V New Yorku v Galerii Marlborough na Manhattanu právě skončila výstava Fernanda Botera, nazvaná prostě Abu Ghraib. Dorazila sem po předchozí pouti evropskými městy. Nazí, spoutaní, se zavázanýma očima, krvácející, jednotlivci nebo ve skupinách, jsou vězni na Boterových obrazech vystavováni utrpení a ponižování. Ty scény známe z fotografií a zpráv od roku 2004. Boterovy obrazy však docilují toho, co známé fotografie neslavně proslulého iráckého vězení nedokázaly. Navracejí týraným vězňům důstojnost a lidskost, aniž zeslabují jejich agonii nebo snižují nespravedlivost jejich situace. Malíř toho dosahuje rafinovaným využitím velikosti, barvy a formy. Překvapivě tomuto cíli přizpůsobil svůj dosavadní známý styl. Vězně v Abu Ghraib už neportrétuje jako nafouklé postavy. Týraní jsou velcí, ale monumentálně, jsou svalnatí a pevní. Jako by zde čerpal inspiraci od Henriho Rousseaua a z figur ze stropu Sixtinské kaple. Předvádí vězně v jakési majestátní izolaci v přesných rozměrech prostoru. Jsou vymezeni plochami šedé, zelené a terakotové a železnými mřížemi vězeňské pasti. V katalogu připomíná kritik David Ebony, že tato Boterova díla pokračují v tradici Picassovy Guerniky, portrétů Richarda Nixona od Philipa Gustona a ohromující série Žoldnéři Leona Goluba. „Nový Botero udržuje rovnováhu mezi politikou a uměním.“ Zalitoval jsem na výstavě, kterou jsem stihl v poslední její den, že podobné příležitosti Prahu míjejí – a ptal jsem se sám sebe, proč asi.
Štěpán Steiger
Další z řady volebních vítězství Huga Cháveze, který se na šest let stal venezuelským prezidentem, není vlastně v ničem překvapivé. Jeho vláda nevykazuje žádné extrémní neúspěchy, jež jsou jí opozicí přičítány, a řada neblahých ekonomických a sociálních jevů, které jsou mu dnes vytýkány, byla důvodem jeho nástupu k moci na konci 90. let, nikoli důsledkem špatných vládních politik. Chávez samozřejmě využívá veškerou vládní mašinerii pro získání hlasů včetně zastrašování státních zaměstnanců. Navíc má jeho vláda v rukou snadno získané ropné peníze. Ale používání vládních výhod v kampani vlastně kompenzovalo moc, kterou opozice má díky silným soukromým médiím, jež jsou často hlavními inspirátory i „vůdci“ opozičních aktivit.
Je-li na Chávezově volebním úspěchu přece jenom něco překvapivého, pak je to vysoká volební účast, jež ještě zvyšuje cenu jeho vítězství. Podle oficiálních údajů byla 25% absence, a velký počet zaktivizovaných voličů tak ukázal, že Chávez vyhrává nejen v prostředí, v němž vládne apatie.
Jisté je jedno: Chávez získal šest klidných let, neboť strany stojící za ním mají stoprocentní kontrolu parlamentu. Loňských voleb se totiž opozice neúčastnila s tím, že nebudou férové. Nyní tak vlastní vinou nemá žádný ústavní institucionální rámec pro politickou aktivitu. A už prezidenta žádá, aby vypsal předčasné parlamentní volby, když řádné se mají konat až v roce 2010. Hádejte, co jí Chávez vzkáže...
Radek Buben
Po cestě z mezinárodního festivalu poezie v Bratislavě jsme zajeli do Budmeríc, do Domova slovenských spisovatelů. Je to žlutý zámek, který od vsi dělí tři metrové betonové stély vztyčené těsně vedle sebe, jako protitanková ochrana. Po zápisu na recepci vypijeme deci modranského a jdeme se ubytovat – asfaltkou vinoucí se mezi romantickými dřevinami pod komunálním osvětlením z osmdesátých let. Jsme umístěni do spisovatelského okálu s vrzajícími schody. Ve společenské místnosti, o které už další generace nebude schopna říct, čemu sloužila, je čtrnáct míst k sezení. Nikdy jsem neviděl bizarnější prostor. K odpočinku? K práci? Dřevotřísková křesla s vyřezanými velikými kruhovými otvory bočnic, na stolech obrovité popelníky, všude neforemné, nevkusné těžké vázy. Zatuchlý kovralovo-formaldehydový puch. Hrůza pomyslet, co se tady odehrávalo. Celou noc na tvrdém fotelu mezi šramotem myší jsem usilovně myslel na Bartoloměje Slzičku, alter ego mého milovaného spisovatele Dominika Tatarky. Ráno se na zámku, po snídani v interiéru pozdně biľakovského stylu, dostáváme mj. ke galerii fotografických portrétů slovenských spisovatelů v pravém křídle zámečku. Bartoloměj Slzička tady, v Domově vydlabaných slovenských spisovatelů, sedmnáct let po revoluci pochopitelně stále chybí.
David Voda
Česká politická scéna se zpravidla nemá čím chlubit. Snad jen tím, že na ní už delší čas chybí extremisté, kteří se od odchodu republikánů z parlamentu stali marginální silou. Po zvolení Jiřího Čunka předsedou KDU-ČSL už to ale není úplně pravda. Nástup populistického starosty, stoupence vlády tvrdé ruky a dle vlastních slov nepřítele „pseudohumanistů“ je toho důkazem. Nemáme tedy extremisty v parlamentu, máme však předsedu strany, který by slovu „lidová“ v jejím názvu mohl dát nový význam. Takový, který ve jménu lidství většiny upírá lidskou důstojnost těm, jež častuje atributem „nepřizpůsobivý“. S tím už má předseda zkušenosti, které k naší škodě skvěle zúročil.
Lukáš Rychetský