Režie Wayne Wang, 2006, 112 min.
Snímek Smoke režiséra Waynea Wanga považuji za jeden z nejlepších, co jsem viděl. Moc potom nerozumím tomu, proč stejný režisér natáčí filmy jako Krásná pokojská (s Jennifer Lopezovou) nebo Poslední prázdniny (s černošskými hvězdami Queen Latifahovou a LL Coll J). V bonusových materiálech se dokonce dozvíme, že scénář vznikal celých 20 let!! To překvapí ještě víc, když zjistíme, že jde o remake stejnojmenného filmu z padesátých let. Každopádně scénář je největší slabinou filmu. Prodavačka z obchodního domu se dozví, že má poslední čtyři týdny života, a tak se jich rozhodne užít dosyta. Vybere si veškeré úspory a vydá se do místa, které je pro ni, zejména kvůli tamnímu kuchaři, životním snem – do hotelu Pupp v Karlových Varech. Ty jsou tu vykresleny jako lyžařské letovisko, obklopené rakouskými Alpami. Nicméně nevyčítejme filmu jistá geografická zkreslení, ale opravdu jalový příběh. Najdeme tu totiž jen mnohokrát viděná klišé. Hlavní hrdinka svou přirozeností okouzlí jak zmíněného kuchaře (Gérard Depardieu), tak senátora z její rodné Louisiany, napraví zkaženého lobbistu (ten pod tíhou uvědomění si vlastních hříchů chce dokonce spáchat sebevraždu) a otevře oči i místní pokojské. O milostné zápletce se raději nezmiňovat. Poslední prázdniny jsou ukázkou filmu, který může fungovat maximálně jako hodně lehká podívaná a kterou by rozhodně neměl ztrácet čas jen trochu ambicióznější režisér.
Jiří G. Růžička
Distrikt / Nyócker!
Režie Áron Gauder, 2004, 87 min.
„Tohle je příběh zkurvený čtvrti,“ rapuje se v úvodní písni maďarského animovaného filmu Distrikt. Kéž by to tak opravdu bylo. Samotný nápad natočit divoký příběh z prostředí budapešťského ghetta není špatný, nicméně scénář snímku už se příliš nevyvedl. Film jako by uvízl v laciných stereotypech všeho druhu. Možnost filmového ztvárnění drsné poetiky ulice se přímo nabízí, místo toho je nám ovšem servírována toporná snaha o vtip za každou cenu. Distrikt obsahuje i atributy filmů vyloženě dětských, a tak se neobejde bez stroje času a následného výletu dějinami až na samý počátek věků. Jenže ani tato linie tvůrcům nejde a ve srovnání s legendárním seriálem o rodině Smolíkových shoří jak hulení, které samozřejmě ve filmu nechybí. Na tom už nemůže moc změnit vskutku vydařená netradiční animace až punkového charakteru ani skvělý hiphop, vedle něhož je ten český jen trapnou napodobeninou řeči ulice. Opravdu funkčního vtipu se divák dočká až na samém konci, když prezident Bush, věrný své myšlenkové sterilitě, namísto na Budapešť shodí atomovou bombu na Bukurešť. Áron Gauder nenatočil ani drsný film pro dospělé, ale ani animovaný odvaz pro náctileté, v kterém by se mohli najít. Zůstal kdesi na půli cesty mezi tvrdou realitou ulice a sarkastickým výsměchem dnešnímu světu. Kdyby si ulice hleděl víc, a nejen zpočátku, mohl by zaujmout a být třeba i lepší než přeceňovaný South Park.
Lukáš Rychetský
Ro.Go.Pa.G.
Režie Ugo Gregoretti, Roberto Rossellini, Pier Paolo Pasolini, Jean-Luc Godard, 1962, 122 min.
Čtyři samostatné příběhy čtyř režisérů propojené motivem počátku a konce světa jsou nenápadným klenotem v DVD produkci, která je u nás k mání. Povídkové filmy mají pro režiséry i diváky svůj půvab. Na malém prostoru zde mohou autoři koncentrovaně využít nápady, postupy a experimenty, které by v dlouhém filmu mohly zapadnout nebo z něj naopak neorganicky vyčnívat. V tomto případě tvůrci vložili do každé povídky sice lehce moralistický, ale zato trefný a úderný motiv. Rozdílné režijní pojetí každé epizody přispívá k rozmanitosti filmu: zatímco Rosselliniho příspěvek působí ještě jako vcelku konvenčně zrežírovaná povídka, pak Godardova epizoda je pro autora příznačným obrazově zvukovým experimentem, Pasoliniho ostře satirická pasáž (filmově asi nejvydařenější) zaujme hereckým výkonem Orsona Wellese (v roli Ježíše vystupuje sám režisér) a poslední Gregorettiho povídka je satiricky pojatou kombinací mluveného slova a obrazu, v níž je děj představen formou školní přednášky, doprovozené ukázkami ze života typické italské rodiny. Obrazový transfer je spíše průměrný a ke kvalitě moc nepřispěl ani letterboxový přepis širokoúhlého formátu 1.85:1.
