V evropských postkomunistických zemích je vypořádání s komunistickou minulostí stále aktuálním tématem veřejných debat. Diskuse o nedávné minulosti však nejsou specifikem těchto zemí. Horké téma představují i v chladné Skandinávii.
Dánská vláda letos za podpory nacionalistické Dánské lidové strany rozhodla o tom, že z rozpočtu vyčlení 10 milionů dánských korun, které by měly jít na zřízení stálého výzkumného centra pro studenou válku. Opozice proti návrhu silně protestovala a poukazovala na výsledek práce vládní komise, která k tomuto tématu již v minulém roce vydala rozsáhlou publikaci. Jenže dobře zpracovaná zpráva komise zřejmě nevyhovovala původnímu politickému zadání. Jak je vlastně možné, že se historický výzkum může stát tak kontroverzní otázkou i více než patnáct let poté, co začal psát kontinent novou, společnou historii?
Socialističtí „vlastizrádci“
Dánské rozhodnutí má pochopitelně vlastní historicko-politické pozadí. V osmdesátých letech měla menšinová konzervativní vláda těžké časy. Problémy jí dělala opozice, která měla v bezpečnostním výboru dokonce většinu. Vláda a tehdejší ministr zahraničí Uffe Ellemann Jensen tak museli přijmout výhrady k rozhodnutím NATO, která se týkala obranné politiky strategicky významného Baltského moře. Členství Dánska v NATO procházelo takzvaným obdobím dodatků, v jejichž důsledku země začala být označována za „nejslabší článek řetězu spojenců“. Tento argument použil proti sociálním demokratům po jejich druhém vítězství ve volbách koncem devadesátých let i Uffe Ellemann Jensen. V reakci na obvinění a označování za zrádce národa iniciovala sociálnědemokratická vláda zpracování studie o vnějších hrozbách, kterým dánský stát čelil od roku 1945 do roku 1989.
Se změnou vlády v roce 2001, která začala ihned vyzývat k liberálně-konzervativnímu kulturnímu boji s dědictvím mnoha let sociálnědemokratického vedení, bylo rozšířeno zaměření komise pro studenou válku. Měla také vyšetřit vnitřní hrozby, kterým Dánsko ve sledovaném období čelilo. To znamená i politiku tehdejších levicových stran a organizací a jejich vztahy se zeměmi východního bloku. Šlo vlastně o reakci na rozhodnutí předchozí levicové vlády, která zřídila komisi pro vyšetřování (ne)legálních aktivit bezpečnostních složek z doby Studené války, jež sledovaly levicové aktivisty. Zpráva této komise ještě nebyla publikována. Zato však vyšla zpráva komise pro studenou válku. Jaké jsou její závěry?
Sovětský svaz a státy Varšavské smlouvy neměly v úmyslu zahájit nevyprovokovaný útok proti Dánsku ani jiným západoevropským zemím. Politika dodatků k dohodám NATO a odpor proti rozmístění jaderných raket v Dánsku a jiných skandinávských zemích byl výrazem odporu proti politice USA vůči SSSR v posledním desetiletí studené války. Sociální demokraté v Dánsku byli inspirováni kritikou politiky NATO, kterou v Německu šířila SPD. Jenže i přes roli obtížného partnera bylo Dánsko po celou dobu oběma stranami považováno za loajálního člena Aliance. Východní blok a jeho propaganda se sice snažily ovlivnit bezpečnostní politiku v Dánsku, na ni však nakonec měly větší vliv evropské tendence a obavy o bezpečnost. Komunistické země sice v Dánsku zpravodajsky působily, ale neměly tu zvlášť významné špiony ani se jim nepodařilo infiltrovat bezpečnostní a veřejné instituce.
Revizionisté proti totalitaristům
Rozsáhlá zpráva (čítající téměř 2500 stran) se pochopitelně setkala s kritikou odborníků zkoumajících různé aspekty tohoto dlouhého období. Jenže skutečným problémem bylo, že politici, kteří z ní zřejmě četli jen shrnutí, v ní evidentně nenašli to, co hledali. Nedala jim totiž vědecký důkaz, který by umožnil odsouzení levicové opozice v době studené války.
