Obor divadelní věda i pražská katedra, která ho má rozvíjet, se ocitly na křižovatce. Otázku Co s divadelní vědou? si položili doktorandi katedry divadelní vědy FF UK a uspořádali pod tímto názvem 1. 11. 2006 na pražské fakultě setkání. Zúčastnili se ho studenti, pedagogové i představitelé širší odborné veřejnosti. O čem se tam mluvilo a jak to souvisí s obecnými problémy české společnosti?
Do diskuse předložili iniciátoři setkání jedenáct bodů. Ty se týkaly okruhů úzce souvisejících jak s chodem Katedry divadelní vědy, tak s obecnějšími aspekty studia humanitních oborů na českých vysokých školách, jako jsou: vědecká koncepce oboru, studijní plán, produktivita vysokoškolského pracoviště, spolupráce s dalšími tuzemskými i zahraničními ústavy a praktiky, pedagogické vedení a výchova studentů, uplatnění absolventů po ukončení studia.
První krok k rozpletení začarovaného kruhu otázek a námětů udělali sami studenti doktorského studia, lidé, kteří jsou sice v přechodné, ekonomicky i profesně náročné fázi mezi hájeným stavem studentským a pozicí pedagoga či vědeckého pracovníka ukotveného v té které instituci, ale disponují potřebným přehledem.
Věda bez předmětu zájmu odumírá
Mladí pražští teatrologové uvedli celý seznam kritických postřehů k diskutovaným okruhům. Studium je zatížené pozitivistickou historiografií a současnou divadelní kulturu ponechává stranou. Z vědeckého hlediska nezohledňuje interdisciplinární metody současných humanitních věd a nenavazuje ani na aktuální tendence v reflexi kultury a uměnovědy světové i české. Chybějí tu konkrétní výzkumné úkoly, jež by stávající i budoucí teatrology motivovaly ke spolupráci a umožnily prezentaci dosažených výsledků třeba prostřednictvím ediční činnosti. Dalším neblahým faktem je, že obor není propojen s divadelní praxí. Pedagogové často uplatňují zastaralé metody přednášení, jež nevedou k žádné zvláštní aktivitě, osobnímu rozvoji či dokonce konkurenceschopnosti studentů. A tak dále a podobně. Není samozřejmě možné úplně a objektivně zde tlumočit rozličné reakce účastníků setkání na tato tvrzení, a proto se omezím jen na několik fakt, zakončených obecnější úvahou třeba do příští plánované diskuse na podobné téma.
Už jsme trochu jinde
Nejen divadelní věda stojí na křižovatce. Na pražské Filozofické fakultě právě probíhá z rozhodnutí děkana konkurs na ředitele čtyř kateder, včetně zmíněné divadelněvědní. Nároky na koncepci, kterou měli uchazeči o tento post předložit, odpovídají jak současnému stavu pracoviště, tak okruhům nastoleným proběhlou diskusí. Kandidáti měli představit svou vizi rozvoje dané součásti fakulty, ať už personálního, pedagogického nebo vědeckého, a jejich přesahů do dalších oblastí.
Česká teatrologie sice skutečně vychází z konceptu německé univerzalistické Theaterwissenschaft, rozšiřující zkoumání divadla coby pouhé analýzy dramatické literatury o režii, scénografii a herectví, ale mimopražská pracoviště deklarují už pouhou změnou názvu (Katedra divadelních, filmových a mediálních studií, Univerzita Palackého Olomouc, nebo Ústav pro studium divadla a interaktivních médií, Masarykova univerzita Brno) minimálně vědomí hybridnosti současných uměleckých druhů. Proměna předmětu bádání logicky vyžaduje i změnu jeho strategie a metodologie. Není jistě nutné přistupovat k tak radikálním krokům, jako bylo zrušení oboru divadelní věda na berlínské Humboldtově univerzitě, a tedy k likvidaci tradice, jíž je středoevropský prostor jedinečný (dovolím si odhadnout, že teorie a historie divadla se studuje ve větší části světa v rámci praktických divadelních škol – jihozápadní Evropa, USA, Latinská Amerika ad.). Je ovšem nutné zaštítit ji nějakým společným názorem, trvale udržitelnějším, než je překonaný západní objektivismus, vyplývajícím jak z povahy lokální divadelní kultury, tak z výběru z teatrologických směrů, které jsou v zahraničí provozovány někdy méně, někdy i více než dvacet let. Tj. sociologie divadla, divadelní antropologie, etnoscénologie či kupříkladu proslavená česká sémiologie.
Není učitelů, žáků ani debat
Čtenář promine, že dvacetiletí zde zmiňuji poněkud účelově. Za tři roky se totiž jedno završí právě ve výročí sametové revoluce. A dvacet let je doba, kterou se v lidské historii odpočítávají generace. Rozhodně zde nehodlám prohlašovat, že egocentrismus devadesátých let je pouze doménou české divadelní obce – jeho plody sklízíme právě nyní na všech společenských i politických úrovních. Rovněž značná část kritiky, která zazněla na oné malé výseči české akademické polis, jíž je teatrologie, směřovala k zanedbávání pedagogických cílů. Jistě to není jediný případ, kde v pedagogickém sboru často kompletně chybí jak střední generace, tak mladí potenciální nástupci, připravení a především motivovaní pro učitelské či vědecké pozice. Na tom jsme se, pokud si dobře pamatuji, shodli všichni.
O to silněji mě jako hosta debaty, považujícího za svou povinnost zajímat se o dění ve vlastním oboru, zahanbilo, když představitelé hostitelské katedry zpochybnili oprávněnost uspořádat toto setkání, otevřené dovnitř i vně akademické obce, na fakultní půdě. Proč by v „centru české vzdělanosti“ neměla probíhat kultivovaná a odborná výměna názorů, znalostí a zkušeností týkající se dílčího odborného problému, či naopak celé instituce, jež snad stále ještě stojí ve sféře veřejného zájmu i správy? Bez debaty se neobejde nejen divadlo, ale ani výuka a už vůbec ne současný stav vědeckého poznání. Škoda, že k filosofickému výzkumu nepotřebujeme třeba uranovou odstředivku, abychom pochopili, co je to týmová spolupráce, jež vede třeba jen k rozhodnutí zda ji koupit, či nekoupit.
Autorka je teatroložka, překladatelka a doktorandka KDV FF UK.