažuje a stává se divácky těžko snesitelnou. Ten, kdo do Sudkova atelié­ru výstavy dramaturgicky vpouští, těmto nárokům bohužel není schopen trvale dostát. Po obstojném letním představení Černohorce Duška Miljaniće s jeho Územím trestných hodů (viz A2 č. 32/2006) se výstavou All The Best pražského fotografa Jiřího Thýna (1977) Sudkův ateliér vrací ke svému horšímu já.

Kurátor Ondřej Chrobák (nedávno se podílel na výstavě a katalogu V okovech smíchu. Karikatura a české umění 1900–1950) charakterizuje Jiřího Thýna jako tvůrce pohybujího se „na hranici fotografie, videa, instalace a intervence do veřejného prostoru“ a disponujícího kultivovaným vizuálním projevem, jímž rozehrává „hru mezi absurditou a smysluplností všedního provozu“. „Tentokrát se však Thýn zaměřuje na téma svátečnosti, které mu dovoluje ještě větší gradaci výrazu a případné ‚designování‘ formy. Velkoformátová fotografie odkvétajících růží, neumětelská fotokoláž s křehkou babičkou zapaspartovaná v kvalitním dřevěném rámu, růžová vlajka přichycená ve fasádním držáku na stěnu galerie, barevně rozpasovaný orien­tační bod… jsou jen malé segmenty vizuality zachycující okamžik, kdy se svátek mění v obyčej a naopak. Okamžik, ve kterém se přání ‚ALL THE BEST‘ vyslovuje jednou s velkou měrou empatie, jindy s lehkou dávkou ironie a občas také jako hodnotící kritérium prokazující bonvivánský životní nadhled,“ rozepsal se Chrobák. Následuje jemně ironický výklad o „soutěsce rané dospělosti“, riskantní etapě mezi dokončením vysoké školy a třicátým rokem života; v této soutěsce se Thýn – vyplývá z textu – přinejmenším věkově nachází. To je vážně dost témat naložených na dvě rozměrné barevné fotografie, na tři snímky menší, růžový ručník coby vlajku a na červeno­žlutý kříž s bodem uprostřed, kde čteme: „Tento bod je od této chvíle také součástí tvého života.“ Kromě toho je v komůrce ateliéru umístěno video: asi minutu jsem se vydržel dívat na černobílý záběr, na němž se igelitová taška vznáší nad sporákem a naráží do digestoře. Takže ani nevím, zda akt mladé dívky v lese, reprodukovaný na pozvánce a posílaný organizátory do redakcí jako jeden z pressprintů, se neobjevuje alespoň na téhle obrazovce; v galerii jsem se s tímto záběrem z roku 1997 nepotkal.

Jiří Thýn je podle mě zatím autorem slibných jednotlivostí. Vyzvětšované růže samy o sobě dosahují určité vizuální intenzity, a ještě větším potenciálem disponuje záběr těla sedícího na židli, snímaného z profilu, bez hlavy – těla možná ve věku autorově; pravá ruka je zde výborně aranžována do gesta vyjadřujícího rozpaky, bezradnost, nervozitu, skrčené prsty jsou do sebe zatlačeny, „ohlodávají“ se. To by se dalo brát jako symbol poutníka „soutěskou rané dospělosti“. Ale kde je jaká svátečnost celku? Co ji má zakládat? Čím je sváteční třeba ona fotokoláž s babičkou – že je v pěkném rámu a tím banalita přechází ve svátečnost? V jakých doslovnostech a „frcích“ se to máme pohybovat? Kdybych s Thýnem (a Chrobákem) opravdu soucítil, stáhl bych ten jejich růžový ručník z držáku a hodil jej na zem, do středu galerie. Takto se v ringu ukončuje utkání, které je pro jednoho z aktérů již jen utrpením s hrozbou zranění či smrti.

Autor je redaktor MF Dnes.