V Praze, alespoň po určitou dobu souběžně, probíhaly dvě důležité výstavy mladého (přesněji mladšího) umění – Spřízněni a Akné. Jedna se konala ve Veletržním paláci a představila některé stipendisty (nikoliv všechny) soukromé Nadace Jany a Milana Jelínkových. Druhá stále ještě trvá, je v Rudolfinu a přibližuje část soukromé malířské sbírky Richarda Adama. Mezi oběma projekty jsou velké rozdíly. Držme se faktů. Projekt Spřízněni představil mladší umění transmediálně a měl oficiálního kurátora (Helena Musilová). Akné je ryze malířská a bez kurátora. Už proto musí každé srovnání pokulhávat, jít po povrchu anebo zastírat nějaký účel. Na titulní straně časopisu Ateliér (č. 22/2006) vyšel recenzní text od Terezie Nekvindové, který oba projekty jednoznačně srovnává. Adamova kolekce je pro autorku „výběrem sevřenější“ a „poměrně dobře – až na několik diskutabilních autorů – podává informaci o aktuálním proudu současného českého umění“, zatímco výběr Nadace Jelínkových „není zcela reprezentativní, a tudíž obecně vypovídající“, protože „kolekce... nevykazuje kompaktnost a společnou ideu“. Přesnější argumentace se čtenář nedočká. Nekvindová se dále pozastavuje nad tím, že se v případě výstavy Spřízněni „se jedná převážně o absolventy AVU, z nichž polovina navštěvovala Knížákův ateliér...“. To je jistě skutečnost hodná pozornosti. Na druhé straně, podíváme-li se na výběr z Adamovy sbírky, v drtivé většině převažují studenti a absolventi ateliéru Vladimíra Skrepla. To už autorka textu nezmiňuje. Každému by se mělo měřit stejně. Kdyby se chtělo a mělo se to v současné české výtvarné kritice za důležité. Ale třeba to byla pouze pisatelčina nedůslednost.
Petr Vaňous
Lidé by si přece měli od útlého mládí zvykat, že kdo má čisté svědomí a žije pěkně jako ostatní, nemá co skrývat. A navíc, s vlastním vzájemným focením, natáčením, přeposíláním a ukládáním na CD a internet máme všichni tolik práce, že není od věci využít služeb institucí. Pokrokové vedení Soukromého gymnázia Josefa Škvoreckého v Praze například v mnohém ulehčí svým žákům, zaměstnancům i rodičům: do tříd i chodeb instaluje kamery, jež budou studenty neustále snímat, tzn. chránit před jejich nápady na přestupky. A pokud se někomu něco zlého zrovna před kamerou stane, bude si to možná moci později i přehrát. Takže svět je zase krásný nový. A nikdo si konečně nebude číst pod lavicí, třeba relikvie starých dob, jimiž se stanou Škvoreckého detektivní povídky. Jak se v dávné době mohl odehrát Zločin v dívčí škole, budou už muset vysvětlovat učitelé dějepisu. A to laskavě bez odbíhání na cigáro, ano? Nahráváme i učitele. – A propos, pod zprávou Elišky Bártové o tomto porušování lidských práv na Škvoreckého gymnáziu (Aktuálně.cz) se skví tři inzeráty: dva z nich jsou na kamerové systémy.
Libuše Bělunková
Fakt, že devatenáctou Cenu Jiřího Ortena, určenou mladým literátům, získává Marek Šindelka za knihu Strychnin a jiné básně, uveřejnila A2 na konci října; deníky literární událost připomněly 15. 11. ráno, po slavnostním předání ceny. Na to jsme se s jednou naší autorkou, zahraniční bohemistkou, vydaly též – do Brožíkova sálu pražské Staroměstské radnice, abychom tu slávu zažily osobně. Bohužel jsme (troufám si říct) všichni zažili především tradiční lenivou a vznešenou nudu, jíž trochu té neformálnosti dodávalo jen pár diváků (včetně dvou porotců), kteří si nesedli na židle, ale nonkonformně na stupínek. Ostatně jinde už nebylo místo. Ještě že si měl kam sednout moderátor večera, bezkrevný Martin Stropnický, který nás bavil výroky typu „jsem rád, že jste tu cenu dostal vy, protože jste mi sympatický“ či „pro mě osobně moc milé odpoledne“, případně „dovolte mi osobní poznámku“. Vypadal úplně jako radní (moje kolegyně si to myslí dodnes), ale pravý radní se toho odpoledne poznal podle toho, že se mu podařilo pokazit laureátovo jméno. Je toho na nás na všechny prostě moc. Jedinou záchranou bylo zdůvodnění ocenění z úst porotce Petra Borkovce. Škoda jen, že sál byl tak mizerně nazvučen. Nad tím vším neúnavně levitovala gigantická olejomalba z kostnického koncilu. Snad si nenechal zkazit radost z ceny alespoň pan Šindelka.
Marta Ljubková
Komentátoři se shodují, že volby ve Spojených státech prohráli republikáni. Není to ale pravda. Dobře, přišli o svou většinu ve Sněmovně reprezentantů, nemají už obsazenou většinu křesel guvernérů a Bush přišel dokonce o Rumsfelda. Utrpěli porážky i v některých důležitých referendech – o zákazu všech potratů, o zákazu homosexuálních manželství i o zákazu výzkumu kmenových buněk. To ale nic není. Nejtěžší porážku totiž v amerických volbách utrpěla zvířata a jejich ochránci. Dokazuje to hlasování Sněmovny reprezentantů z 13. listopadu. Byl při něm totiž schválen senátní návrh zákona, který umožňuje, aby byly skutky občanské neposlušnosti, jakými jsou „blokády, ničení majetku, nedovolený vstup nebo osvobození chovaných zvířat“ označeny za terorismus. Podle Zákona o terorismu při podnikání se zvířaty (AETA) je nyní terorismem i „nenásilná fyzická obstrukce“ tohoto druhu průmyslové produkce. O přijetí zákona, který by zaručoval humánní zacházení s dobytkem, nově zvolení zástupci amerického lidu neuvažují.
Filip Pospíšil