V umělohmotném třípokoji, bytě třicetileté prostitutky, se dějí věci! V nové knize Petry Hůlové o ně však ani tak nejde. Autorka se totiž víc zaměřila na to, jak je pojmenovat, než jak je vyprávět. A také jí šlo o to (opět) nahlédnout do světa žen.
Svůj čtvrtý opus rozdělila na devět „televizních dílů“ a ty pak (bez výrazněji patrné logiky) ještě dále na podkapitoly. Rozvíjí bezpochyby atraktivní téma, život prostitutky, jejíž monolog předkládá jako opulentní vyprávěnku ze zdánlivě skandálního prostředí. Hůlové však jde evidentně o něco jiného – mozaikovitým způsobem, založeným na volných asociacích, ale i systematickém pokrývání dané tematiky, předkládá především život ženy v dnešním mediálním světě.
Ten je zvýrazněn především pikantním líčením nejrůznějších způsobů sexuálního styku, v němž však nejde o rozkoš, ale o civilní, všednodenní prožívání, které se mnohem spíš zaměřuje na to, jak sex „vnímají“ jednotlivé části lidského, respektive ženského těla, takto jediní společníci (mnohokrát oslovovaní a tematizovaní, personifikovaní) jinak dosti osamělé hlavní hrdinky.
K Umělohmotnému třípokoji netřeba přistupovat jako k senzaci, protože je to především Hůlové rozmar, stylistické cvičení zahalené do lechtivého obalu, v němž se, najde-li v sobě čtenář dostatek odvahy a často i sil, skrývají nebanální úvahy o odcizenosti současného „digisvěta“ (ostatně známé, byť v obměněné podobě, též z autorčiných předcházejících knih).
Jestli Hůlová něčím zaujme na první čtení, je to především jazyk a hlavně lexikum. Opustila svou zálibu ve vymýšlení exotických příběhů, opustila cizinu a dálavy a zavřela svou hrdinku beze jména, minulosti a skutečných vztahů do jednoho bytu, z něhož vychází jen do nákupního centra a za sportem. Nejpatrnější jsou samozřejmě slovní hrátky s označením mužských i ženských genitálií, nechybějí však ani pro Hůlovou typická přirovnání („Musí to být něco extrémního, aby se mi fantazie spustila jako rýma v pokoji z umělé hmoty nebo výtah s přestřiženým lanem“ – s. 14). V záplavě slov ze života prostitutky se ostatnímu daří různě – někdy je vypravěččin jazyk bezpochyby sycen četbou červené knihovny a sledováním seriálů (a tehdy je přece jen zbytečně ilustrativní), jindy ji Hůlová nechá promluvit stylem, který z knihy dělá něco víc než pikanterii, ne-li parodii. V takových okamžicích je Umělohmotný třípokoj velkou metaforou o ženách mezi čtrnácti a řekněme šedesáti, o traumatech a každodenních stresech před zrcadlem, o líčení, nakupování, hubnutí, menopauze a bláhové víře ve věčnou lásku.
Střípkovitě se skládající mozaika (což je další rys psaní, který autorka evidentně dokáže uplatnit i v nedějové próze) může vytvářet plastický obraz světa, ale rozhodně ne na první čtení. Hůlová jej do Umělohmotného třípokoje zakódovala tak dokonale, že pro mnohé čtenáře zřejmě zůstane pohřben pod nánosem titěrností a zbytečných zaumností.
Petra Hůlová: Umělohmotný třípokoj.
Torst, Praha 2006, 152 stran.