Režie Jim Sheridan, 2005, 134 min.
Po Eminemovi (8 míle) se objevil další rapper, který má pocit, že jeho životní příběh si zaslouží film. Stejně jako u bílého rozzlobeného muže je i u černého 50 Centa jasné, že vše je důkladně promyšlenou strategií. Příběh černošského mladíka z ghetta nepostrádá jediný stereotyp, který k dobře prodejnému gangsta rapu patří. Chudoba, zrada, smrt matky, crack, přestřelky, přežití vlastní smrti, pomsta a pak už jen hlasový bombing před naplněným sálem. Má to sice být drsné jak rašple, ale je to sladkobolné jako obal DVD, na němž polonahý svalnatý rapper drží v náručí dítě. 50 Centovi sice nelze upřít, že v jeho těle uvízlo větší než malé množství střel, ale není možné se zároveň zbavit dojmu, že právě ony z něj paradoxně udělaly rapperskou hvězdu. Ve filmu si člověk moc neužije ani toho rapu, jejž by očekával, většinou jde o jeden opakující se hit. A tak ze Zbohatni nebo chcípni zůstal jen šablonovitý příběh o gangsterovi z ulice, s kterým pro jeho potlačenou lidskost divák sympatizuje a nakonec se dočká i morální katarze a nápravy. Reálie z 50 Centova života jsou navíc neskutečně přibarvené až přebarvené. Režisér přišel s nápadem postavit příběh na pátrání po vrahovi rapperovy matky, které se ve skutečnosti nikdy nekonalo. Mnoho lidí si myslí, že 50 Cent je dobrý rapper; o tom, že není dobrým hercem a jeho osud za film nestojí, by ale nemělo být pochyb.
Lukáš Rychetský
Oidipús král / Edipo Re
Režie Pier Paolo Pasolini, 1967, 119 min.
O Sofoklově dramatu, jehož ústřední postavou je král Oidipus, marně vzdorující věštbě bohů, se říká, že je tím nejlepším, co se nám z antického divadla dochovalo. Látka, byť silně spjatá s problémy tehdejší doby (tedy těmi duchovními), je totiž vystavěna tak, že na rozdíl od valné většiny ostatních řeckých dramat dokáže dnešního čtenáře i bez aktualizací vtáhnout do příběhu. Pasoliniho filmová verze je (téměř) věrným přepisem originálu a vnitřní utrpení Oidipa lze z filmu dokonale vycítit. Značný prostor samozřejmě dostávají i různé projevy rituálnosti, folkloru a tradic, neboť Pasoliniho (nepřekvapivě) nezajímá pouze ústřední hrdina, ale i obyčejní lidé kolem něj. K nim ruční, často roztřesená kamera utíká, aby zachytila jejich reakci na to, co se děje na trůně. Jiní filmaři by se pravděpodobně snažili více vydobýt z tragického střetu Osudu a člověka, ale Pasoliniho verze není o nic méně tragická – s tím, že se ještě přitom snaží rekonstruovat prostotu nejnižších vrstev obyvatelstva. Nevýhodou filmu je, že děj Oidipa krále je natolik známý; odpadá tedy napětí z „detektivní zápletky“… Hudební doprovod a přespříliš ostrý zvuk může divákův sluch dráždit, ale obraz je poměrně kvalitní. Když pomineme nabídku dalších titulů, tak disk žádné bonusy neobsahuje.
Lukáš Gregor
1942
Režie Kelvin Tong, 2005, 82 min.
Asijských snímků k nám distribuční firmy vozí čím dál víc. Může za to nejen stále větší poptávka po filmech na DVD, kterou Hollywood s Evropou nestíhají pokrýt, ale také rostoucí obliba u českého publika. To však s sebou kromě kladů (rozbití homogenního trhu) přináší i zápory. Distribuce totiž nezřídka sáhnou i po titulu, který by klidně mohl zůstat českému divákovi neznámým. To je případ japonského snímku 1942, který se na první pohled tváří jako válečné drama (tuto domněnku podporuje i shrnutí děje na přebalu), nicméně jde spíše o pokus o horor s trochu sci-fi pointou. Skupina vojáků se v inkriminovaném roce ztratí v džungli kdesi v Malajsii a snaží se najít svou divizi, která tu vede boj s Brity. Namísto aby se ale vojáci k divizi blížili, motají se v podivném kruhu. Do toho se jim zjevuje duch domorodé ženy a lesem zní její hrůzostrašný zpěv. Jeden z vojáků pak s sebou nosí kameru, kterou vyrval z utržené ruky jiného vojáka a skrze ní vidí nejen další duchy, ale i zkreslenou „skutečnost“. Film je tak blíž Záhadě Blair Witch než vojenskému dramatu. Na horor je tu však příliš málo hrůzy (navíc se opakuje stále to samé) a moc (zdlouhavého) patosu. Na tak krátkou stopáž je například asi pětiminutová scéna, v níž si jednotliví vojáci představují své oblíbené jídlo, neúnosně dlouhá. Přesto je tento film v něčem jedinečný – nenašel jsem ho v databázi IMDB.com!