Znamená to snad, že dali historici politikům lekci, která zamezí politickému zneužívání nedávné minulosti? Těžko. Historie zkoumání studené války ukazuje, že zde byly historické a politické zájmy vždy těžko rozlišitelné. K významné kontroverzi došlo již v roce 1984, kdy bývalý elektrikář a znalec Ruska Bent Jensen publikoval knihu, v níž rozebíral fascinaci dánských intelektuálů stalinismem. Byla považována za přímý útok na zavedené historiky, kteří v ní byli kritizováni za tendenční pohled na SSSR. Od té doby musí každý článek nebo výzkum zaměřený na komunismus, stalinismus nebo střední a východní Evropu čelit opačným kritikům znesvářených táborů historiků. Po pádu „Říše zla“ na východě získalo Jensenovo bádání nejen veřejnou podporu, ale autor sám konečně dosáhl titulu profesor. Jeho knihy zabývající se Ruskem jdou velmi dobře na odbyt a zařadily se do okruhu publikací věnovaných totalitarismu, jakou je například známá Černá kniha komunismu. Jensenovi staří odpůrci jsou ale stále aktivní a do diskuse se zapojují i mladí historici. Jeden z nich vydal například disertační práci, v níž doložil, jakým způsobem Jensen a pravicoví komentátoři manipulovali s důležitými archivními zdroji a citáty. V roce 2004 však Jensen obdržel čtyřmilionový grant, který mu měl umožnit prozkoumání vnitřních konfliktů v dánské společnosti v době studené války.
Z akademického pohledu ale není problémem politizace tohoto problému nebo skutečnost, že je pro historiky velmi osobním emocionálním tématem. Jde spíš o to, že politici neumějí stanovit téma bádání. „Politici nemají dispozice k tomu, aby definovali předmět výzkumu. Jsou to badatelé, kteří vědí, jaké otázky si zaslouží pozornost vědy. Práce komisí navíc využívá zdroje, které jsou ostatním výzkumníkům nepřístupné. A je těžké říci, kdo je vlastně zodpovědný za skutečný výsledek. Tímto způsobem studium ztrácí pluralitu a diskusi, k nimž má během bádání docházet,“ tvrdí profesor Poul Villaume z univerzity v Kodani. Sám se zabýval dánskou bezpečnostní politikou v období studené války a je přesvědčen, že nové středisko bude těžko hledat historiky, kteří by tam chtěli pracovat.
Poul Villaume byl jedním ze signatářů dopisu historiků adresovaného ministrovi výzkumu. Protestovali v něm mimo jiné proti tomu, aby bylo nové středisko umístěno ve Vojenské akademii, protože jeho cílem nemá být pouhé studium vojenské historie, ale spíše výzkum kultury. Historici prosazovali, aby se namísto na novou instituci peníze použily na podporu historických univerzitních institucí, které již dobře fungují. Ministr ale na dopis neodpověděl. Funkce šéfa výzkumného centra na Vojenské akademii zůstává neobsazena. Čeká se, zda bude někdo ochotný ji vzít a posloužit tak Dánské lidové straně. Mezitím však sestavila skupina vědců vlastní alternativní centrum pro studium studené války na Univerzitě jižního Dánska v Odense.
To se neopírá o žádnou přímou finanční podporu státu. Převážně mladí vědečtí pracovníci se zde snaží vytvářet výzkumné sítě s kolegy v severských zemích a hledají i partnery v jiných evropských státech. Zajímá je přitom spíš skutečné bádání než střelba na politické terče. Jesper Langballe mezitím pokračuje ve svém tažení. Předminulý týden našel ve státním rozpočtu další peníze. Tentokrát na založení střediska na výzkum politického islámu.
Autor je dánský etnolog a historik; žije v Praze.
Přeložil Filip Pospíšil.