Socioložka Kaolu Jonejama hovoří o situaci v Japonsku po raketových testech v Severní Koreji, o situaci přistěhovalců a o novém japonském premiérovi Šinzo Abem.
Před nástupem do funkce měl premiér Abe pověst nacionalisty se zvláště zarputilým postojem vůči Severní Koreji. Rovněž se nechal slyšet, že jaderná výzbroj, slouží-li výhradně k obranným účelům, nemusí v zásadě odporovat japonské ústavě. Po severokorejských jaderných testech projevilo mnoho pozorovatelů ze Západu obavy, že Japonsko odpoví na tuto provokaci vlastním jaderním programem, a spustí tak v regionu řetězovou reakci a téměř jistou odpověď ze strany Číny či Jižní Koreje. Nakolik jsou podle vašeho názoru tyto pesimistické scénáře reálné?
Diskuse o jaderných zbraních vzbudila tentokrát velkou pozornost právě proto, že se někteří lidé v Liberálně demokratické straně (LDP) domnívají, že by vláda měla zvážit možnost jaderného vyzbrojení Japonska. Dalo by se říct, že se jedná téměř o prolomení národního tabu, protože je obecně známo, že Japonsko odmítá jakýkoliv druh jaderných zbraní na základě tří svých principů: nevlastnit jaderné zbraně, nevyrábět je a nedovolit přítomnost jaderných zbraní na území Japonska. Dokonce i po jaderných testech v Severní Koreji byla většina japonské populace jednoznačně proti jadernému zbrojení. Koneckonců, Japonsko je jedinou zemí na světě, která kdy trpěla důsledky jaderného útoku. To znamená, že pouhá existence takového návrhu, jakým je diskuse na toto téma, vzbudila v Japonsku, ale i v mezinárodním měřítku obrovský rozruch. Sám premiér prohlásil, že Japonsko nezmění svůj postoj vůči jaderným zbraním a že jeho vláda se bude nadále řídit výše uvedenými třemi principy.
Odhlédneme-li od sféry politiky, jaký je postoj japonské veřejnosti vůči Severní Koreji? Lze pozorovat cosi jako obecný pocit vážného ohrožení?
Od té doby, co Severní Korea na počátku devadesátých let odpálila několik svých raket – jednu do Japonského moře, další přeletěla nad územím Japonska a směřovala na Spojené státy –, pocit ohrožení rostl. Kulminoval v roce 2002, kdy Severní Korea přiznala, že unášela japonské občany. Avšak i před tímto oficiálním přiznáním existovaly nevládní organizace, většinou zakládané příbuznými zmizelých, které bojovaly za objasnění jejich osudu. Obvinění Severní Koreje z odpovědnosti za tyto únosy však nebyla širší japonskou veřejnosti brána vážně. O to větší šok způsobilo její prohlášení. Znenadání se severokorejská hrozba zdála být reálná jako nikdy předtím. Na severokorejské jaderné testy byla upírána mimořádná pozornost. Neuplyne den bez zpráv týkajících se této země. Negativní mínění veřejnosti o Severní Koreji narůstá. Jak jsem však řekla, většina japonské populace je proti řešení tohoto problému vojenskou cestou a ještě více proti reakci v podobě jaderného zbrojení. Ultrakonzervativci tedy se svým plánem otevřít na vládní úrovni diskusi o jaderných zbraních neuspěli.
Dalším významným tématem japonské politiky je otázka změny pacifistické ústavy. Už za vlády Džuničira Koizumiho byla změna ústavy jedním z hlavních cílů pravicového politického křídla. Došlo po testech k nějakému zintenzivnění této diskuse?
Už v době, kdy působil jako ministr vnitra v Koizumiho vládě, měl Šinzo Abe zájem o „vylepšení“ ústavy. Prohlásil, že ve své funkci prosadí její změnu, je to jeden z jeho politických cílů. Podle jeho názoru je nutné změnit devátý článek ústavy, který se zříká války jako suverénního práva národa a zakazuje hrozbu nebo použití síly jako způsobu řešení mezinárodních sporů. Premiér Abe se domnívá, že článek by se měl změnit tak, aby umožnil působení takzvaných obranných jednotek v mezinárodních misích.
Ovšem i konzervativní kruhy v rámci LPD se snaží o posílení role obranných jednotek jako takových. Existují návrhy, aby hodnota těchto jednotek byla zvýšena jejich oficiálním přejmenováním na armádu. Titíž lidé chtějí také posílit úlohu Úřadu obrany tím, že bude povýšen na úroveň ministerstva obrany.
Přesto je devátý článek ústavy pro mnoho Japonců symbolem japonského slibu míru a většina obyvatelstva je ve skutečnosti proti jeho změně. A pro okolní státy je tento článek samozřejmě důležitým znakem japonského zřeknutí se militarismu. Pokud ho vláda skutečně změní, bude důležité, aby byl v textu zachován pacifistický postoj Japonska. Kvůli obavám našich sousedů bude rovněž nutné, aby byl proces změny ústavy – dojde-li k němu – naprosto transparentní.