Jiří G. Růžička
Strom na dřeváky / L’Albero degli Zoccoli
Režie Ermanno Olmi, 1978, 179 min.
Strom na dřeváky (1978) je fascinující, místy téměř dokumentární kronika života na malé zemědělské usedlosti v kraji kolem severoitalského Bergama na konci 19. století. Jako autor námětu, scénáře, kameraman, střihač a režisér se Ermanno Olmi ponořil do starého, povětšinou zapomenutého světa, v němž lidé žili po celé generace stejně, v souladu s přírodou, v bázni boží i s úctou, s vědomím sounáležitosti se zemí. Téměř tříhodinové dílo obsahuje minimum dramaturgie, je natočeno s neherci a bez umělého osvětlení. O to hmatatelnější je v něm realita a autentičnost. DVD vyšlo ve spolupráci vydavatelství Zóna a Aerofilms v řadě Netuctové filmy. Přináší velmi dobrý přepis snímku s originálním zvukem v bergamštině v DD 1.0 (volitelně italský dabing) a s vynikajícími českými titulky (Anna Kareninová), dva bonusové rozhovory s režisérem a fotogalerii. Dílo s nesporným duchovním potenciálem je bez nadsázky jedním z nejvýznamnějších edičních počinů tohoto roku.
Petr Gajdošík
Zlý chlap spí dobře / Warui yatsu hodo yoku nemuru
Režie Akira Kurosawa, 1960, 151 min.
Kurosawovy exkursy do filmu noir vyústily vždy do díla, které se díky svému žánrově-konvenčnímu zařazení v japonském kulturním prostředí hůře prosazovalo. Filmy jako Toulavý pes nebo Zlý chlap spí dobře jsou zdařilými dramaty, v nichž se Kurosawa představuje jako řemeslně zdatný tvůrce. Kriminální zápletka druhého z nich je sice páteří filmu, ale snímek nabízí i hlubší úvahu o morální odpovědnosti na téma korupce a zneužití moci, ne nepodobnou hamletovskému tématu, z něhož ostatně Kurosawa také vychází. V rámci své kariéry zcela netradiční postavu nevýrazného úředníka zde excelentně ztvárnil Kurosawův dvorní herec Toširo Mifune. Ten je známý především jako představitel mužných samurajů a jeho výkon je asi nejosobitějším prvkem filmu. Kvalitou výtečný je anamorfní přepis obrazu v netradičně širokém původním formátu 2.55:1, který jistě uspokojí i náročnější zájemce.
–pg–
Kaada
Music For Moviebikers
Ipecac Recordings 2006
Nor John Eric Kaada vydal dva roky po spolupráci s Mikem Pattonem nové album, jehož prvotní ideou bylo „propojit svět muzikantů a skladatelů filmové hudby“. Kaada se tedy rozhodl natočit soundtrack tak, aby byl posluchačsky přijatelný pro širší veřejnost. Inspirací mu byly blíže nespecifikované norské nezávislé filmy. Jelikož chtěl zachovat na albu původní zvuk hudebních nástrojů, rozhodl se zcela vyhnout elektronickým vymoženostem. Naopak seskupil dvaadvacetičlenný sbor složený z cíleně vybraných folkových muzikantů celé Evropy a dokonce vyrobil několik speciálních hudebních nástrojů pro konkrétní potřebu alba. Se zpěvnými linkami nakládá opatrně, stejně jako s kombinováním různých zvukových ploch. Základem je jednoduchost a snadná čitelnost každého nástroje. Výrazově se zřetelně odlišuje skladba Mainstreaming, která má jako jediná strukturu písně, kde se doplňuje klavír a Kaadův zpěv, vyznačený rozpoznatelným textem. Ostatní skladby vynikají zvukovou odlišností, která je zapříčiněna variabilitou nástrojů, ale i přesto působí album celistvým dojmem, skladby v sobě totiž skrývají vnitřní odkazy na pasáže již odehrané, stejně jako film kombinují směs emocí malebně působící na posluchače a samovolně jej inspirují k snovému tvoření vlastního příběhu. Music For Moviebikers je označováno za nejjemnější album, které dosud na Ipecac Records vyšlo.
Michal Štůsek