Petr Gajdošík
Temná voda / Honogurai mizu no soko kara
Režie Hideo Nakata, 2002, 101 min.
Po uvedení hollywoodského remaku se k nám s jistým zpožděním často dostane i originální verze. Mluvíme nyní o japonských hororech, které jsou zatím pro americké filmaře slušnou studnicí látky, navíc stačí jen lokalizovat herce a prostředí. Japonský originál Temné vody má (pro českého diváka) výhodu v neznámých hereckých osobnostech, které tak nefungují jako zcizovací prvek. Čerstvě po rozvodu se Yoshimi se svou dcerkou nastěhuje do velkého (a příznačně nehostinného) domu. Nový byt ale už od začátku není tak úplně v pořádku. Film Hidea Nakaty ve mně vyvolává schizofrenní pocit. Na jedné straně jde o snímek s notnou dávkou napětí, strašidelných momentů, husté atmosféry, na straně druhé znovu opakuje motiv, kdy hrdiny děsí a otravuje něco, čemu stačí na konci duševně pomoci („Já jsem tvoje maminka…“). Dějem je tedy Temná voda nenápaditá, ba co hůř – předvídatelná. Jediným trumfem pak může být režie. Hideo Nakata naštěstí ví, jak budovat napětí, a i když tušíme, že z probublávající vany něco vyleze, stejně je velmi pravděpodobné, že se toho lekneme. Nejzajímavější je určitě prostor, v němž se příběh odehrává. Nese s sebou jisté nelogičnosti (Yoshimi se nepotká s jinými sousedy, ale jen s mrtvou dívenkou), avšak působí dost depresivně na to, aby podpořil strach. Japonský originál pak i se všemi svými chybami vítězí nad americkou verzí.
Lukáš Gregor
Broken Sword IV: The Angel of Death
THQ 2006
PC
Jako na spasení čekali fanoušci žánru adventur na další díl Broken Sword, proslulé dobrodružné série, v níž se řeší záhady minulosti v duchu ne nepodobném knihám Umberta Eca. Zatímco předchozí díly nesly nesmazatelný otisk duchovního otce série Charlese Cecila, poslední vznikal na objednávku společnosti THQ a je to vidět. Zkrátka, když je něco vynucené, pak je to na hony vzdálené přirozenosti. Setkáváme se sice se starým známým nedobrovolným lovcem artefaktů Georgem Stobbartem, ale jeho putování za tajemnou minulostí je příliš povrchní a nenápadité a liší se od předchozích dílů jako Dan Brown od Eca. Příběh vrcholí klasickou záchranou světa a hratelnost je krokem zpět. Jednoduché úkoly, absence nečekaných zvratů, příliš nucené „zpomalováky“ postupu – to nemáme zapotřebí. Pro celý žánr je hra návratem k zkostnatělým principům adventur, což v době, kdy je na trhu Dreamfall: The Longest Journey (sice jednoduchá hra, ovšem s hlubokým herním zážitkem), vypadá skutečně trapně. Přesto se dá Angel of Dath doporučit lidem, co rádi řeší nejrůznější hádanky, zajímají je záhady anebo mají zkrátka jen pozitivní vztah k sérii Broken Sword.
Pavel Dobrovský
Magdalena Kožená
Mozart Arias
Deutsche Grammophon 2006, 68 min.
Nové CD Magdaleny Kožené je jejím prvním čistě mozartovským recitálem a také první nahrávkou s dirigentem sirem Simonem Rattlem, který je jejím životním i uměleckým partnerem. Mozart stál (skoro osudově) na počátku její kariéry: v roce 1995 vyhrála Kožená mezinárodní mozartovskou soutěž v Salcburku a o rok později debutovala na operní scéně Janáčkova divadla v Brně jako Dorabella v Cosí fan tutte. Kožená již několikrát dokázala, že má cit pro dramaturgii svých recitálů. I zde si jednak vybrala árie, které jí dokonale sedí (a to i některé původně určené pro soprán), jednak je sestavila tak, že je nahrávka pestrá ve střídání nálad i hlasových poloh. Přitom zpívá Mozarta tak, jak mu to sluší nejlíp: prostě, průzračně, lehce, zářivě, dramaticky jen tak přesně, jak to jeho hudba unese, a současně mnohorozměrně, dávajíc každé postavě, co jí patří – ať už jde o Cherubína či Zuzanku z Figarovy svatby nebo o tři ženské postavy z Cosí fan tutte. Rattle diriguje nikoli „své“ Berlínské filharmoniky, jejichž je v současnosti šéfem, ale i Orchestra of the Age of Enlightenment (Orchestr osvícenství), který je pro interpretaci Mozarta ideální. A spojení Kožené, Rattlea a orchestru funguje dokonale.
Milan Valden