Právě skončený summit NATO v Rize přinesl některá překvapení, například nabídku programu Partnerství pro mír pro Srbsko. V řadě ohledů však jen potvrdil dlouhodobější trendy a fakt, že bez USA by Aliance byla jen prázdným diskusním fórem.
Jednou z největších událostí rižského summitu bylo prohlášení generálního tajemníka Jaap de Hoop Scheffera z 29. listopadu o dosažení plných operačních schopností aliančních Sil rychlé reakce (NATO Response Force, NRF). Budování těchto sil bylo dohodnuto v podstatě velmi nedávno, v roce 2002 během summitu NATO v Praze. Mělo by jít o integraci stávajících vojenských kapacit členských států NATO, přičemž většinu vojáků do těchto jednotek by měli dodat evropští spojenci. Bez Spojených států amerických a jejich strategických prostředků transportu (jakým je například v Rize předvedený letoun C 17 Globemaster), řízení a velení a také průzkumu a sledování (i když už Evropa ovšem má vlastní projekt Galileo) by ovšem lidské síly poskytnuté Evropany nemohly NRF využít.
Kromě NATO oznámila již v roce 1999 budování sil rychlé reakce i Evropská unie (European Rapid Reaction Forces). V rovině oficiálních vyjádření by se mohlo zdát, že Unie již operačního nasazení svých jednotek schopná je. Alespoň tak to vyhlásil summit Evropské rady v Laekenu v roce 2001. Realita je ale poněkud odlišná.
Dva v jednom
Z přibližně dvou milionů vojáků evropských států jsou pouze asi 3 až 4 % schopna expedičního nasazení za hranicemi teritoria domovského státu (out-of-area operations). Ozbrojené síly většiny evropských států tak ani zdaleka nenaplňují požadavek ze summitu NATO v Istanbulu v roce 2004, kde se zavázaly k restrukturalizaci stávajících pozemních ozbrojených sil směrem k expedičním seskupením. Ministři obrany členských států NATO se tehdy dohodli, že bude 40 procent pozemních sil každé země restrukturováno, vybaveno a vycvičeno pro operace pod vedením NATO nebo jiných mezinárodních organizací (tj. i EU). Celkem 8 procent pozemních sil mělo být vyčleněno pro dlouhodobé nepřetržité operace.
Evropská unie, zčásti po vzoru NATO, se tak odhodlala k vytvoření tzv. Bojových skupin (EU Battlegroups), které s jistými omezeními kopírují koncept NRF. Přes kopírák nevznikla jen samotná myšlenka. Vyčleněné jednotky pro NRF jsou mnohdy totožné s těmi, které mají být využity pro unijní bojová uskupení. Nedochází tedy k duplikaci sil, ale může vyvstat problém v situaci, kdy jedny a tytéž jednotky bude chtít použít současně NATO i EU. Unijní Battlegroups mají dosáhnout plných operačních schopností už v lednu 2007, kdy by měly být k dispozici vždy dvě bojová uskupení pro vedení dvou paralelních operací. Ve světle ohlášených výsledků summitu NATO v Rize se nyní zdá, že tohoto cíle Unie bude schopná dosáhnout.
Vojáci bez dopravy
Jakákoliv rozsáhlejší vojenská intervence evropských zemí ve světě se však v současnosti stále neobejde bez účasti USA. Především kvůli nedostatku dopravních kapacit. Evropané sice vyvíjejí vlastní letoun strategické přepravy (Airbus A400M), ale jeho nosnost je nízká a bez takových strojů, jako je C-17 (nebo ruské Antonovy An-124), se nyní zkrátka Evropané neobejdou.
I přes tato omezení mají evropské země ambiciózní cíle. Nedávno je shrnula Výchozí dlouhodobá vize evropských obranných schopností a kapacitních potřeb. Tato vize se v mnoha ohledech podobá v Rize schválené Comprehensive Political Guidance („Komplexní politické směrnici“), v níž je většina prostoru věnována právě rozvoji operačních schopností.
V současnosti má Unii na základě dohod „Berlín plus“ (a po nezbytném jednomyslném souhlasu Severoatlantické rady) přístup ke kapacitám a prostředkům NATO. Unie již tuto možnost dvakrát využila a dvakrát se bez Aliance obešla – šlo však jen o limitované angažmá v Demokratické republice Kongo. Jinak však v oblasti strategické přepravy stále závisí na Spojených státech. To je i případ tolik diskutované protiraketové obrany, která je také zatím bez USA nepředstavitelná.
Pokud se chce Evropa závislosti zbavit, nabízí se jediné řešení: zvýšení výdajů do resortů obrany a hlavně jejich koordinace a integrace v rámci Aliance i EU. Ve střednědobém horizontu bude nutné nakupovat americké zbraně a techniku (v Rize oznámilo 15 členských států NATO společný odběr několika C-17). Kromě toho je potřeba vyvíjet a nakupovat vlastní stroje a půjčovat si techniku od třetích zemí.
Autor působí v Mezinárodním politologickém ústavu Masarykovy univerzity.