Jaderné testy byly provedeny krátce poté, co premiér Abe nastoupil do úřadu, a mnoho pozorovatelů bylo, snad v pesimistickém očekávání, překvapeno jeho střízlivou reakcí na tuto složitou situaci. V čem se podle vás bude lišit Abeho vláda od vlády jeho učitele a předchůdce Koizumiho? Jsou už v jeho politice patrné určité trendy a navzájem si odporující skutečnosti?
Během Koizumiho vlády došlo mezi Japonskem a Čínou či Jižní Koreou k různým konfliktům. Ty zahrnovaly například teritoriální otázky, včetně výkladu historie druhé světové války v japonských učebnicích. Výsledkem bylo zhoršení vztahů mezi Japonskem a těmito dvěma zeměmi. Navzdory tomu navštívil bývalý premiér Koizumi svatyni Jasukuni, což bylo chápáno jako další provokace. V životě běžného Japonce nehraje tato svatyně téměř žádnou roli. Její návštěva není ničím běžným. Návštěvy politiků strany LPD jsou užívány jako politické demonstrace, cílené na konzervativní část jejich voličů.
Již v době, kdy byl Abe ministrem vnitra, přislíbil, že bude nadále navštěvovat svatyni, avšak nyní se k tomu staví velmi rezervovaně. A zatímco si Koizumi udržoval od Číny odstup a v záležitostech bezpečnostní politiky téměř výhradně spoléhal na USA, zdá se, že zahraniční politika současného premiéra bude korunována sblížením s Čínou. Je možné, že jaderné testy v Severní Koreji z jeho pohledu ještě zvýšily důležitost Číny v rámci bezpečnostní politiky Japonska.
Co se domácí politiky týče, snaží se premiér Abe v současnosti změnit zákon o základním školství, který shrnuje základní principy vzdělávání v Japonsku. Jeho cílem je do zákona začlenit část institucionalizující „vlastenecký postoj“ jako legálně definovaný vzdělávací cíl. Význam vlasteneckého postoje zdůrazňoval již Koizumi, avšak Abe jde o krok dál, když usiluje o ukotvení tohoto postoje do legálního rámce. Mnoho vědců a liberálů, ale také organizace národnostních menšin protestují vůči této změně. Ačkoliv se zákon zmiňuje o úctě, která má být prokazována jiným kulturám, část populace, zvláště cizinci žijící v Japonsku, pociťuje obavy, protože na základě tohoto zákona může dojít nejen k šíření „vlasteneckého postoje“ vzdělávacími institucemi, ale i k situaci, kdy bude nakonec takovýto postoj státem vyžadován.
Jaké je vaše osobní hodnocení současné situace přistěhovalců v Japonsku? Ovlivnily ji nějak poslední události?
Ve srovnání s jinými průmyslovými zeměmi žije v Japonsku jen relativně malý počet přistěhovalců. V roce 2005 byly v zemi registrovány přibližně dva miliony cizinců, což je asi 1,57 procenta celkové populace. Většina z nich (více než 70 procent) pochází z jiných asijských zemí, jako jsou Korea a Čína.
V Japonsku dodnes přetrvává velká skepse vůči migraci za prací, zvláště pokud jde o nekvalifikované dělníky, a japonská přistěhovalecká politika je v zásadě restriktivní. Obecně převládá tendence přehlížet cizince žijící v Japonsku. Přistěhovalci se v japonské společnosti denně setkávají s diskriminací, například žádají-li o práci nebo chtějí-li si najmout byt od soukromé osoby.
I v oblasti práva je řada nedostatků. Například členové korejské komunity jsou zbaveni volebního práva, přestože v Japonsku žijí už delší dobu. Není jim dokonce povoleno volit ani na komunální úrovni. Protože japonské vnímání národa má – podobně jako v Německu – etnicko-kulturní základ, potomci přistěhovalců jsou v podstatě navěky vyloučeni z japonského občanství, dokud neprojdou individuální procedurou naturalizace. Totéž se týká dětí z takových vztahů, kde je otec například Japonec a matka Filipínka. Pokud nejsou rodiče těchto dětí oddáni, jejich potomci nemohou získat japonské občanství. V současné době existuje několik organizací založených japonskými aktivisty a přistěhovalci, které ve spolupráci s právníky bojují proti tomuto nerovnému zacházení a snaží se o změnu legislativy.
Tyto aktivity menšinových organizací jsou v Japonsku velmi důležité. Demokratizační a genderově demokratizační impulsy zdola nelze podceňovat a cizí menšiny v Japonsku k tomuto procesu výrazně přispívají. Doufám, že nacionalistické tendence, které v důsledku severokorejských jaderných testů zcela jistě zintenzivněly, nezabrání větší demokratizaci Japonska.
Přeložila Tatiana Dacková.
Kaolu Jonejama absolvovala na Univerzitě Meidži-Gakuin v Tokiu a na Frei Universität v Berlíně. V současnosti pracuje na studii Filipínské ženy v Japonsku a jejich subjektivní zkušenost jako přistěhovalců v japonské společnosti.